19 CO 13/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Ludmily Šudomové a Mgr. Radky Nekudové Hajdové ve věci žalobkyně: ; Mgr. jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; Ing. jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení jméno. sídlem adresa, obec o nahrazení prohlášení vůle, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2021, č.j. 37 C 169/2020-108,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení prohlášení vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu tohoto znění: Smlouva o převodu družstevního podílu A. Smluvní strany 1. Ing. jméno příjmení, datum narození, trvale bytem adresa, jako převodce (dále jen„ převodce“)

2. Mgr. jméno příjmení, datum narození, trvale bytem adresa, jako nabyvatel (dále jen„ nabyvatel“) B. Předmět smlouvy 1. Předmětem této smlouvy je převod družstevního podílu převodce v anonymizováno družstvu anonymizována dvě slova, družstvo, se sídlem adresa, PSČ obec, IČO, odpovídajícího základnímu členskému vkladu ve výši 25.000 Kč a dalšímu členskému vkladu ve výši 1.815.454 Kč, spojeného s právem nájmu družstevního bytu číslo (původně č. anonymizováno číslo) v domě na adrese adresa (dále jen„ družstevní podíl“).

2. Převodce touto smlouvou převádí na nabyvatele vlastnické právo k družstevnímu podílu spojeného se všemi právy a povinnostmi člena družstva.

3. Nabyvatel vlastnické právo k družstevnímu podílu přijímá. Nabyvatel prohlašuje, že se seznámil se stanovami anonymizováno družstva anonymizována dvě slova, souhlasí s nimi a přijímá všechna práva a všechny povinnosti, která mu členstvím v anonymizováno družstvu anonymizována dvě slova vzniknou.

4. Nabyvatel nemá povinnost zajistit převodci bytovou náhradu. C. Úplata 1. Převodem družstevního podílu z převodce na nabyvatele zaniká dluh převodce vůči nabyvateli ve výši 1.179.072 Kč z titulu půjčky uznané převodcem v Dohodě o uznání dluhu a jeho úhradě uzavřené mezi převodcem a nabyvatelem dne 24. 5. 2004.

