19 C 179/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Gabrielovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného ., IČO: IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 15.682 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15.682 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15.682 Kč od 20. 3. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 16.177,78 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Brně dne 3. 5. 2024 domáhala po žalovaném uhrazení částky ve výši 15.682 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 3. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tak, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 13. 10. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na základě, které poskytl žalovaný žalobkyni úvěr ve výši 30.000 Kč a žalobkyně žalovanému uhradila 45 682 Kč, pročež kvůli neplatnosti této smlouvy se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně o částku 15.682 Kč. Smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná kvůli nesplnění zákonné povinnosti s odbornou péči posoudit úvěruschopnost ze strany žalovaného před uzavřením smlouvy, a proto žalovaný měl - podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni podpisu smlouvy právo jen na vrácení jistiny úvěru, nikoli uhrazení úroku a dalších poplatků. Žalobkyně odkázala na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018. sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dále na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III US 4129/18 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4 . 2015, č.j. 1 As 30/2015-39 ohledně nepodložených prohlášení spotřebitele. S odkazem na tam uvedené závěry žalobkyně tvrdí, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 10. 2023 byla absolutně neplatná. Rovněž tak s ohledem na ustanovení § 1813 zákona č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník, neboť smlouva obsahovala ujednání, která znamenala újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Tím, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku vyšší, než kolik činí částka poskytnutá žalovaným, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve výši 15.682 Kč.

2. Žalovaný se žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobkyně zcela neuznává a navrhuje žalobu zamítnout. Svůj postoj odůvodnil tím, že v daném případě úvěruschopnost žalobkyně řádně posoudil, zcela tak splnil náležitosti ustanovení § 86 a § 87 ZSÚ. Žalovaný před poskytnutím úvěru detailně zkoumal informace získané nejen přímo od žalobkyně, ale dále informace z bankovního účtu žalobkyně, informace zjištěné na základě lustrací ve veřejně dostupných rejstřících a databázích a nad rámec uvedeného také v Nebankovním registru klientských informací, který spravuje databáze údajů o úvěrových produktech klientů finančních společností. Žalovaný je přesvědčen, že využil veškerých možných a dostupných prostředků k získání podkladů a informací o žalobkyni a tyto přiměřeně k povaze, délce a výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele posoudil. Žalovaný vycházel z ověřených pravidelných příjmů žalobkyně ve výši 47.360 Kč měsíčně. Dále ze sdělení žalobkyně, která uvedla výdaje na půjčky ve výši 1.871 Kč a měsíční výdaje na bydlení ve výši 7.000 Kč, další nezbytné výdaje v částce 1.000 Kč měsíčně a ostatní nezbytné výdaje v částce 2.500 Kč měsíčně. Skutečnosti o historickém zadlužení a kredibilitě žalobkyně byly ověřeny v databázi NRKI a žalovaný využil služby Kontomatik pro relevantní zjištění a ověření příjmů žalobkyně, které žalobkyni byly skutečně poukázány na její bankovní účet, tedy tato informace nebyla pouze tvrzena. Finanční situace žalobkyně byla vyhodnocena jako příznivá pro poskytnutí úvěru ve výši 30.000 Kč. V době poskytnutí úvěru měla žalobkyně stabilní příjem, měla dostatečný počet splacených již ukončených úvěrových smluv a žalovaný je tak přesvědčen, že využil veškerých dostupných prostředků k získání dostatečných podkladů a tyto správně vyhodnotil mimo jiné, protože žalobkyně úvěr splatila po dobu splácení úvěru žádné námitky nevznášela. Žalovaný dále odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Co se týče výše úročení a RPSN u tohoto úvěru, žalovaný uvedl, že úvěr byl sjednán v délce jednoho měsíce. V takovýchto případech často dochází k prodlužování úvěru za poplatek a krátká doba poskytnutí úvěru je jedním z důvodů proč je míra úročení takto vysoká.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 13. 10. 2023 soud zjistil, že žalovaný jako věřitel uzavřel dálkově s žalobkyní jako dlužníkem tuto smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl spotřebitelský úvěr s postupným čerpáním, který byl sjednán jako bezúčelový, jistina úvěru byla sjednána ve výši 30.000 Kč. Roční procentní sazba nákladů při čerpání celého úvěrového limitu (RPSN) bylo stanoveno ve výši 1.410,33 %. Jednorázová výše splátky při čerpání celého úvěru byla sjednána ve výši 37.665 Kč a splatnost úvěru byla sjednána ke dni 12. 11. 2023. Celková výše poplatku za sjednání úvěru při čerpání celého úvěrového limitu byla sjednána ve výši 7.500 Kč.

