16 C 289/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Králem jako samosoudcem ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení jméno . sídlem adresa , obec - obec proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 11.568 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobce se v částce 5.768 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 9.673 Kč od 3.1.2021 do 6.2.2022 zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.800 Kč s 11,75% úrokem z prodlení ročně z částky 5.800 Kč od 7.2.2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 11.568 Kč s příslušenstvím, neboť dne 3.12.2020 uzavřel žalobce s žalovanou smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 7.300 Kč a žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnuté prostředky uhradit spolu s poplatkem ve výši 2.373 Kč do 2.1.2021. Ke dni sepsání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zaplatila žalovaná na dluh toliko 1.500 Kč. Ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu představuje dlužná částka celkem 12.173 Kč sestávající se z dlužné jistiny a poplatku ve výši 9.673 Kč a s nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2.500 Kč. Požadovaná smluvní pokuta ve výši 1.895 Kč vyvěrá z ustanovení článku 2.3. smlouvy o zápůjčce s ponížením o již zaplacenou částku 1.500 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Dne 3.12.2020 uzavřel žalobce jako věřitel s žalovanou jako s klientem smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl věřitel klientovi zápůjčku ve výši 4.000 Kč a klient se peněžní částkou odpovídající výši zápůjčky zavázal věřiteli vrátit dle podmínek stanovených ve smlouvě (s poplatkem ve výši 1.300 Kč nejpozději do 2.1.2021). V článku 2.3. si účastníci sjednali pro případ prodlení klienta s plněním závazku smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení a dále zákonný úrok z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., jež činí ke dni uzavření smlouvy 8,25% ročně z dlužné částky. Dodatkem ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 8.12.2020 bylo klientu poskytnuto dodatečně 3.300 Kč při navýšení poplatku za zápůjčku o 1.073 Kč, tedy celkový poplatek ve výši 2.373 Kč, to vše při splatnosti do 2.1.2021. Z potvrzení o platbě soud zjistil, že částka 4.000 Kč byla dne 3.12.2020 zaslána na účet [bankovní účet]. Částka 3.300 Kč byla dne 8.12.2020 zaslána na stejný účet, pod stejným [variabilní symbol]. Upomínkou ze dne 9.1.2021 byla žalovaná upomenuta k úhradě dlužné částky ve výši 10.629 Kč. Opakovanou výzvou k úhradě ze dne 23.1.2021 byla vyzvána k úhradě dlužné částky 12.122 Kč a opakovanou výzvou k úhradě ze dne 16.2.2021 byla vyzvána k úhradě dlužné částky 11.935 Kč. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 31.1.2022 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky 13.625 Kč do 3 dnů.

4. S ohledem na datum vzniku právního poměru mezi účastníky posuzoval soud závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), neboť se jedná o právní poměr vzniklý až po 1.1.2014.

5. Ve smyslu ust. § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby jí užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Dle ust. § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

7. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Ve smyslu ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úrok jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto usnesení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba po úpravě je důvodná, byť z jiného důvodu, než bylo původně žalobcem požadováno. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky řízení byla dne 3.12.2020 uzavřena smlouva o zápůjčce a dne 8.12.2020 doplněk smlouvy o zápůjčce, to vše ve smyslu ust. § 2390 a následující o.z. ve spojení s ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 citovaného zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 citovaného zákona). V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 7.300 Kč.

13. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C -679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládaný v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v Článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které s porušením této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu". Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobce z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Ohledně splnění povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobce nebyl soudu schopen předložit důkazy vážící se k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Jelikož žalobce nebyl schopen soudu ani tvrdit ani předložit žádné doklady či skutečnosti, které by řádné posuzování úvěruschopnosti žalovaného prokazovaly, lze uzavřít, že žalobce jako věřitel nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/2018, kdy dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje a schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žalovaným, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Jinými slovy tak lze uzavřít, že žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného úvěr splácet, když nezjistil majetkové poměry žalovaného, jeho výdaje, počet vyživovacích povinností apod. Schopnost splácet úvěr není přitom určena toliko výší příjmů ze zaměstnání či jiné činnosti, takže jen na okraj soud doplňuje, že nepostačuje ověření případného příjmu ze zaměstnání, ale je potřeba zkoumat celou řadu dalších faktorů mimo jiné též, zda dlužník nesplácí současně jiné splátky, jaký má životní styl, jaké jsou jeho reálné výdaje apod. Žalobce si teda počínal zcela lehkomyslně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Případnou rezignací na ověření úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobce porušil svoji povinnost uloženou mu ust. § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. S ohledem na nesplnění povinnosti shora uvedené, má tato v důsledku i význam pro širší společnost, neboť neschopnost dlužníka dluh splácet se nedotýká pouze dlužníka samotného, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/18 soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ust § 588 o.z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet ve shodě se závěry Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/18 či Ústavního soudu, jak shora uvedeno). S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko v rozsahu částky 5.800 Kč, která byla žalované prokazatelně poskytnuta a žalovanou dosud nevrácena (7.300 Kč - 1.500 Kč). Žalovaná je tedy povinna vrátit žalobci částku 5.800 Kč, neboť dle ust. § 2991 o.z. se žalovaná na úkor žalobce obohatila bez spravedlivého důvodu, neboť přijala plnění bez právního důvodu. Soud tak vyhověl žalobě jak v části jistiny, tak i v části příslušenství pohledávky ve smyslu ust. § 1970 o.z. ve spojení s vládním nařízení č. 351/2013 Sb., kdy prvý den prodlení soud odvozuje ode dne následujícího po dni, jež byl stanoven jako krajní mez pro zaplacení dlužné částky v písemné výzvě. Pro úplnost soud uvádí, že žalovaný byl ve věci zcela pasivní, neprokázal, že by žalobci dlužnou částku zaplatil a netvrdil ani nedoložil jiné rozhodné skutečnosti, které by prokazovaly, že nárok uplatněný žalobou vůči němu z hlediska hmotněprávního je nedůvodný.

15. S ohledem na shora uvedené a vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících nárocích žalobu jako nedůvodnou zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a tyto nároky žalobce jsou z tohoto důvodu zcela neoprávněné.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy s ohledem na výši žalované částky ve vztahu k následně soudem přiznané, dospěl soud k závěru, že míra úspěchu a neúspěchu obou účastníků v daném sporu de facto identická a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (5.800 Kč: 5.768 Kč).

17. Protože byly splněny všechny zákonné předpoklady pro postup dle § 115a o.s.ř., soud ve věci vyhlásil rozhodnutí, aniž by nařídil jednání.