16 C 282/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Králem jako samosoudcem ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 28.850 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v částce 18.300 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 21.350 Kč od 11.8.2016 do 20.4.2022 a s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 10.800 Kč od 21.4.2022 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10.550 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 10.550 Kč od 21.4.2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 28.850 Kč s příslušenstvím, neboť dne 16.7.2015 uzavřela s žalobcem jako s věřitelem smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 15.000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10.800 Kč sestávající se z úroku ve výši 20% z jistiny, tedy z úroku ve výši 3.000 Kč, úplaty ve výši 7.350 Kč a administrativního poplatku ve výši 450 Kč, tedy celkem ve výši 25.350 Kč v 13 pravidelných rovnoměrných měsíčních splátkách ve výši 1.950 Kč splatný vždy k 30. dni po uzavření smlouvy. Před podáním žaloby žalovaná uhradila administrativní poplatek ve výši 450 Kč a dále částku 4.000 Kč, jež bylo započten a rozsahu 2.800 Kč na úplatu a ve výši 1.200 Kč na úrok. Jelikož žalovaná byla v prodlení s plněním peněžitého dluhu požaduje žalobce po žalované i úhradu smluvní pokuty ve výši 7.500 Kč za období od 15.9.2015 do 6.5.2022.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Městský soud v Brně na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým závěrům dne 16.7.2015 uzavřela žalovaná jako dlužník se společností [právnická osoba] jako věřitelem smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl věřitel dlužníkovi úvěr ve výši 15.000 Kč a žalovaná se ho zavázala spolu s příslušným navýšením v celkové výši 25.800 Kč (jistina ve výši 15.000 Kč, náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10.800 Kč), a to prostřednictvím 13 měsíčních splátek po 1.950 Kč, při splatnosti prvé splátky 30 den po uzavření úvěrové smlouvy. Podáním ze dne 14.4.2022 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky, a to neprodleně po obdržení výzvy.

4. V průběhu řízení žalobce omezil žalobu o částku 18.300 Kč (dlužná částka v rozsahu nad bezdůvodné obohacení a smluvní pokuta), jakož i zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 21.350 Kč od 11.8.2016 do 20.4.2022 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 10.800 Kč od 21.4.2022 do zaplacení. Soud tak ve smyslu ust. § 96 odst. 1,2 o.s.ř. řízení v daném rozsahu zastavil. Předmětem sporu tak zůstala dlužná částka ve výši 10.550 Kč včetně příslušenství.

5. S ohledem na datum vzniku právního poměru mezi účastníky posuzoval soud závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), neboť se jedná o právní poměr vzniklý až po 1.1.2014.

6. Ve smyslu ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

8. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v přípdě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Ve smyslu ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úrok jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto usnesení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba po úpravě je důvodná, byť z jiného důvodu, než bylo původně žalobcem požadováno. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky řízení byla dne 16.7.2015 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] ve smyslu ust. § 2395 a následující o.z. ve spojení s ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 citovaného zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 citovaného zákona). V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 15.000 Kč.

14. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C -679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládaný v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v Článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které s porušením této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu". Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobce z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickymi jevy (k tomu dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Ohledně splnění povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobce nebyl soudu schopen předložit důkazy vážící se k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Jelikož žalobce nebyl schopen soudu ani tvrdit ani předložit žádné doklady či skutečnosti, které by řádné posuzování úvěruschopnosti žalovaného prokazovaly, lze uzavřít, že žalobce jako věřitel nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/2018, kdy dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje a schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žalovaným, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Jinými slovy tak lze uzavřít, že žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného úvěr splácet, když nezjistil majetkové poměry žalovaného, jeho výdaje, počet vyživovacích povinností apod. Schopnost splácet úvěr není přitom určena toliko výší příjmů ze zaměstnání či jiné činnosti, takže jen na okraj soud doplňuje, že nepostačuje ověření případného příjmu ze zaměstnání, ale je potřeba zkoumat celou řadu dalších faktorů mimo jiné též, zda dlužník nesplácí současně jiné splátky, jaký má životní styl, jaké jsou jeho reálné výdaje apod. Žalobce si teda počínal zcela lehkomyslně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Případnou rezignací na ověření úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobce porušil svoji povinnost uloženou mu ust. § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. S ohledem na nesplnění povinnosti shora uvedené, má tato v důsledku i význam pro širší společnost, neboť neschopnost dlužníka dluh splácet se nedotýká pouze dlužníka samotného, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/18 soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ust § 588 o.z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet ve shodě se závěry Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/18 či Ústavního soudu, jak shora uvedeno). S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko v rozsahu částky 10.550 Kč (15.000 Kč - 4.450 Kč), která byla žalované prokazatelně poskytnuta a žalovanou dosud nevrácena. Žalovaná je tedy povinna vrátit žalobci částku 10.550 Kč, neboť dle ust. § 2991 o.z. se žalovaná na úkor žalobce obohatila bez spravedlivého důvodu, neboť přijala plnění bez právního důvodu. Soud tak vyhověl žalobě nejen v jistině, ale i v příslušenství pohledávky ve smyslu ust. § 1970 o.z. ve spojení s vládním nařízení č. 351/2013 Sb., kdy prvý den prodlení soud odvozuje ode dne následujícího po dni, jež byl stanoven jako krajní mez pro zaplacení dlužné částky v písemné výzvě. Pro úplnost soud uvádí, že žalovaná byla ve věci zcela pasivní, neprokázala, že by žalobci dlužnou částku zaplatila a netvrdila ani nedoložila jiné rozhodné skutečnosti, které by prokazovaly, že nárok uplatněný žalobou vůči ní z hlediska hmotněprávního je nedůvodný.

16. S ohledem na shora uvedené a vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících nárocích žalobu jako nedůvodnou zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a tyto nároky žalobce jsou z tohoto důvodu zcela neoprávněné.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalovaná jako účastník, který měl ve věci větší úspěch má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v poměrné části (odečet neúspěchu od úspěchu). Jelikož však žalované dosud žádné náklady nevznikly, soud jí tak ničeho nepřiznal.

18. Protože byly splněny všechny zákonné předpoklady pro postup dle § 115a o.s.ř., soud ve věci vyhlásil rozhodnutí, aniž by nařídil jednání.