2. Jiné plnění nebo úplata převodci za převod družstevního podílu nenáleží. D. Závěrečná ustanovení 1. Tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího uzavření. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 14 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Nesouhlasila se závěry soudu I. stupně v odůvodnění rozsudku prezentovanými, když navrhovala doplnění dokazování v intencích svého návrhu vzneseného v řízení před soudem I. stupně a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a tomuto věc vrátil k dalšímu řízení. Upozornila na ujednání stran v dohodě, jejímž předmětem byla úprava podmínek úhrady členského vkladu s tím, že dovozovala, že se jednalo o smlouvu o smlouvě budoucí, podle níž měla žalovaná převést členská práva a povinnosti v družstvu ve prospěch žalobkyně nebo jejího syna, a to bez povinnosti zajistit žalované a jejímu manželovi jakoukoliv bytovou náhradu, přičemž současně zaniká právo žalobkyně požadovat po žalované a jejím manželovi úhradu částky 1 179 072 Kč. Nesouhlasila přitom se závěrem soudu I. stupně o tom, že by předmětnou dohodou dlužníci uznali svůj dluh vůči žalobkyni a zavázali se jej vrátit žalobkyni nebo jejímu synovi v dohodnuté lhůtě nebo v téže době převést členská práva a povinnosti v družstvu na žalobkyni nebo jejího syna. Podle jejího názoru neměla žalovaná právo výběru na úhradu svého dluhu. Dále argumentovala, že pokud soud I. stupně aplikoval na předmětnou smlouvu ustanovení § 50a z.č. 40/1964 Sb. nepostupoval správně, neboť měl při posuzování požadavku na obsah, resp. náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí, aplikovat spíše ust. § 289 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníka, neboť dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, byla v té době smlouvou nepojmenovanou ve smyslu § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, uzavíranou podle § 299 a § 230 obch. zák. Citovala obsah ust. § 289 odst. 1, 2 obch. zák., včetně souvisejících ustanovení a dovodila to, že soud v této věci neměl nahrazovat projev vůle, ale sám určit obsah smlouvy. V dalším obsahu odvolání se věnovala ust. § 50a zák. č. 40/1964 Sb., který oproti příslušnému ustanovení obchodního zákoníku klade větší požadavky na obsah smlouvy o budoucí smlouvě s tím, že se účastníci musí dohodnout o jejich podstatných náležitostech, a to oproti ust. § 289 obch. zák., podle něhož má smlouva o budoucí smlouvě obsahovat předmět plnění budoucí smlouvy, jenž je určen alespoň obecným způsobem. Dále uplatnila judikatorní závěry k otázce obsahových náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu dle § 230 obch. zák. a tvrdila, že účastníci smlouvy v dohodě vymezili předmět plnění, neboť z jejího obsahu vyplývá, že se 1/ smluvní strany dohodly, že nejpozději do 30. 9. 2019 mezi sebou uzavřou dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, 2/je zřejmé, kdo má být účastníkem této dohody o převodu členských práv a povinností, 3/dohoda obsahuje identifikace bytového družstva, k němuž se převádění členská práva a povinnosti vztahují, rozsah převáděných práv a povinností včetně označení bytové jednotky s nimi spojené, jakož i 4/ujednání, že žalobkyně nemá povinnost zajistit žalované a jejímu manželovi bytovou náhradu. Dále vyjádřila názor, že neobstojí ani závěr soudu I. stupně, týkající se nedostatku úpravy úplatnosti onoho převodu, jestliže úplatnost tohoto převodu je zřejmá z ujednání v čl. IV. bod 2. dohody. Žalobkyně přitom soudu I. stupně vytýkala i nesprávná skutková zjištění, když podle jejího názoru se účastníci dohody výslovně dohodli, že právo žalobkyně na uhrazení částky 1 179 072 Kč zaniká jen a pouze převodem členských práv a povinností v družstvu na žalovanou, popř. jejího syna. Bod 4. tohoto článku IV. proto nelze vykládat jako možnost alternativního plnění nebo jiný způsob splnění závazku, jak uvádí soud I. stupně. Tento přitom tím, že nezkoumal úmysl jednajících stran při uzavření dohody, zatížil své rozhodnutí nedostatkem úplného dokazování; pokud by je provedl ohledně úmyslu jednajících stran jako základního hlediska pro výklad právního jednání, nemohl by dospět k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí nebyla platně uzavřena, že primárně byl dohodnut způsob splnění závazku zaplacením, a že bylo na žalované, aby si zvolila způsob splnění závazku. Pokud soud neprováděl dokazování a nevyslovil skutkové závěry ohledně toho, jaká byla skutečná vůle žalobkyně v době, kdy hradila za žalovanou členský podíl v bytovém družstvu, jaká byla vůle účastníků dohody při jejím uzavření, jaký obsah a význam svému právnímu jednání, které vyústilo v ujednání obsažené v čl. IV. dohody, v té době přikládali, je jeho skutkové a právní posouzení neúplné. V této souvislosti poukázala na judikatorní závěry Ústavního soudu formulované v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3168/16 a zdůraznila, že primárním a jediným úmyslem bylo po celou dobu zajistit bydlení pro svého syna v budoucnu, a to právě obstaráním družstevního bytu. S žalobkyní se dohodli na tom, že jim pouze dočasně vypomůže v řešení jejich finanční a bytové situace a poté v dohodnuté lhůtě převede žalovaná„ zpět“ členská práva a povinnosti v družstvu v její prospěch. Ujednání obsažené v čl. IV. bod 4. dohody nebylo dohodnutým alternativním způsobem splnění závazku, ale šlo vedle smluvní pokuty o jiné smluvní ujednání zajišťující závazek. Ani ve vztahu ohledně úmyslu jednajících stran vyjádřeného v čl. IV. bod 4 soud řádné dokazování neprováděl.

