16 C 32/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Miroslavem Králem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 42.001,28 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobce se v částce 22.007,82 Kč spolu se 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 20.581,90 Kč od 17.5.2024 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 19.993,46 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 42.001,28 Kč s příslušenstvím představující nevrácený poskytnutý úvěr v souvislosti s uzavřenou smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 22.10.2023.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Dne 22.10.2023 byla uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , a to mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako klientem Předmětem smlouvy byl závazek věřitele poskytnout klientovi v jeho prospěch částku až do výše 66.400 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně. Konkrétní částka, kterou je klient oprávněn čerpat k určitému okamžiku, je dána maximální částkou čerpání, která může být nižší, než nevyčerpaná část kreditního rámce. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti žalobce soud zjistil, že pravidelný měsíční příjem klienta představuje 28.446 Kč a pravidelný měsíční výdaj 5.000 Kč na bydlení. Z přehledu bankovních transakcí soud zjistil, že žalovaný v období od 22.10.2023 do 12.1.2024 čerpal celkem 60.900 Kč. Ověření totožnosti spotřebitele bylo autorizováno prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet č. , č. účtu, , a to dne 22.10.2023. Podáním ze dne 10.9.2024 byl žalovaný vyzván k úhradě před podáním žaloby a dále nákladů právního zastoupení ve výši 11.325 Kč.

4. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatel nebo s ním jinak jedná.

5. Podle ust. § 421 odst. 1 o.z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku stanoví jiný zákon.

6. Podle ust. § 1721 o.z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění, jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

7. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

8. Podle ust. § 1970 o.z. poddlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle ust. § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které si sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná toliko částečně. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil své povinnosti vážící se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem ve smyslu § 419 o.z. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, popřípadě pokud by to bylo nezbytné také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, popřípadě si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č.j. 1 As 30/2015-39).

17. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, které mají negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně párů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechod do šedé ekonomiky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikací právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.5.2009 pod sp.zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti, s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavřít. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na přípravném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soud v Praze pod sp.zn. 27 Co 221/2019). Žalobce v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel toliko z výdajů žalovaného na bydlení (ve výši 5.000 Kč měsíčně), když konkrétními výdaji žalovaného (náklady na stravu, ošacení, hygienu, zdravotní potřeby atd.) se žalobce vůbec nezabýval a vycházel pouze ze svého výpočtu. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval řádným zjištěním a následným prověřením příjmů a výdajů žalovaného.

18. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu a výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je zjednodušeně řešeno, bez zisku či dokonce stále v mínusu a rozpouští své úspory, případně zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce se však pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými neúplnými výdaji, kdy prověřením výdajů žalovaného se vůbec nezabýval. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobce povinnost zkoumat řádně tak, aby mohl řádně posoudit otázku příjmů a výdajů, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

19. Byla-li pak následně mezi účastníky (žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem) uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná, a to jak z důvodu rozporu se zákonem na ochranu spotřebitele ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 33 Cdo 2178/18), tak i v rozporu s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. (nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, což znamená, že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku v duchu shora citovaného zákonného ustanovení, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu ČR, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2011 pod sp.zn. Pl ÚS 1/10 bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s Českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty. V soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na toto plnění (částku 60.900 Kč) hledět nikoliv jako na plnění smlouvy, ale jako na plnění bez právního důvodu. V případě vyplacení částky 60.900 Kč, ke které neexistoval legitimní důvod, vzniklo na straně žalovaného přijetím tohoto plnění bez právního důvodu bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat v rozsahu, oč se na úkor poskytovatele obohatil (60.900 Kč - 40.906,54 Kč).

20. S ohledem na shora uvedené tak žalovaný nebyl povinen právnímu předchůdci žalobce hradit cokoliv nad rámec výroku II. soudního rozhodnutí, když výrokem I. byla žaloba v rozsahu částky 22.007,82 Kč spolu s úrokem z prodlení zamítnuta. Výrokem II. rozsudku tak soud zavázal žalovaného uhradit žalobci částku 19.993,46 Kč představující rozdíl mezi částkou přijatou a částkou žalovaným žalobci dosud vrácenou (60.900 Kč - 40.906,54 Kč).

21. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ust. § 87 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanovení povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou část jistiny v době přiměřeným možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, a to v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách, případně dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele. Určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny, proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí svým rozhodnutím soud. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2022 pod č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu proto nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnosti nevrácené jistiny a určit způsob jejího splacení a proto soud nestanovil počátek prodlení žalovaného.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy s ohledem na míru úspěchu a neúspěchu účastníků v daném řízení, přísluší žalobci právo na poměrnou část účelně vynaložených nákladů řízení, neboť tento byl ve věci dílem úspěšný (míněno odpočet neúspěchu od úspěchu). Vzhledem k tomu, že však žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly, soud mu tak ničeho nepřiznal.

23. Lhůta ke splnění povinnosti byla soudem stanovena s odkazem na § 160 odst. 1 o.s.ř. v rozsahu 3 dnů.