19 C 122/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Gabrielovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa , obec obec proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 5.475 Kč s příslušenstvím - zápůjčka

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uhrazení částky ve výši 5.475 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5.475 Kč za dobu od 14. 9. 2017 do zaplacení, se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 23. 7. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal žalovaného k zaplacení částky ve výši 5.475 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 7.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatkem ve výši 2.275 Kč do dne [datum]. Jelikož žalovaný neplnil na úvěr řádně a včas, domáhal se žalobce navíc zaplacení smluvní pokuty z prodlení ve výši 3.500 Kč a účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením ve výši 2.500 Kč. Žalovaný po splatnosti úvěru uhradil žalobci částku 9.800 Kč celkem, kterou žalobce započítal na dluh v celkové výši 15.275 Kč. Předmětem žaloby je zbývající dlužná částka po započtení zmíněných úhrad ve výši 5.475 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Soud se nejprve zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o zápůjčce, přičemž došel k závěru, že smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku přes webové stránky žalobce prostřednictvím formuláře – žádosti o poskytnutí zápůjčky. Žalobce však neučinil ničeho k prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne [datum] soud zjistil, že žalobce se zavázal žalovanému poskytnout částku ve výši 7.000 Kč a žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 2.275 Kč Celkem se žalovaný zavázal žalobci uhradit částku ve výši 9.275 Kč. Výše RPSN ze smlouvy činila 2. 696 % p. a. Dne [datum] poskytl žalobce žalovanému převodem na účet jistinu ve výši 7.000 Kč.

5. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

6. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jesliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

8. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Dle ustanovení § 86 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 je povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanovena nejen na ochranu spotřebitele jako strany smlouvy, ale celé společnosti. V nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. US 4129/18 ústavní soud uvádí:„ je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů“. Z uvedeného nálezu pak vyplývá, že pokud soud nezkoumá, zda poskytovatel úvěru splnil svoji povinnost pověřit úvěruschopnost spotřebitele, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu.

10. Podle § 87 odst. ZSÚ může spotřebitel namítnout neplatnost úvěrové smlouvy do tří let od jejího uzavření a je-li úvěrová smlouva neplatná je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

12. Soud v projednávané věci došel k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy z následujících důvodů. Žalobce poskytl žalovanému dne [datum] finanční prostředky ve výši 7.000 Kč s tím, že se žalovaný zavázal zápůjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 2.275 Kč do data splatnosti [datum]. Výše RPSN činila 2. 696 % p. a. Stran posouzení její výše ve vztahu obvyklé RPSN poskytované při srovnatelných úvěrech a půjčkách spotřebitelům v témže období však žalobce neprověřil, zda je žalovaný osobou, která splňuje požadavky k poskytnutí úvěru. Žalobce tak i přes rizikovost daného úvěru neobstaral výpisy z účtu žalovaného, neověřoval jeho výši příjmů, výši výdajů za bydlení a neověřoval existenci dalších rizikových faktorů na straně žalovaného. Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 ZSÚ. Své povinnosti prověřit s odbornou péči schopnost žalovaného úvěr splácet a v případě potřeby (nesrovnalostí v poskytnutých podkladech) prověřit tvrzení žalovaného tak, aby bylo podáno věrohodné vysvětlení, žalobce nedostál, když nijak dále neprověřil finanční a majetkovou situace žalovaného a úvěr mu přesto poskytl.

13. Dále se soud zabýval otázkou, zda je neplatnost smlouvy absolutní, či relativní. Dle občanského zákoníku je relativní neplatnost stanovena na ochranu stran smluvního vztahu. Dle § 87 ZSÚ pak může spotřebitel tuto neplatnost namítat, přičemž institut námitky neplatnosti by mohl evokovat neplatnost relativní. Jak ovšem vyplývá z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, povinnost prověřit úvěruschopnost spotřebitele je dána nejen na ochranu stran smlouvy, ale také k ochraně celé společnosti a zejména osob blízkých spotřebitele, které může porušení této povinnosti výrazně ovlivnit. Poskytování úvěrů těm spotřebitelům, kteří je následně nejsou schopni splácet, pak zatěžuje společnost jako celek. Dle judikatury Ústavního soudu pak není rozhodné, zda byl spotřebitel aktivní v soudním sporu nebo zda smlouvu uzavřel dobrovolně, protože úvěr mu v první řadě neměl být vůbec poskytnut. Dle výše uvedeného nálezu by soud zasáhl do základního práva stěžovatele, pokud by se platností smlouvy sám nezabýval. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že soud měl povinnost platnost smlouvy posoudit i bez námitky žalovaného, a že porušení povinnosti odborné péče žalobce zjevně narušuje veřejný pořádek a v souladu s ustanovením § 5 o. z., musí jít k jeho tíži. Proto soud shledal, že smlouva o zápůjčce coby úvěrová smlouva ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ, je absolutně neplatná dle § 588 o. z.

14. Žalobce poskytl žalovanému jistinu ve výši 7.000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal vrátit žalobci částku ve výši 9.275 Kč. Tím, že se žalovaný dostal do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalovaný však žalobci již částku ve výši 9.800 Kč uhradil. Vzhledem k tomu soud nárok uplatněný žalobou v celém rozsahu zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, jelikož žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.

16. V souladu s § 157 odst. 4 ve spojení s § 202 odst. 2 o. s. ř obsahuje odůvodnění tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.