19 C 169/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Gabrielovou ve věci žalobce: Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 21 188,19 Kč s příslušenstvím – úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 19.034 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19.034 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku na zaplacení 2.154,19 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2.510,06 Kč od 8. 12. 2020 do 30. 11. 2021, úroku 23,76 % ročně z částky 21.188,19 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2.154,19 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou ze dne 22. 2. 2022 domáhal toho, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 21.188,19 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru ze dne 8. 12. 2020, kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce prostřednictvím stránky www.hellobank.cz a na základě které obdržela úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 20.000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit úvěr zpět spolu s úroky a poplatky, svou povinnost však porušila, když řádně a včas nehradila sjednané splátky. Žalobce se po žalované domáhá zaplacení dlužné jistiny, smluvních úroků a úroků za prodlení s hrazením úvěru.

2. Žalovaná se k věci přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Řízení bylo v průběhu přerušeno s ohledem na probíhající insolvenční řízení ohledně úpadku žalované. Insolvenční řízení bylo pravomocně ukončeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, kdy insolvenční soud rozhodl o zrušení schváleného oddlužení.

4. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalobce vyjádřil souhlas dne10. 11. 2025, žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřila) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

5. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

6. Dne 8. 12. 2020 uzavřel právní předchůdce žalobce, společnost , Anonymizováno, , s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, prostřednictvím stránek předchůdce žalobce www.hellobank.cz. Na základě smlouvy obdržela žalovaná úvěr s úvěrovým rámcem 20.000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit celou částku úvěru zpět včetně RPSN ve výši 35,58 %. Před uzavřením smlouvy měl předchůdce žalobce posoudit úvěruschopnost žalované tak, že vycházel z příjmů žalované ve výši 25.000 Kč, tvrzených nákladů na domácnost ve výši , právnická osoba, Kč a ostatních finančních závazků ve výši 4.800 Kč. Předchůdce žalobce si měl dále poměry žalované ověřit nahlédnutím do interního expertního systému ES a registru SOLUS.

7. Žalovaná v průběhu trvání závazků nehradila sjednané splátky řádně a včas a dostala se do prodlení s plněním své povinnosti, konkrétně se zaplacením splátky za období 6/2021–9/2021. Žalovaná načerpala celkem úvěr ve výši 22.791 Kč a na úvěr uhradila částku 3.757 Kč. S ohledem na prodlení žalované došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru předchůdcem žalobce ke dni 30. 11. 2021.

8. Dne 10. 12. 2021 postoupil předchůdce žalobce pohledávku za žalovanou na žalobce skrze smlouvu o postoupení pohledávek. Žalobce tuto skutečnost oznámil žalované dne 21. 12. 2021. Žalobce následně dne 12. 1. 2022 vyzval žalovanou k úhradě dlužných částek skrze předžalobní výzvu. Žalovaná i přes výzvu dluh neuhradila, a to ani částečně.

9. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovanou jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

15. Předchůdce žalobce při posouzení úvěruschopnosti vycházel primárně z tvrzení žalované, která uvedla, že disponuje příjmy ve výši 25.000 Kč a její výdaje se skládají z výdajů na bydlení ve výši 2.000 Kč. (žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů) a dále z částky 4.800 Kč na ostatní finanční závazky v podobě splátek hypoték, úvěrů, úvěrových karet apod.

16. Tvrzené výdaje žalované žalobce žádným způsobem nedoložil, resp. v doplnění žaloby ze dne 6. 10. 2025 uvedl, že jeho předchůdce v průběhu posuzování úvěruschopnost nezjistil žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by údaje uvedené žalovanou nevyly pravdivé. Žalobce uvedl, že jeho předchůdce se při posouzení úvěruschopnosti spoléhal primárně na pravdivost údajů uvedených žalovanou. Soud se však s názorem žalobce, že je uvedené zkoumání úvěruschopnosti žalované dostačující, zcela neztotožňuje. Posuzování úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru. Odborná péče poskytovatele úvěru přitom spočívá mj. v tom, že se nemůže bez dalšího spoléhat na údaje tvrzené spotřebitelem. Nejvyšší soud k této otázce ve své judikatuře uvádí následující:„Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).Uvedené závěry českých soudů jsou zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, který v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 uvedl, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady.

17. Předchůdce žalobce v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházel z tvrzení žalovaného, že její výdaje činí pouze 6.800 Kč, které se skládají z výdajů na bydlení a výdajů na jiné finanční závazky. Konkrétními výdaji žalované (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se předchůdce žalobce vůbec nezabýval. Soud má za to, že si měl předchůdce žalobce v takové situaci vyhodnotit s odbornou péčí, zda bude žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit platit předpokládané splátky; taková úvaha však z předložených listin nevyplývá. Soudu dále není zřejmé ani to, zda a případně jakým způsobem předchůdce žalobce zohlednil existenci dřívějších závazků žalované, které měla žalovaná dle jejích tvrzení měsíčně hradit částkou 4.800 Kč. Při zohlednění tvrzených příjmů žalované měl žalobce povinnost posoudit a vyhodnotit, zda bude žalovaná schopna splácet všechny závazky zároveň.

18. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že předchůdce žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu ohledně výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Předchůdce žalobce se však pouze formálně spokojil s tvrzenými příjmy a výdaji, jejichž prověřováním se vůbec nezabýval. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet.

19. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jeho předchůdce dostatečně posuzoval úvěruschopnost žalované, a dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel. Pokud tedy byla následně mezi předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 z. s. ú. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 39 o. z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Ze shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu (§ 2991 o. z.), resp. co na něj bylo jako plnění z neplatného právního důvodu postoupeno. Žalovaná od předchůdce žalobce obdržela úvěr o celkové výši 22.791 Kč, který dosud splatila částkou ve výši 3.757 Kč; celkem tak z poskytnuté jistiny úvěru zbývá žalované uhradit částku 19.304 Kč. Soud proto uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku ve výši 19.304 Kč ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud dále uložil žalované povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení z jistiny úvěru, s jejímž vrácením je žalovaná v prodlení (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Lhůtu k plnění soud stanovil v délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř).

21. Jelikož soud uzavřel, že uzavřená smlouva byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo toliko právo na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila, pak ostatní nároky představující úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu. Soud proto žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl výrokem II. tohoto rozsudku.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, a to s ohledem na míru úspěchu žalobce v řízení. Žalobce byl v řízení neúspěšný (tj. v částce 26.077,12 Kč kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku) ve větší míře než úspěšný (tj. v částce 25.674 Kč kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku). Rozdíl absolutních hodnot těchto částek představuje míru, jíž by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalované. Jelikož však u žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku tak, že náhrada nákladů řízení nenáleží žádnému z účastníků.