19 C 196/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Gabrielovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 23 680 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 20 000 Kč s 15% úroky z prodlení ročně od 20. 1. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit 3 680 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 23.680 Kč od 11. 8. 2022 do 19.1.2023 a s 15% úroky z prodlení ročně z částky 3 680 Kč od 20. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.434 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 11. 4. 2023 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 23.680 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce - společností , právnická osoba, a žalovaným dne 7. 6. 2022, ohledně jistiny ve výši 20.000 Kč v rámci tzv. krátkodobého úvěru splatného původně ve lhůtě do 30 dnů od poskytnutí (7. 7. 2022). Současně žalobce požadoval příslušenství pohledávky v podobě zákonných úroků z prodlení. Předmětná pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupena ze společnosti , právnická osoba, na žalobce.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalobce vyjádřil souhlas podáním doručeným soudu dne 9. 2. 2024, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž v souladu s připojenou doložkou soudu bylo možno dospět k závěru, že s takovým postupem soudu bez nařízení jednání souhlasí) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Na základě provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

5. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 7. 6. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný podepsal tuto smlouvu o úvěru splatnou ve lhůtě do 30 dnů od poskytnutí úvěru (7. 7. 2022). Obsahem této úvěrové smlouvy je úvěr ve výši 20.000 Kč, při RPSN ve výši 680,60 %, úrokové sazbě ve výši 223,87 % ročně, kdy na straně úvěrující vystupuje , právnická osoba, a na straně úvěrované vystupuje žalovaný. Žalovaný se prodloužením splatnosti zavázal vrátit věřiteli částku jistiny spolu s poplatkem ve výši 3.680 Kč. Ve smlouvě stojí, že žalovanému budě úvěr poskytnut na bankovní účet č. , č. účtu, . Součástí textu smlouvy, je mj. uvedeno prohlášení „klienta“ o tom, že se seznámil s textem ustanovení smlouvy včetně přílohy v podobě obchodních podmínek, které byly nedílnou součástí smlouvy. Z výpisu z účtu věřitele vyplývá, že z účtu č. , č. účtu, byla přijata verifikační platba 1 Kč od žalovaného. Z výpisu z účtu dále vyplývá, že dne 7. 6. 2022 byla na shodný účet žalovaného vyplacena částka 20.000 Kč. Žalovaný na úvěr ničeho neuhradil, jak soud zjistil z tvrzení žalobce, kterému neměl důvod nevěřit. Z dohody o postoupení pohledávky s datem 12. 11. 2021 s ověřeným překladem a z potvrzení o přijetí platby bylo zjištěno, že touto smlouvou společnost , právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 1. 2023 a souvisejícího poštovního podacího archu bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobce. Z upomínky ze dne 10. 8. 2022 a předžalobní výzvy k okamžité úhradě dluhu ze dne 16. 1. 2023, vč. Podacího lístku z téhož dne, bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky. Žalovaný však přes uvedené výzvy dlužnou částku žalobci neuhradil.

6. Věc byla s ohledem na § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014.

7. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

13. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny úvěru s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení.

15. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 20.000 Kč a žalovaný by předchůdci žalobce tuto částku vrátil spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 3.680 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z předložených listin není zřejmé, zda byly zjišťovány příjmy a výdaje žalovaného, či zda byly vyžadovány jakékoliv podklady a prováděny lustrace jeho majetkové situace ve veřejných rejstřících. Na výzvu soudu žalobce sdělil, že nahlížel do databází ověřující úvěruschopnost žalovaného a informoval se z tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, avšak nedisponuje dokumenty ohledně lustrace v uvedených databázích ani jinými listinami ověřující jeho příjmy/výdaje k prokázání ověřování úvěruschopnosti žalovaného. Soud má tedy za to, že předchůdce žalobce dostatečně aktivně nezjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet, tak jak to požaduje zákon, a přesto žalovanému poskytl finanční prostředky v částce 20.000 Kč. To celé navíc v případě tzv. krátkodobého úvěru se splatností do 30 dnů, při RPSN ve výši 680,60 % a úrokové sazbě ve výši 223,87 % ročně, což pouhým vyhodnocením zakládá výraznou nerovnováhu v postavení žalovaného coby spotřebitele. Co se týká samotné předložené smlouvy o úvěru, ta rovněž neobsahuje žádný identifikátor, který by zakládal ověření totožnosti žalovaného či prokázání skutečnosti, že právě žalovaný úvěrovou smlouvu uzavřel. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce dostatečně neprověřil aktiva a pasiva žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu, čímž porušil své zákonné povinnosti při poskytování úvěru žalovanému.

16. Právní předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že „součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)…poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“17. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

18. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalovanému byla vyplacena částka 20.000 Kč, na kterou však ničeho ani částečně neuhradil, proto má žalobce nárok na vrácení této jistiny. Rovněž není pochyb o tom, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, proto vedle toho vznikl žalobci nárok na zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky v zákonné výši, která dle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v dané době dosahovala 15,00 %, a to ode dne následujícího po uplynutí 3 denní lhůty k zaplacení dlužné částky od odeslání předžalobní výzvy k plnění žalovanému dne 16. 1. 2023. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., tzn. teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (např. rozsudek ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

19. Zbývající částky představující úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, již však nejsou žádány po právu, protože tato smlouva byla shledána neplatnou, neboť žalobce neprokázal, že by řádným způsobem splnil svou povinnost zkoumat schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr. Stejně tak soud nepřiznal žalobci nárok na zákonné úroky z prodlení v období od 11. 8. 2022 do 19. 1. 2023, když v souladu se shora uvedeným odstavcem byly tyto v předmětném období žádány předčasně (výrok II.).

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy míra úspěchu žalobce v řízení vzhledem k celkové žalované částce ve výši 29.060,33 Kč (jistina 23.680 Kč, kapitalizované úroky ke dni vyhlášení rozsudku 5.380,33 Kč) představuje právě 79,88 %, když přiznaná byla částka 23.212,69 Kč včetně přiznaných úroků v kapitalizované částce 3.212,69 Kč, míra neúspěchu pak představuje 20,12 % ohledně nepřiznané částky pod výrokem II. včetně zde kapitalizovaných úroků ke dni vyhlášení rozsudku. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný ve větší míře než neúspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek rovnající se 59,76 % představuje míru, jíž by se měl žalovaný podílet na nákladech řízení žalobce. Náhrada nákladů řízení v daném případě sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 948 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 23.680 Kč odpovídající částce 300 Kč za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dále z daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % odpovídající částce 252 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 2.400 Kč a z toho vypočtená poměrná část ve výši 59,76 % odpovídá přiznané částce 1.434 Kč. Je tak povinen učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce. Soud přitom postupoval mimo jiné dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., za splnění podmínek, jež aplikaci tohoto ustanovení umožňují s tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství typově stejných žalob, přičemž skutková tvrzení mají ustálenou podobu a v rámci formulářovým způsobem podaných návrhů dochází pouze ke změně dílčích údajů.