3. V doplnění odvolání prováděla interpretaci předmětné dohody s tím závěrem, že ani ust. čl. IV. a V. výslovně neobsahují možnost dlužníka převést družstevní podíl, pouze uvádějí, co v takovém případě nastane za důsledky. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je takové ustanovení třeba interpretovat jako klauzuli utvrzující dluh pro případ jiné právní skutečnosti, než porušení povinnosti ze strany dlužníka. Jazykový výklad čl. IV. dohody o uznání dluhu tak vede k závěru, že dlužníci mají jedinou možnost splnění dluhu – a to převodem družstevního podílu. To podporuje i výklad systematický, když v čl. III. dohody o uznání dluhu hovoří o dočasném užívání bytu dlužníky. V dalším obsahu prováděla výklad dle úmyslu stran s tím, že k prokázání tohoto navrhla množství důkazů, které však soud buď neprovedl, nebo z nich neučil žádná skutková zjištění. Jejím základním tvrzením je, že nejenom že v době uzavření smlouvy dlužníci věděli o úmyslu žalobkyně pořídit byt pro syna a jim ho jen„ vypůjčit“, ale i úmysl dlužníkův v této době této dohodě odpovídal, neboť tím získali na 15 let velmi výhodné a pohodlné bydlení pro celou rodinu. Šlo o dočasnou výpomoc s bytovou otázkou pro Ing. příjmení a pro žalovanou. K tomu žalobkyně předložila čestné prohlášení své matky, která byla v té době se situací dobře obeznámena, dále čestné prohlášení žalované ze dne 7.6.2016, které ilustruje, že i v době o 12 let později žalovaná počítala s tím, že byt má být později jí převeden (což ostatně žalovaná osobně uvedla i při jednání soudu, kde uvedla, že poprvé začala o možnosti vyplacení bytu uvažovat až poté, co byla na tuto možnost upozorněna notářkou v rámci dědického řízení po Ing. jméno příjmení). Dále předložila čestné prohlášení Ing. jméno příjmení ze dne 28.12.2004, kde výslovně potvrzuje původní domluvu na převod bytu zpět žalobkyni a také čestná prohlášení přátel, kterým byla situace v době uzavření dohody známa. Bez relevance není ani to, jakým způsobem zajistila žalobkyně financování členského vkladu, když jí strýc jméno příjmení poskytuje jako zástavu pro úvěr svůj dům, a to proto, aby právě mohla pořídit byt pro svého syna. Ze všech těchto důkazů budou učiněna skutková zjištění, která ve svém souhrnu připustí jako jediný skutkový závěr, že úmyslem stran v době uzavření smlouvy bylo zajistit dočasné bydlení bratrovi žalobkyně a jeho rodině. Pokud by soud I. stupně postupoval správně, provedl by výklad ust. čl. IV. dohody o uznání dluhu analýzou textu, dospěl by k závěru, že nikde v textu není výslovně připuštěna možnost splatit dluh v penězích. Následně by zkoumal úmysl stran, přičemž z důkazů předložených žalobkyní by zjistil, že strany smlouvu uzavíraly s tím, že v budoucnu převedou dlužníci onen družstevní byt zpět na ni (žalobkyni), neboť ona ho chtěla pořídit pro syna. Poté by se zabýval otázkou, zda dohoda o uznání dluhu obsahu ujednání odpovídající smlouvě o smlouvě budoucí a zda jsou tato ujednání dostatečně určitá. Dospěl by k závěru, že je určen předmět smlouvy, úplata, účastníci, to vše s dostatečnou určitostí a je sjednáno datum, do kterého má být povinnost uzavřít smlouvu splněna.

