19 C 258/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Gabrielovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 19 569 Kč s příslušenstvím – úvěr

I. Řízení se zastavuje v částce 6.069 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 6.069 Kč od 10. 6. 2024 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 13.500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá ohledně zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13.500 Kč od 10. 6. 2024 do zaplacení.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 363,89 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobceV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku z žaloby ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 9. 2025 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 19.569 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 5. 2024, kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce (, Anonymizováno, ) a podle které od předchůdce žalobce obdržela částku ve výši 13.500 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr zpět, nicméně se dostala do prodlení se splněním této povinnosti. Předchůdce žalobce následně postoupil pohledávku za žalovanou na žalobce. Žalobce se po žalované domáhal vrácení zaplacené jistiny úvěru 13.500 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 5.669,55 Kč a úroku 399,45 Kč.

2. Podáním ze dne 8. 1. 2026 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 6.069 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6.069 Kč od 10. 6. 2024 do zaplacení, a to s odůvodněním, že nadále žádá pouze zaplacení poskytnuté jistiny včetně zákonných úroků z prodlení. Soud proto v uvedeném rozsahu řízení částečně zastavil výrokem I. tohoto rozsudku.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, jelikož účastníci s tímto postupem souhlasili (žalobce vyjádřil souhlas v návrhu, žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřila) a zároveň lze ve věci rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

5. Právní předchůdce žalobce (, Anonymizováno, ) uzavřel s žalovanou dne 10. 5. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru prostřednictvím internetových stránek provozovaných předchůdcem žalobce (prokázáno smlouvou). Předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 13.500 Kč na bankovní účet žalované a žalovaná se zavázala vrátit úvěr zpět nejpozději do 9. 6. 2024 spolu s příslušným úrokem a poplatky. Smluvní úrok za poskytnutí úvěru činil 36 % ročně a RPSN činila 9.055,69 %. Žalovaná neuhradila úvěr zpět řádně a včas a dostala se do prodlení se splněním povinnosti.

6. Před uzavřením smlouvy se měl předchůdce žalobce zabývat úvěruschopností žalované tak, že měl nahlédnout do veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI. Výpisy z těchto databází však žalobce soudu nedoložil ani neuvedl, jaké konkrétní informace předchůdce žalobce z těchto databází zjistil. Žalobce dále uvedl, že předchůdce žalobce vycházel z doložitelných příjmů a výdajů žalované. Žalobce soudu předložil vyplněný formulář o úvěruschopnosti žalované, dle kterého měla žalovaná v rozhodném období disponovat příjmem ve výši 30.387 Kč a její měsíční výdaje měly dosahovat 5.000 Kč (skládající se z měsíční splátky nebankovních úvěrů 2.200 Kč a nákladů na bydlení 2.800 Kč).

7. Dne 25. 6. 2025 postoupil předchůdce žalobce pohledávku za žalovanou na žalobce (prokázáno smlouvou o postoupení včetně příloh). Žalobce tuto skutečnost oznámil žalované dne 16. 7. 2025 a zároveň vyzval žalovanou k úhradě dlužných částek (prokázáno výzvou včetně podacího lístku). Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva byly žalované odeslány dne 21. 7. 2025. Žalovaná i přes výzvu dluh neuhradila, a to ani částečně.

8. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovanou jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

14. Ačkoliv žalobce ve svém doplnění žaloby uvedl, že se předchůdce žalobce zabýval úvěruschopností žalované, z tvrzení žalobce není zřejmé, jaké informace a doklady předchůdce žalobce od žalované požadoval, jaké doklady skutečně získal a jak vyhodnotil skutečnosti uvedené v takových dokladech. Žalobce soudu předložil pouze vyplněný formulář, dle kterého činily v období před poskytnutím úvěru příjmy žalované 30.387 Kč a výdaje 5.000 Kč. Tyto údaje však žalobce dále soudu nedoložil ani neuvedl, zda předchůdce žalobce ověřoval údaje získané od žalované nahlédnutím do pracovní smlouvy, potvrzením od zaměstnavatele žalované, nahlédnutím od výpisů z účtu žalované atd. Žalobce dále nedoložil ani ověření výše výdajů, která se zdá s přihlédnutím k místě a době poskytování úvěru nepřiměřeně nízká k pokrytí všech měsíčních výdajů žalované. Téměř polovinu tvrzených výdajů měla navíc představovat měsíční splátka nebankovních úvěrů, které žalovaná obdržela ještě před podáním žádosti o úvěru od předchůdce žalobce.

15. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že předchůdce žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalované dostatečně. Ačkoliv žalobce soudu předložil vyplněný formulář ohledně poměrů žalované, uvedená tvrzení žádným způsobem nedoložil a ani neuvedl, jak předchůdce žalobce vyhodnotil tato tvrzení. Není především zřejmé, zda a jakým způsobem předchůdce žalobce ověřoval výdajové poměry žalované, když žalovaná jako své výdaje označila pouze náklady na bydlení ve výši 2.800 Kč a měsíční splátky předchozích nebankovních úvěrů ve výši 2.200 Kč. Dále není zřejmé, zda a případně jakých způsobem předchůdce žalobce vyhodnotil otázku, zda bude žalovaná schopna splácet předchozí poskytnuté úvěry a nový úvěr současně; vyřešení této otázky je přitom v rámci posuzování úvěruschopnosti dlužníka klíčové, když právě tato povinnost věřitele má zabránit předlužení dlužníka.

16. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jeho předchůdce dostatečně posuzoval úvěruschopnost žalované, a dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel. Pokud tedy následně předchůdce žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 z. s. ú.), jednak pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost uvěrových smluv hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování.

17. Soud dospěl k závěru, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení podle § 2991 o. z. za využití § 87 odst. 1 z. s. ú. a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu, resp. co na něj bylo jako plnění z neplatného právního důvodu postoupeno. Předchůdce žalobce poskytl žalované jistinu úvěru ve výši 13.500 Kč, kterou žalovaná ani částečně neuhradila, načež tento nárok postoupil na žalobce. Soud proto uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku ve výši 13.500 Kč ve výroku II. tohoto rozsudku.

18. K požadovanému nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 13.500 Kč soud uvádí, že v případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele. To znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku (viz. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud proto v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení shledal žalobu jako nedůvodnou a žalobu v tomto rozsahu zamítl ve výroku III. rozsudku.

19. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl úspěšný v částce 13.500 Kč, tj. z 55,32 %, a neúspěšný v částce 10.904,28 Kč, kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku, tj. z 44,68 %. Ve výpočtu neúspěchu žalobce je započítána i částka, ohledně které bylo řízení částečně zastaveno, jelikož žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět nikoliv pro chování žalované, a proto leží procesní zavinění na částečném zastavení řízení na něm (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce tak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 10,64 %.

20. Soud při určení výše náhrady nákladů řízení vycházel mimo jiné z § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), který upravuje výši náhrady v řízeních, které jsou zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru a jsou uplatňovány opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství typově stejných žalob, přičemž skutková tvrzení mají ustálenou podobu a v rámci formulářovým způsobem podaných návrhů dochází pouze ke změně dílčích údajů. Soud proto výši náhrady stanovil dle § 14b a. t.

21. Náklady řízení žalobce sestávají z: a) náhrady zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále 200 Kč (viz výrok V. rozsudku), b) odměny za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava věci, výzva k plnění, návrh ve věci samé, částečné zpětvzetí žaloby) po 400 Kč za každý úkon (§ 14b odst. 1 a. t.); c) náhrady hotových výdajů za čtyři úkony právní služby po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t. tarifu) a náhrady účtované DPH ve výši 21 % z poskytnutých právních služeb. Celkem žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady řízení ve výši 3.420 Kč, ze kterých 10,64 % činí 363,89 Kč (viz výrok IV.). Náklady jsou na základě § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám právního zástupce žalobce.

22. K výroku V. rozsudku soud uvádí, že žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 800 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán kvůli tomu, že žalobní nárok bylo nutné podrobit hlubšímu posouzení. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměří soud navrhovateli poplatek podle položky 1. V nynějším případě jde o doplatek ve výši 200 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku činí 1.000 Kč. Soud proto výrokem V. tohoto rozsudku uložil žalobci povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 200 Kč (ze soudní praxe srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu jako R 48/2014).