5. Z potvrzení o odchozí úhradě ze dne 11. 3. 2024 se podává, že žalobkyně na úvěr uhradila částku ve výši 45.682 Kč.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 3. 2024 soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení žalované částky. Z doručenky do datové schránky ze dne 12. 3. 2024 soud zjistil, že předžalobní výzva byla žalovanému doručena dne 12. 3. 2024.

7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného se podává, že toto posouzení bylo provedeno dne 13. 10. 2023. Posuzovaným byla žalobkyně a bylo stanoveno, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu je 47.360 Kč a čistý měsíční příjem žalobkyně byl zjištěn ve výši 25.000 Kč. Počet členů ve společné hospodařící domácnosti s tímto příjmem jsou dvě osoby. Žalobkyně tedy nehospodařila se svým příjmem sama, ale i s druhým členem domácnosti. Navíc jeden člen domácnosti je uveden jako nepracující. Výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky byla zjištěna ve výši 1.871 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 7.000 Kč, další nezbytné výdaje 1.000 Kč a ostatní zbytné výdaje 2.500 Kč. Rezerva pro výdaje byla shledána ve výši 600 Kč a vypočítané minimální výdaje ve výši 6.215,5 Kč. Disponibilní příjem zjištěn ve výši 18.000 Kč. Posouzení úvěruschopnosti bylo vyhodnoceno jako úspěšné.

8. Ze sumáře s odpovědí úvěrového registru NRKI bylo zjištěno, že žalobkyně má evidovány dva splacené úvěry v minulosti a nízký počet zamítnutých žádostí o úvěr.

9. Z informací Kontomatik se zjišťuje nejprve spořící účet žalobkyně za sledované období od 27. 5. 2023 do 19. 7. 2023, kde byl sice zjištěn příjem žalobkyně nicméně ke dni výpisu, tj. ke dni 19.7.2023, tj. období před uzavřením smlouvy o úvěru dne 13. 10. 2023. Nadto zjištěn zůstatek na tomto účtu ve výši 0,32 Kč. Dále z běžného účtu žalobkyně bylo zjištěno, že ostatní příjem žalobkyně pramenil z dalších půjček a úvěrů obdobných společností jako je žalovaný, tedy , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., , Anonymizováno, či , právnická osoba, . Dále byly zjištěny nemalé měsíční výdaje žalobkyně, zejména na sázení na sazka.cz. Nadto období sledované prostřednictvím Kontomatik bylo prosinec 2022 – červenec 2023. Úvěr byl však poskytnut dne 13. 10. 2023. Tedy sledované období nebylo aktuální. Navíc končený zůstatek žalobkyně na tomto účtu byla částka 32.927,76 Kč.

10. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení rozhodnutí ve věci.

11. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.

21. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona. Žalovaný byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (srov. § 7 zákona).

22. Pokud jde o zkoumaní úvěruschopnosti žalobkyně, dospěl soud k závěru, že žalovaný nepředložil soudu důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Úvěruschopnost žalobkyně byla posuzována na základě dat získaných prostřednictvím aplikace Kontomatik, Dle názoru soudu však na základě předloženého důkazu – výpisu Kontomatik nebylo možné úvěruschopnost žalobkyně řádně ověřit. Získané příjmy žalobkyně dosahovaly kladného výsledku pouze zdánlivě, v důsledku čerpání dalších půjček. Ostatní příjem žalobkyně pramenil z dalších půjček a úvěrů obdobných společností jako je žalovaný, tedy , právnická osoba, ., , právnická osoba, . , Anonymizováno, , právnická osoba, . Dále byly zjištěny nemalé měsíční výdaje žalobkyně, zejména na sázení na sazka.cz. Výdaji se však žalovaný vůbec nezabýval. Nadto období sledované prostřednictvím Kontomatik bylo prosinec 2022 – červenec 2023. Úvěr byl však poskytnut dne 13. 10. 2023. Tedy sledované období nebylo aktuální. Navíc konečný zůstatek na účtu žalobkyně dosahoval k tomuto období částku 32.927,76 Kč, tj. částku nižší, než byla povinna žalovanému dle později uvedené smlouvy o úvěru žalovanému vrátit.

