20 C 288/2017

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr Ondřejem Sekvardem, Ph.D. jako samosoudcem ve věci žalobce c): ; celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce zastoupený advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalované zastoupený advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o náhrada újmy

I. Žaloba, kterou se žalobce c) domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 400.000 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Česká republika – Městský soud v Brně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce c) se žalobou podanou dne 21. 11. 2017 spolu s tehdejšími žalobci a) [jméno] [příjmení] (nyní již [celé jméno žalobkyně]) a b) [celé jméno původní účastnice] domáhali uložení povinnosti žalovanému, aby každému z nich zaplatil peněžitou částku, a to s přihlédnutím ke svému porušení povinnosti v průběhu těhotenství tehdejší žalobkyně a). U žalobce c) se jednalo o částku 400 000 Kč. Žalobkyně a) vzala žalobu zpět a ve vztahu k ní bylo řízení zastaveno usnesením Městského soudu ze dne 13. 1. 2021, č. j. 20 C 288/2017-92. V důsledku narození postižené dcery (neprovedení potratu ve 14. týdnu gravidity – narození s vrozenou vadou bez obou horních končetin) se žalobce c) trápil spolu s její matkou. Jejich vztah byl narušen v důsledku náročné péče o dceru (žalobkyni b/). Tu otec vozil do dětského rehabilitačního centra.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobce c) neuznal. Zdravotní péče byla poskytována správně a v souladu se standardy a doporučenými postupy. Ke dni 13. 5. 2014, kdy bylo provedeno vyšetření žalobkyně a), nebyla zjištěna žádná indikace pro přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů, bez těchto důvodů nebylo možné přerušit těhotenství pouze na žádost matky. Na další kontrolu se již žalobkyně a) nedostavila. Nedošlo tedy k dalšímu vyšetření, jehož účelem je právě záchyt a odhalení patologických abnormalit plodu.

3. V dalším průběhu řízení setrvali účastníci na svých stanoviscích.

4. Na nařízené jednání dne 3. 3. 2021 se žalobce c) nedostavil, ač byl řádně předvolán, nedostavil se na něj ani jeho zástupce. Ten soud emailem informoval, že žalobci c) odeslal dopis o ukončení právního zastoupení. Ten však soudu nebyl předložen procesně řádnou formou. Na výsledku řízení tato okolnost nicméně neměla vliv.

5. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

6. Dne 13. 5. 2014 [jméno] [příjmení] měla podle svých slov žádat ve 14. týdnu gravidity o přerušení těhotenství. K tomu dle lékařky MUDr. [příjmení] nebyla zdravotní indikace. To mělo být dotyčné vysvětleno, byla upozorněna na nutnost dalšího vyšetření (zdravotní záznam). Vyšetření dne 13. 5. 2014 proběhlo v podobě ultrasonografického vyšetření pánve u žalovaného (osobní účet pojištěnce). Dcera žalobce c) [celé jméno původní účastnice] se narodila dne [datum] (rodný list), a to s prenatálně nepoznanou amelií obou HKK, tedy bez obou horních končetin (závěrečná zpráva). Žalobce c) vyzval žalovanou a [titul]. [příjmení] předžalobní výzvou k úhradě nemajetkové újmy (vícenáklady spojené s péčí o nezletilou dceru Lilien) ve výši 400 000 Kč, a to dne 10. 11. 2017 (výzva k plnění). Z odborné literatury (č. l. 73, 74) soud zjistil, že ultrazvukové vyšetření pánve v porodnictví do 14 týdne gravidity se používá v diferenciální diagnostice raného těhotenství, při komplikacích v těhotenství. Písemná zpráva musí zhodnotit počet plodů, vitalitu, biometrii. Ultrazvukové vyšetření ve 20 - 22 týdnu musí zhodnotit mj. morfologii plodu.

7. Nesporně tak bylo možné uzavřít, že u tehdejší žalobkyně a) bylo provedeno ultrazvukové vyšetření v cca 14. týdnu, následně se narodila nezletilá [příjmení] a teprve při porodu byla zjištěna vrozená vada. K vyhovění žalobě o náhradu nemajetkové újmy nicméně jsou potřeba určité předpoklady. Základem pro úspěch ve věci jsou především skutková tvrzení příslušného žalobce a následně důkazy taková tvrzení prokazující. V řízení byla přítomna pouze tvrzení o porušení povinnosti ze strany žalovaného a tvrzený následek v podobě porodu nezletilé s vrozenou vadou. S péčí o dceru měly být spojeny vícenáklady žalobce c).

8. Soud dospěl k závěru, že u žalobce c) jako otce nezletilé [příjmení] absentovala dostatečně určitá a konkrétní skutková tvrzení o jeho možné újmě, jak se tato újma projevila v jeho osobní sféře, a to v příčinné souvislosti s údajným protiprávním jednání žalovaného (možném pochybení u ultrazvukového vyšetření ve 14. týdnu gravidity). Dle soudu celá žaloba byla tzv. pasována na původní žalobkyni a) jako matku nezletilé, tj. jaké důsledky a dopady do sféry jejího osobního života má postižení nezletilé, a to především v souvislosti s péčí o ní. V žalobě byly v podstatě obecně zmíněny zvýšené náklady spojené s životem dítěte a péčí o něj s tím, že se hodlá právě matka o dceru starat po celý její život. U žalobce c) zůstalo pouze neurčité tvrzení, že se trápil spolu s matkou nezletilé a celou událost považuje za osobní neštěstí.