4. Žalovaná v písemném vyjádření k podanému odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Setrvala přitom na argumentech prezentovaných již v řízení před soudem I. stupně, a to že dohodou o uznání dluhu a jeho uhrazení strany dohody postavily najisto, že dluh existuje v době uznání, že lhůta k vrácení finančních prostředků či převedení členského podílu v BD uplyne dne 30.9.2019. Rozhodně se nejedná o smlouvu o smlouvě budoucí, jak tvrdí žalobkyně. Rovněž odmítla tvrzení žalobkyně, že částka 1 179 072 Kč je smluvní pokutou, neboť tato je sjednána v čl. V. předmětné dohody, a to pro porušení jakéhokoliv ustanovení ve výši 20 000 Kč, přičemž smluvní pokuta je vždy navázána na porušení smluvní povinnosti jednou ze stran smlouvy, což je požadavek, který v čl. IV. bod 4 absentuje. Ona neporušila žádnou svoji povinnost, vyplývající pro ni z dohody, pouze vykonala právo, které jí náleží, tj. ze dvou alternativ zvolila uhrazení dluhu ve výši 1 179 072 Kč žalobkyni. Pokud žalobkyně v odvolání označuje a cituje judikaturu, jedná se o judikaturu nepřiléhavou. Žalobkyně předkládá vlastní verzi skutku, z čehož nelze dovozovat, že hodnocení důkazů prvostupňový soud neprovedl správně. Soud I. stupně dostatečně zjistil okolnosti uzavření dohody o uznání dluhu a jeho úhradě, když provedl listinné důkazy a důkazy výpovědí účastníků v řízení. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní subjektivní přání. Dodatkem k odvolání zejména akcentuje své zásluhy na nabytí členského podílu v bytovém družstvu, k čemuž žalovaná uvedla, že nezpochybňuje, že žalobkyně zapůjčila jí a jejímu manželovi (bratru žalobkyně) částku, jejíž výše odpovídá výši vstupního členského vkladu, v tomto ohledu nebylo mezi účastníky řízení sporu. Žalobkyně nejen že nemohla svému bratrovi zapůjčit členský podíl v bytovém družstvu, neboť ho nevlastnila, a ani ho nemohla nabýt, neboť nesplňovala základní podmínku pro jeho získání, neboť vlastnila další byty. Tyto podmínky požadované stát. instituce splňovala žalovaná se svým manželem, kteří nevlastnili žádný byt a žalovaná měla postiženou dceru jméno, ZTP/P. Jinými slovy, žalobkyně sama nemohla požádat o získání členského podílu v bytovém družstvu a ona se svým manželem by nemohli požádat, kdyby žalobkyně neuhradila vstupní členský vklad, neboť byli bez finančních prostředků a nesplňovali podmínky pro získání hypotéky. Z výše uvedeného vyplývá, že není pravdivé tvrzení žalobkyně, že veškeré písemnosti, týkající se výše uvedeného bytu, a to včetně nájemní smlouvy, nechala žalobkyně napsat na manžele příjmení z důvodu zjednodušení budoucí komunikace. Nemohlo se jednat ani o zapůjčení družstevního podílu, jak tvrdí žalobkyně, neboť žalobkyně nebyla oprávněna s bytem disponovat. Ona (žalovaná) se svým manželem splácela a teď sama splácí členský vklad. Úmysl stran při uzavírání dohody o uznání dluhu a jeho úhradě vyplývá jednoznačně z textu dohody i z okolností, za kterých byla uzavřena. Kromě toho advokát, který sepsal předmětnou dohodu o uznání dluhu a jeho úhradě, byl advokátem vybraným žalobkyní. Žádné stavební úpravy v bytě se neprováděly, pouze bylo třeba vybrat plovoucí podlahy a kachle, což učinila ona (žalovaná) a její manžel, a toto také zaplatili. Není pravdou, že žalobkyně neměla do předmětného bytu přístup. Žalobkyně spolu se svým synem je v něm několikrát navštívila, nikdy jí nebylo ve vstupu do bytu bráněno. Ona (žalovaná) nikdy nepopírala a nepopírá zásluhy žalobkyně na jejím nabytí členského podílu, i proto jí v rámci pokusu o smír před zahájením soudního sporu nabídla uhrazení částky 2 500 000 Kč místo 1 179 072 Kč jako kompenzaci za čas žalobkyní věnovaný k získání finančních prostředků na vstupní členský vklad.