23. Další důkaz byl interně vytvořeným dokumentem bez vypovídací hodnoty. Na základě předložených důkazů tak nebylo možné analyzovat finanční situaci žalobkyně, neboť nebylo zjistitelné, jaké jsou její příjmy z pracovní činnosti, jaké jsou její pravidelné nutné měsíční výdaje spojené např. s bydlením, domácností, dopravou, s dalšími závazky apod., tedy nebylo možné dovodit, že by žalobkyně byla s velkou pravděpodobností schopná poskytnutý úvěr splácet.

24. Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalovaná neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalobkyně, nezbylo soudu než uzavřít, že žalovaná nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ). Pokud žalovaný argumentoval, že nahlížel do registru NRKI, tak i judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalovaný úvěruschopnost žalobkyně neposoudil s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy žalovaný porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

25. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“.

26. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

27. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. V tomto směru nelze přehlédnout naprostý nepoměr mezi výší částky poskytnuté žalobkyni, a to částky 30.000 Kč a částky 37.665 Kč, která byla sjednána jako jednorázová výše splátky při čerpání celého úvěrového limitu. Rovněž sjednaná výše roční procentní sazby nákladů při čerpání celého úvěrového limitu 1.410,33 % a roční úroková sazba dosahuje cca 300 %. Tyto podmínky úvěru vytváří zjevnou nespravedlnost a nepřiměřenost smlouvy a nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (ust.§ 1813 Občanského zákoníku). Argument žalovaného, že důvodem takto vysokého RPSN je krátká doba, na kdy byl úvěr poskytnut (1 měsíc) tuto nepovažuje soud za důvodnou, neboť takto krátká doba relativně málo omezuje žalovaného při dispozici s předmětnými finančními prostředky. Nelze dále argumentovat tím, že žalovaný očekával, že žalobkyně si bude úvěr prodlužovat. Smlouva byla sjednána jako jednorázový úvěr bez předběžného sjednání dalšího prodloužení či bez podmínek případného dalšího prodloužení jejího trvání. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalobkyně vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.

28. Soud dospěl k závěru, že žalovaný řádně nezkoumal úvěruschopnost žalobkyně, tudíž smlouva o úvěru je neplatná. To plyne již z toho, že žalovaný nijak neověřoval příjmy ani výdaje uvedené žalobkyní (jako žadatele o spotřebitelský úvěr). Žalovaný vycházel ze svého matematického modelu, což však dostačující zásadně není. Jak uvedl například Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022.

29. Obrana žalovaného poukazující na to, že žalobkyně úvěr splatila, je v nyní souzené věci nedůvodná. Soud tu odkazuje i na judikaturu Soudního dvora EU; ten v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ) uzavřel (ve výroku), že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. i např. bod 49. citovaného rozsudku). Poukaz žalovaného na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 je nepřiléhavý. Odkazované rozhodnutí neuvádí, že by poskytovatel úvěru v tehdejší věci (jejíž skutkový základ byl od skutkového základu nyní souzené věci odlišný) postupoval zcela řádně a že by bylo rozhodnutí nalézacího soudu zcela správné. Ústavní soud pouze uvedl, že rozhodnutí nalézacího soudu je prosté ústavně zapovězené libovůle, jelikož nalézací soud své úvahy zdůvodnil a vysvětlil. Odkazované rozhodnutí Ústavního soudu tak neříká, že by snad neměl poskytovatel úvěru při zkoumání úvěruschopnosti zkoumat blíže příjmy a výdaje žadatele o úvěr. Navíc v odkazované věci nalézací soud mj. argumentoval, že žalovaná si od stěžovatelky před poskytnutím daných zápůjček vyžádala pracovní smlouvu i výplatní lístky; v nyní souzené věci si však žalovaný od žalobkyně před poskytnutí úvěru nevyžádal ničeho a už proto jde o skutkový stav nesrovnatelný s nyní souzenou věcí. Rovněž odkaz žalovaného na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1681/23 je nepřípadný. Platí nejen shora uvedené – tedy že Ústavní soud v odkazovaném usnesení „jen“ dovodil, že v bagatelních věcech je úspěšnost ústavní stížnosti pro jejich zjevnou neopodstatněnost povětšinou vyloučena (dle zásady „de minimis non curat praetor“) a zdůvodnění rozsudku nalézacího soudu Ústavní soud nepovažoval za nikterak excesivní či svévolné. Ústavní soud se tedy nevyjádřil ke správnosti výkladu a aplikace podústavního relevantního práva (, právnická osoba, .) jakožto právního nástupce spotřebitele (postupitele). Tedy v případě tehdejší žalované by šlo o protiprávní jednání nikoliv vůči samotné žalující obchodní korporaci (v souvislosti se samotným uplatněním nároku), ale vůči jejímu právnímu předchůdci v souvislosti s uzavřením smlouvy.

