16 C 27/2026

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Miroslavem Králem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 19 220 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 11 221 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba žalobce se v částce 7 999 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 109 Kč od 15.11.2025 do 2.12.2025 a s 11,5% úrokem z prodlení ročně z částky 19 220 Kč od 3.12.2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce na nákladech řízení částku 316,40 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 19 220 Kč s příslušenstvím představující nevrácený poskytnutý úvěr na základě uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 9.4.2025 mezi žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako klientem. Na poskytnutý úvěr žalovaný uhradil dne 6.6.2025 částku 2 119 Kč a dne 19.6.2025 částku 1 660 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Z úvěrové smlouvy ze dne 9.4.2025 ve spojení s formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný jako klient uzavřel s žalobcem jako poskytovatelem úvěru smlouvu o úvěru, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč, který se zavázal žalovaný zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, prostřednictvím 24 měsíčních splátek, při splatnosti prvé splátky po měsíci od data poskytnutí úvěru a druhé a každé následující splátky po měsíci ode dne splatnosti splátky předešlé, a to v celkové výši 20 640 Kč. Z karty klienta ze dne 2.2.2025 soud zjistil, že k finančním údajům klienta je v kartě uvedeno výše příjmu 30 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 15 000 Kč. Splátky jiným společnostem uvedené v žádosti představující 4 000 Kč. Podáním ze dne 18.8.2025 byl žalovaný vyzván před zahájením vymáhání celého úvěru k úhradě částky 4 320 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů. Výzva byla podána k doručujícímu orgánu dne 20.8.2025. Podáním ze dne 3.10.2025 byl žalovaný vyzván k zaplacení celé půjčky ve výši 19 220 Kč, a to nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy. Z výpisu proplacení smlouvy soud zjistil, že dne 9.4.2025 byla na účet č. , č. účtu, poskytnuta platba ve výši 15 000 Kč. Předžalobní výzvou k plnění ze dne 31.10.2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 19 220 Kč, a to nejpozději do 14.11.2025. Dne 3.11.2025 byla výzva dána doručujícímu orgánu.

4. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatel nebo s ním jinak jedná.

5. Podle ust. § 421 odst. 1 o.z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku stanoví jiný zákon.

6. Podle ust. § 1721 o.z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění, jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

7. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

8. Podle ust. § 1970 o.z. poddlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle ust. § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které si sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná toliko částečně. K otázce platnosti předmětné úvěrové smlouvy uvádí soud následující. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytl spotřebitelský úvěr. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr. V opačném případě je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud přihlíží k neplatnosti právního ujednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, a to i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci žalobce na svoji zákonnou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného rezignoval, když nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019 pod sp.zn. 22 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/2018). V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vůbec, natož řádně posuzoval schopnost žalovaného úvěr splácet, čímž rezignoval na své zákonné povinnosti, kdy toliko pravděpodobně spoléhal na údaje výlučně získané od žalovaného vážící k jeho tvrzeným příjmům, které nebyly v průběhu tohoto sporu tvrzeny, natož řádně ověřeny. Jinak řečeno v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vůbec schopnost žalovaného úvěr vrátit zkoumal, když na uvedeném závěru by ničeho nezměnilo ani případné zjištění, že žalovaný svým podpisem, případně akceptací obsahu smlouvy či prohlášení klienta, by tento stvrdil, že před uzavřením smlouvy s odbornou péči byla řádně posouzena schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr. Pokud se týká běžných měsíčních příjmů žalobce pravděpodobně vyšel toliko z příjmů, které mu sdělil žalovaný, a to jak ke své osobě, tak i k případným příjmům ostatních členů domácnosti, když tato kategorie nebyla žalobcem nikterak hlouběji zkoumána, natož posuzována. Ze spisu se nepodává, že by otázka příjmová byla doložena jakýmkoliv relevantním dokladem prokazující skutečné příjmy, jak samotného žalovaného tak i členů jeho domácnosti. Pokud se týká běžných měsíčních výdajů, tak i na tuto skutečnost žalobce zcela rezignoval, když ani otázka běžných či nadstandardních měsíčních výdajů žadatele nebyla nikterak zkoumána, natož ověřena. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani případné poznamenání splátek jiným společnostem ve výši 4 000 Kč, neboť dozajista takovéto splátky nejsou jediným, natož pravidelným výdajem domácnosti žalovaného, když např. výdaje v souvislosti s bydlením představovaly v roce 2025 de facto standardně i několika desetitisícové výdaje měsíčně. Soud tak údaje uvedené v kartě klienta považuje za zcela formálně vyplněné, při absenci dalších navazujících skutečností a proto je považuje soud za naprosto nevěrohodné. Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/2018), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje ověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č.j. 1 As 30/2015-39).

17. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitele včetně pádů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušující rodinný a sociální vztahy, jeho přechodu do šedé kroniky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikací právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.5.2009 sp.zn. I. ÚS 523/2007). Mezi tyto náleží zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů, jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn. 27 Co 221/2019).

18. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015 pod č.j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu (např. na výpisu z běžného účtu) za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, popřípadě zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalovaného.

19. Pokud tak byla následně mezi účastníky (žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem) uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitelů (§ 580 odst. 1 o.z. ve spojení s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/18) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z., nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní to znamená, že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný případně neplatnost namítal (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku, to je zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo výše soudem uvedeno (§ 588 o.z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv, shledává judikatura Ústavního soudu ČR, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2011 sp.zn. Pl. ÚS 1/10 bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění ve výši 15 000 Kč nahlížet nikoliv jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného. Jelikož v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný uhradil toliko 3 779 Kč (dne 6.6.2025 - 2 119 Kč, dne 19.6.2025 - 1 660 Kč), byl tento uznán soudem povinným zaplatit žalobci částku poskytnutou v souladu s uzavřenou smlouvou o úvěru a dosud nevrácenou, tedy částku 11 221 Kč (15 000 Kč - 3 779 Kč).

21. S ohledem na shora uvedené tak žalovaný nebyl uznán povinným hradit žalobci cokoliv nad rámec výroku I. soudního rozhodnutí, když výrokem II. byla žaloba v rozsahu částky 7 999 Kč včetně příslušenství zamítnuta. Výrokem I. byl žalovaný naopak zavázán povinným zaplatit žalobci částku 11 221 Kč, tedy částku, která mu byla v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru ze dne 9.4.2025 poskytnuta a žalovaným dosud nevrácena.

22. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ust. § 87 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy, současně stanovení povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou část jistiny v době přiměřeným možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, a to v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách, případně dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele. Určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny, proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí svým rozhodnutím soud. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2022 pod č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu proto nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnosti nevrácené jistiny a určit způsob jejího splacení, a proto soud nestanovil počátek prodlení žalovaného.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. V případě plného úspěchu žalobce ve sporu, by tomuto příslušelo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč, jakož i v náhradě za právní zastoupení, a to za 3 úkony právní služby po 400 Kč a 3 režijní paušály po 300 Kč, což včetně 21% DPH vyjma SOPu představuje 2 615 Kč. V dané věci však přísluší poznamenat, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně samotné pohledávky (jistiny), ale též stran jejího příslušenství (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR pod sp.zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30.8.2010). Pro zjednodušení výpočtu úspěchu účastníků soud vyšel z výše pohledávky, jakož i kapitalizovaného příslušenství a dospěl k závěru, že na straně žalobce po odpočtu neúspěchu od úspěchu přísluší právo na náhradu poměrně vynaložených nákladů tohoto řízení, a to v rozsahu 12,1%, což z částky 2 615 Kč představuje 316,40 Kč. Soud proto žalobci přiznal na účelně vynaložených nákladů tohoto řízení v duchu § 142 odst. 2 o.s.ř. 316,40 Kč.

24. Lhůta ke splnění povinnosti byla soudem stanovena s odkazem na § 160 odst. 1 o.s.ř. v rozsahu 3 dnů.

25. Protože byly splněny všechny zákonné předpoklady pro postup dle § 115a o.s.ř., soud ve věci vyhlásil rozhodnutí, aniž by nařídil jednání.