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Soud I. stupně se zcela správně vypořádal se skutkovým stavem věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedeného dokazování dovodil zcela správné skutkové závěry. Na tyto skutkové závěry zcela přiléhavě aplikoval právo, s nastolenou materií se vyrovnal pečlivým a srozumitelným způsobem. Odvolací soud tak nemá v zásadě nic, co by chtěl k naprosto správnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dodat, změnit či naformulovat jinak, z toho důvodu lze se vší odpovědností konstatovat, že na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně může odvolací soud plně odkázat. Odvolací soud se totiž naprosto shoduje s posouzením jak skutkového, tak právního stavu věci způsobem, jak tento provedl soud I. stupně. Především se odvolací soud ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že v daném případě nelze uzavřením předmětné dohody dovodit úmysl uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, přičemž současně je třeba říci, že předmětná dohoda smlouvou o smlouvě budoucí o převodu členského podílu v žádném případě není. Je pouze mechanismem, jak si smluvní strany ošetřily skutečnost, že žalobkyně půjčila žalované a jejímu manželovi finanční částku, kterou tito použili na úhradu vstupního členského vkladu k získání předmětného bytu v konkrétní částce. Není pravdou, co tvrdí žalobkyně, že by měla předmětná dohoda náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí, v této totiž chybí podstatné náležitosti vyžadované ust. § 50a zák. č. 40/1964 Sb., konkrétně například jednoznačná odpověď na otázku úplatnosti smlouvy. Pokud se žalobkyně snažila dovodit, že by měla být platnost smlouvy o smlouvě budoucí posuzována podle obchodního zákoníku, nejsou její úvahy v žádném případě správné, neboť obchodní zákoník v části, týkající se závazkových vztahů, reguloval primárně vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a pokud šlo o nepodnikající fyzické osoby, upravoval pouze tzv. absolutní obchody, a to v podobě, kdy šlo o spory mezi fyzickými osobami coby členy družstva navzájem, nebo spory mezi družstvem a jeho členem fyzickou osobou, což nebyl tento případ. Rozhodně nemohl obchodní zákoník dopadat na předmětnou dohodu, kterou mezi sebou účastnické strany v roce 2004 uzavřely. Správný je i ten závěr soudu I. stupně, že si žalovaná mohla zvolit způsob uspokojení dluhu a i pro případ, že by v dojednané lhůtě půjčenou částku žalobkyni nevrátila, a ani na ni nepřevedla členská práva, ujednali si účastníci rovněž závazek žalované k sepisu notářského zápisu s přímou vykonatelností, jejímž prostřednictvím by žalobkyně získala exekuční titul pro vymožení půjčené částky coby exekuované pohledávky. Rozhodně je třeba odmítnout tvrzení žalobkyně prezentované v odvolání o tom, že by půjčená částka představovala smluvní pokutu, smluvní pokuta byla upravena v jiné části dohody v částce 20 000 Kč pro porušení kterékoliv povinnosti kteroukoliv ze stran. Celkově a souhrnně lze říci, že žádný z argumentů nabídnutých žalobkyní v odvolání není přiléhavý a nemůže zvrátit správné závěry rozsudku soudu I. stupně.

7. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to nejen ve výroku o věci samé, nýbrž i ve výroku nákladovém, na jehož odůvodnění lze pro naprostou správnost rovněž odkázat.

8. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení zcela úspěšná žalovaná byla zastoupena advokátkou, která v odvolacím řízení učinila 2 úkony právní služby, spočívající v podání písemného vyjádření k odvolání žalobkyně a v účasti u jednání odvolacího soudu dne 13.4.2022. Za tyto dva úkony právní služby jí náleží odměna v sazbě stanovené dle § 7a § 9 odst. 3 písm. b/ vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tedy v sazbě 2 500 Kč za 1 úkon. Za 2 úkony právní služby jí tak na odměně náleží 5 000 Kč a dalších 2 x 300 Kč za 2 režijní paušály dle § 13 odst. 3 stejné vyhl. Na nákladech odvolacího řízení tak žalované náleží náklady za právní zastoupení v celkové částce 5 600 Kč, kterou odvolací soud žalované vůči žalobkyni přiznal II. výrokem svého rozsudku v zákonné třídenní lhůtě k rukám právní zástupkyně žalované. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).