16 C 258/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Miroslavem Králem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozeným dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 49 670,64 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 37 265 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba žalobce se v částce 12 405,64 Kč s 12,75% úrokem z prodlení ročně z částky 49 670,64 Kč od 22.10.2024 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce na nákladech řízení částku 3 048 Kč do 3 dnů o právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 49 670,64 Kč s příslušenstvím představující nezaplacený poskytnutý úvěr na základě uzavřené smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne 29.5.2024, a to mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným. Na základě uzavřené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, který se zavázal splatit ve 48 pravidelných měsíčních splátkách do 17.6.2028. Z důvodu prodlení žalovaného se splátkou úvěru došlo ke dni 21.10.2024 k jeho zesplatnění. V případě, že by soud žalobcem požadovaný nárok neuznal, navrhl, nechť soud uzná žalovaného povinným uhradit dlužnou částku z důvodu vydání bezdůvodného obohacení, neboť prokazatelně byla částka 40 000 Kč žalovanému poskytnuta.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 26.3.2026 soud zjistil, že žalovaný byl ke dni 29.5.2024 majitelem účtu č. , č. účtu, , který byl založen dne 19.7.2023 a uzavřen dne 1.4.2025. Na shora uvedený účet byla dne 30.5.2024 připsána částka 40 000 Kč od společnosti , právnická osoba, . Dne 29.5.2024 byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , a to mezi poskytovatelem úvěru – společností , právnická osoba, a klientem – žalovaným. Celková výše úvěru byla účastníky ve smlouvě sjednána v rozsahu 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit poskytovateli prostřednictvím pravidelných 48měsíčních splátek po 2 735 Kč placené vždy nejpozději k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen.

4. Z oznámení žalobce ze dne 21.10.2024 soud zjistil, že tento byl vyzván k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením, tj. z částky v celkové výši 49 017 Kč, a to nejpozději do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení.

5. Z dokladů o vyplacení úvěru bylo soudem zjištěno, že , právnická osoba, . dne 30.5.2024 realizovala platbu na vrub účtu , Anonymizováno, ve výši 40 000 Kč pod VS , var. symbol, .

6. Z analýzy bonity klienta ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, bylo soudem zjištěno, že pravidelný čistý měsíční příjem klienta byl zaznamenán v rozsahu částky 32 000 Kč. Výdaje klienta představují celkem 10 868 Kč sestávající se z nákladů na bydlení ve výši 6 008 Kč a z životního minima ve výši 4 860 Kč. S částkou 1000 Kč bylo pracováno jako s rezervou. Volné zdroje příjmu tak byly vyhodnoceny v rozsahu částky 20 132 Kč.

7. Dne 12.2.2025 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, a to mezi společností , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem, na základě které byla předmětná pohledávka postoupena na současného žalobce.

8. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatel nebo s ním jinak jedná.

9. Podle ust. § 421 odst. 1 o.z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku stanoví jiný zákon.

10. Podle ust. § 1721 o.z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění, jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

11. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

12. Podle ust. § 1970 o.z. poddlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

13. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle ust. § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které si sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

18. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná toliko částečně. Pohledávka za žalovaným byla postoupena v souladu s ust. § 1879 a následují o.z. na žalobce, čímž je dána jeho aktivní věcná legitimace v tomto sporu. K otázce platnosti předmětné úvěrové smlouvy soud uvádí následující. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť právní předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěr. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péči schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.

21. Soud přihlíží k neplatnosti právního ujednání, kterého odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, a to i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci právní předchůdce žalobce na svoji zákonnou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného rezignoval, tj. nedostál své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019 pod sp. zn. 33CDO2178/18). V řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce vůbec, natož řádně, posuzoval schopnost žalovaného úvěr dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 29.5.2024 splatit. Tímto právní předchůdce žalobce rezignoval na své zákonné povinnosti, kdy toliko spoléhal na údaje získané výlučně od žalovaného. Nebylo nijak ověřeno, jaké jsou měsíční příjmy a výdaje žalovaného, nebylo vůbec zjišťováno, jaká je skladba těchto příjmů a výdajů. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani prosté formální vyplnění otázky nákladů na bydlení či životní minimum, které soud považuje pro město , adresa, jako naprosto nevěrohodné. Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR pod sp. zn. III.US4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje ověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod čj. 1AS30/2015-39).

22. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitele včetně pádů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušující rodinný a sociální vztahy, jeho přechodu do šedé kroniky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikací právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.5.2009 sp.zn. I. ÚS 523/2007). Mezi tyto náleží zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů, jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn. 27 Co 221/2019).

23. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015 pod č.j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu (např. na výpisu z běžného účtu) za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, popřípadě zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalovaného.

24. Pokud tak byla následně mezi účastníky (žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem) uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitelů (§ 580 odst. 1 o.z. ve spojení s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/18) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z., nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní to znamená, že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný případně neplatnost namítal (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku, to je zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo výše soudem uvedeno (§ 588 o.z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv, shledává judikatura Ústavního soudu ČR, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2011 sp.zn. Pl. ÚS 1/10 bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

25. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění ve výši 40 000 Kč nahlížet nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného. Jelikož v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutou částku 40 000 Kč uhradil tolik 2 735 Kč, soud tohoto uznal povinným zaplatit žalobci na bezdůvodném obohacení 37 265 Kč (40 000 Kč – 2 735 Kč).

26. S ohledem na shora uvedené, tak žalovaný nebyl uznán povinným vrátit žalobci cokoli nad rámec výroku I soudního rozhodnutí, když výrokem II byla žaloba v rozsahu částky 12 405,64 Kč vč. příslušenství (úroků z prodlení) zamítnuta. Výrokem I byl naopak žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 37 265 Kč tedy částku, která nebyla v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru dne 29.5.2024 poskytnuta.

27. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ust. § 87 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy, současně stanovení povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou část jistiny v době přiměřeným možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, a to v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách, případně dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele. Určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny, proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí svým rozhodnutím soud. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2022 pod č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu proto nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnosti nevrácené jistiny a určit způsob jejího splacení, a proto soud nestanovil počátek prodlení žalovaného.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy v případě plného úspěchu by příslušelo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 484 Kč, jakož i v nákladech za právní zastoupení, a to za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč a 3 režijní paušály po 450 Kč (předžalobní výzva, příprava převzetí a sepis žaloby), tedy celkem 13 134 Kč. V dané věci však přísluší poznamenat, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně samotné pohledávky (jistiny), ale též stran jejího příslušenství (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I.US2717/08 ze dne 30.8.2010). Pro zjednodušení výpočtu úspěchu účastníků soud vyšel z výše pohledávky, jakož i kapitalizovaného příslušenství k datu vydání tohoto rozhodnutí (11.6.2026) a dospěl k závěru, že po odpočtu neúspěchu od úspěchu žalobce přísluší žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení v rozsahu 24,12 %, což z částky 13 134 Kč představuje 3 168 Kč – zaokrouhleno. S ohledem na shora uvedené, tak soud žalobci přiznal na náhradě účelně vynaložených nákladů tohoto řízení částku 3 168 Kč.