9. Pokud pak žalobce c) požadoval náhradu nemajetkové újmy, omezila se žalobní tvrzení pouze na skutečnost, že to byl právě on, kdo nezletilou dceru vozil do rehabilitačního centra, s čímž spojovali žalobci právo na náhradu cestovních výdajů jako jediného reprezentanta škody majetkového charakteru. Ovšem i zde měl být beneficientem případné náhrady opět jiný subjekt nikoli žalobce c) (č. l. 23). Jakkoli je soudu zřejmé, že narození dítěte s diagnózou jako u nezletilé je určitým zásahem do soukromého života účastníků, dosud učiněná tvrzení naprosto nedostačovala k tomu, aby bylo možné na jejich podkladě rozhodnout o jakékoli platební povinnosti žalovaného, co více samotném porušení povinnosti žalovaného. Především soud již na prvním nezahájeném jednání ve věci konstatoval, že právní názor se blíží rozhodovací praxi odvolacího soudu, odkazujíc v tomto směru na jeho rozhodnutí ve věci sp. zn. 24 C 66/2001.

10. Na podkladě v něm vymezených kritérií by se zdejší soud zabýval skutečnostmi, které podle něj mohly mít vliv na„ způsobený“ následek v podobě narození dítěte s vrozenou vadou. Především tedy bylo na místě se zabývat tím, zda na straně žalobců není určitá míra spoluzavinění na uvedené skutečnosti, tedy, zda se z jejich strany nedalo zabránit porodu dítěte s takovou vadou i v případě, že by na straně žalovaného skutečně došlo k pochybení. Tomu by naznačovala i existence druhého ultrazvukového vyšetření v pozdější fázi těhotenství žalobkyně a), když z odborné literatury obsažené ve spisu je patrné, že právě takové vyšetření se zabývá otázkou morfologie plodu, tedy i otázkou končetin a jejich vývoje. Lze tak i bez odborné ingerence znalce v této otázce uzavřít, že kdyby bylo provedeno další ultrazvukové vyšetření, měla by být daná vada, nebyla-li by již patrná na ultrazvuku prvním a v nynějším řízení sporném, objevena nejpozději na ultrazvuku pozdějším, bylo-li by postupováno lege artis. V takovém případě by nepochybně nebylo dáno omezení zakotvené § 4 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a bylo by možné k jeho přerušení přikročit i později, čímž by teoreticky přicházelo v úvahu napravení (pouze) tvrzeného pochybení žalovaného.

11. K otázce druhého ultrazvuku by nicméně stejně jako k dalším otázkám bylo třeba doplnění skutkových tvrzení ze strany žalobce c). Rovněž by bylo třeba poučení žalobce c) v tom směru, co učinil on sám či žalobkyně a) pro to, aby dotyčná neotěhotněla, pokud v žalobě uváděli, že další dítě již nechtěli. Kromě občasných cest do rehabilitačního centra, které je třeba považovat za naprosto běžnou péči o nezletilé dítě, i kdyby nemělo jakoukoli vadu, však na straně žalobce chybí jakékoli tvrzení, jak již soud shora uvedl, o tom, jak se projevuje postižení nezletilé na jeho životě. Nelze rovněž pominout, že s nezletilou v současné době podle slov žalobkyně a) není prakticky v kontaktu, nepečuje o ni a výživné na ni nehradí. Dopad do jeho života tak zcela jistě není takový, jaký by se dal dovozovat ve vztahu k žalobkyni a), u níž lze předpokládat skutečnou péči o nezletilou, u žalobce c) pak bez jeho doplněných tvrzení lze konstatovat pouze to, že v jeho životě se postižení nezletilé nijak neprojevuje, nijak ho neomezuje a v ničem mu nebrání. Jediným dalším náznakem dopadu do sféry žalobce c) bylo tvrzené narušení vztahu se žalobkyní a), to je však poměrně málo na to, aby bylo možné dovodit újmu jako takovou a jakýkoli podíl žalovaného na tomto výsledku vůbec, a málo na to, aby bylo možné uzavřít, že si takový důsledek zaslouží peněžitou satisfakci.

12. Ke všem chybějícím a podle soudu nutně výsledek řízení ovlivňujícím skutečnostem by bylo na místě žalobce c) poučit podle § 118a odst. 1 a 3 OSŘ při jednání, čemuž však svojí nepřítomností zabránil. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3970/2008 (publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8810), když nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a odst. 1 a 3 OSŘ, nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, publikované v systému ASPI pod č. JUD132511CZ). Z průběhu řízení lze na straně žalobce c) shledat určitý nezájem na jeho vedení, přičemž mu nic nebránilo vzít žalobu zpět, což neučinil.

13. Za procesní situace, kdy soud neměl od žalobce c) dostatečně určitá skutková tvrzení ohledně vzniku újmy v jeho osobní sféře (soud se mohl pouze domnívat, v čem újma může spočívat, ovšem podstatné je tvrzení účastníků řízení, které zde nebylo žádné) údajným protiprávním jednáním žalovaného, bylo nadbytečné vést dokazování ohledně samotného protiprávního jednání. Na žalobce c) tak bylo třeba nahlížet tak, že neunesl svoje břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Procesní sankcí za neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního je neúspěch účastníka ve věci samé, a proto podaná žaloba musela být soudem zamítnuta v plném rozsahu.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, kdy úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení vůči tomu, kdo neuspěl. V důsledku zamítnutí žaloby v plném rozsahu byl žalobce c) neúspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšný žalovaný, který by měl právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci c), se práva na přiznání náhrady nákladů výslovně vzdal na jednání dne 3. 3. 2021.

15. Výrok pod bodem III. je odůvodněn ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a contrario, když žalobce c) byl od placení soudního poplatku osvobozen. Výsledek řízení lze hodnotit jako neúspěch žalobce c), nicméně v této situaci nelze uložit povinnost poplatek zaplatit úspěšnému žalovanému.