16 C 8/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Králem jako samosoudcem ve věci žalobce: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 17.547 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v částce kapitalizovaného úroku ve výši 4.424 Kč a v částce 2.547 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15.000 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 15.000 Kč od 24.8.2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba žalobce se v části 11,75% úroku z prodlení ročně z částky 17.000 Kč od 12.7.2022 do 23.8.2022, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 886,56 Kč a v nákladech spojených s uplatněním pohledávky ve výši 506 Kč, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1.576,40 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 17.547 Kč s příslušenstvím, neboť dne 6.1.2022 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce smlouvu o úvěru [číslo] platnou a účinnou ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 13.1.2022, na základě které bylo žalovanému poskytnuto 25.000 Kč. V duchu uzavřené smlouvy se žalovaný zavázal vrátit žalobci - právnímu předchůdci za poskytnutý úvěr celkem 29.274 Kč spolu s příslušenstvím, a to do 26.1.2022. Své povinnosti vyplývající ze smlouvy žalovaný neplnil a poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel, čímž mu vznikla smluvní povinnost zaplatit [právnická osoba] smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8.12.2021 byla pohledávka postoupena na žalobce. Ke dni postoupení pohledávky činí hodnota pohledávky 23.971 Kč sestávající se z nesplacené jistiny ve výši 17.000 Kč, z nesplaceného úroku ve výši 4.274 Kč, z nesplacené smluvní pokuty ve výši 2.547 Kč a z neuhrazených paušálních náhrad nákladů na upomínání ve výši 150 Kč.

2. Následně žalobce podáním ze dne 13.2.2023 omezil žalobu o částku 10.000 Kč, když částku 8.000 Kč zaplatil žalovaný původnímu věřiteli a částku 2.000 Kč současnému žalobci.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Dne 6.1.2022 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba] jako s věřitelem smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 8.000 Kč a tento se žalovaný zavázala spolu s příslušným navýšením v celkové částce 9.520 Kč uhradit věřiteli do 26.1.2022. Dne 13.1.2022 pak uzavřel žalovaný s věřitelem - společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru stejného čísla s předmětem poskytnutí úvěru ve výši 25.000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit spolu s příslušným navýšením v celkové výši 29.274 Kč do 26.1.2022. Podáním ze dne 20.7.2022 byl žalovaný informován o postoupení pohledávky a současně byl vyzván k úhradě dlužné částky 24.031,20 Kč do 5.8.2022. Upomínkou ze dne 12.2.2022, respektive 18.2.2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 29.724 Kč, respektive 29.924 Kč. Předžalobní výzvou k okamžité úhradě dluhu ze dne 4.3.2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 30.324 Kč. Dne 8.12.2021 byla uzavřena mezi [právnická osoba] a žalobcem rámcová smlouva o postoupení pohledávek ve znění pozdějších dodatků, na základě které došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Předžalobní výzvou ze dne 31.10.2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 21.971 Kč do 11.11.2022. Podáním ze dne 20.7.2022 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky.

5. Pokud se týká částky 10.000 Kč, tak byla žalobcem v průběhu řízení vzata zpět a soud tak v rozsahu částečného zpětvzetí řízení dle § 96 odst. 1,2 o.s.ř. zastavil.

6. S ohledem na datum vzniku právního poměru mezi účastníky posuzoval soud závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), neboť se jedná o právní poměr vzniklý až po 1.1.2014.

7. Ve smyslu ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Dle ust. § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

9. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v přípdě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Ve smyslu ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úrok jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto usnesení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba po úpravě je důvodná, byť z jiného důvodu, než bylo původně žalobcem požadováno. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky řízení byla dne 6.1.2022 ve znění 13.1.2022 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] ve smyslu ust. § 2395 a následující o.z. ve spojení s ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 citovaného zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 citovaného zákona). V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 25.000 Kč.

15. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C -679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládaný v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v Článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které s porušením této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu". Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobce z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickymi jevy (k tomu dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Ohledně splnění povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobce nebyl soudu schopen předložit důkazy vážící se k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Jelikož žalobce nebyl schopen soudu ani tvrdit ani předložit žádné doklady či skutečnosti, které by řádné posuzování úvěruschopnosti žalovaného prokazovaly, lze uzavřít, že žalobce jako věřitel nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/2018, kdy dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje a schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žalovaným, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Jinými slovy tak lze uzavřít, že žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného úvěr splácet, když nezjistil majetkové poměry žalovaného, jeho výdaje, počet vyživovacích povinností apod. Schopnost splácet úvěr není přitom určena toliko výší příjmů ze zaměstnání či jiné činnosti, takže jen na okraj soud doplňuje, že nepostačuje ověření případného příjmu ze zaměstnání, ale je potřeba zkoumat celou řadu dalších faktorů mimo jiné též, zda dlužník nesplácí současně jiné splátky, jaký má životní styl, jaké jsou jeho reálné výdaje apod. Žalobce si teda počínal zcela lehkomyslně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Případnou rezignací na ověření úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobce porušil svoji povinnost uloženou mu ust. § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplňují tyto povinnosti, má též pro širší společnost, neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýká pouze dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/18 soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ust § 588 o.z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet ve shodě se závěry Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/18 či Ústavního soudu, jak shora uvedeno). S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko v rozsahu částky 15.000 Kč (25.000 Kč mínus 10.000 Kč), tedy částky, která byla žalovanému prokazatelně poskytnuta a žalovaným dosud nevrácena. Žalovaný je tedy povinen vrátit žalobci částku 15.000 Kč, neboť dle ust. § 2991 o.z. se žalovaný na úkor žalobce obohatil bez spravedlivého důvodu, neboť přijal plnění bez právního důvodu. Soud vyhověl žalobě i pokud jde o požadované příslušenství, kterými jsou jak kapitalizované tak i jdoucí úroky z prodlení, a to ve smyslu ust. § 1970 o.z. ve spojení a ve výši vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Pro úplnost soud uvádí, že žalovaný byl ve věci zcela pasivní, neprokázal, že by žalobci dlužnou částku zaplatil a netvrdil ani nedoložil jiné rozhodné skutečnosti, které by prokazovaly, že nárok uplatněný žalobou vůči němu z hlediska hmotněprávního je nedůvodný.

17. S ohledem na shora uvedené a vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících nárocích žalobu jako nedůvodnou zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a tyto nároky žalobce jsou z tohoto důvodu zcela neoprávněné.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když v případě plné úspěšnosti žalobce ve sporu by tomu soud na účelně vynaložených nákladech řízení přiznal zaplacený soudní poplatek 800 Kč a za náklady právního zastoupení, a to za tři úkony právní služby po 300 Kč, tři režijní paušály po 100 Kč, to vše vyjma SOPu vynásobeno o 21% DPH (§ 14b odst. 1,5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a § 137 odst. 3 o.s.ř.) tedy celkem 2.252 Kč, z čehož DPH představuje 252 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v tomto sporu jen částečně úspěšný, a to v rozsahu 70% (odpočet neúspěchu od úspěchu - 85% - 15%) přiznal soud tomuto na účelně vynaložených nákladech řízení toliko 70% účelně vynaložených nákladů řízení, což představuje 1.576,40 Kč.

19. Protože byly splněny všechny zákonné předpoklady pro postup dle § 115a o.s.ř., soud ve věci vyhlásil rozhodnutí, aniž by nařídil jednání.