30. Pokud žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, tak zdejší soud odkazuje již na shora citovaný rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22, který byl vydán až dne 11. 1. 2024, tj. až po rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 tak je třeba „číst“ (vykládat a aplikovat) i v kontextu později vydaného rozsudku Soudního dvora EU, a to již z pohledu výkladu eurokonformního. Pokud je možný výklad souladný s unijním právem, upřednostní se tzv. eurokonformní výklad transponovaného vnitrostátního práva (srov. metodologicky obdobně např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013 či v soudně správní praxi z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2023 sp. zn. 5 As 346/2022). Další důvod, proč v nyní souzené věci není argumentace žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 přiléhavá, spočívá v tom, že dovolací soud tehdy zrušil meritorní rozhodnutí odvolacího soudu mj. s tím, že závěr odvolacího soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti považoval za nepřezkoumatelný. Navíc i kdyby citovaný rozsudek Nejvyššího soudu dopadal na nynější věc, tak Nejvyšší soud v citovaném rozsudku uvedl, že „může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“. V nyní souzené věci právě je postaveno na jisto, že žalovaný neměl v době sjednávání úvěrové smlouvy dostatek podložených informací pro to, aby vůbec mohl vyslovit kladný či negativní kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalobkyně.

31. Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Žalovanému tak právo na zaplacení požadované částky ve výši 15.682 Kč nevzniklo, a pokud žalobkyně zaplatila z titulu absolutně neplatné smlouvy více než kolik čerpala, je žaloba důvodná co do rozdílu mezi částkou čerpanou (tj. 30.000 Kč) a mezi částkou vrácenou (tj. 45.682 Kč). S ohledem na shora uvedené soud tedy žalobě v celém rozsahu vyhověl. S ohledem na prodlení žalovaného s peněžitým plněním, vznikl žalobkyni nárok na příslušenství představované zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ust. § 1970 Občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a to ode dne doručení výzvy žalovanému a po uplynutí lhůty sedmi dnů od doručení (dne 12.3.2024). Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce tří dnů.

32. Žalobkyni jako úspěšné straně sporu soud přiznal dle § 142 odstavec 1 o.s.ř. náklady řízení, které se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, a dále pak z 5 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, předžalobní výzva žalovanému, podání žaloby – návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, replika žalobce k vyjádření žalovaného a účast na soudním jednání dne 23.4.2025) při sazbě 1.740 Kč za úkon (§ 7 bod 4 vyhlášky 177/1996 Sb.). K přiznaným úkonům soud připočetl i režijní paušál – náhradu hotových výdajů 3 x 300 Kč a 2 x 450 Kč za úkon (§ 13 odstavec 1, odstavec 4 vyhlášky 177/1996 Sb.). Rovněž má žalobce právo na náhradu cestovních výdajů a náhradu za ztrátu času podle § 13 odst. 1, 4 a 5 a § 14 odst. 1 a 3 a. t. : 1) 2x97 = 194 km (, adresa, – , adresa, a zpět 2x97 km – osobním automobilem, při spotřebě 5,7 l na 100 km, cena nafty dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. je 34,7 Kč/l a amortizace vozidla činí 5,8 Kč za 1 km; náhrada za ztrátu času 2 x 1h35min. tj. 7 x 100 Kč = 700 Kč. K tomu náleží v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada DPH v celkové výši 2.668,88 Kč (náhrada DPH ve výši 21 % z výše uvedených položek s výjimkou soudního poplatku). Celkem tak je žalovaný povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16.177,78 Kč, k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

33. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena dle § 160 odstavec 1 o.s.ř.