21 C 130/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa o zaplacení 119 042,60 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 7.780,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 4.2.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 111.262,60 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46.770,97 Kč za dobu od 4.2.2021 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 40.658,00 Kč za dobu od 4.2.2021 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou z 9.2.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného zůstatku úvěru, poskytnutého žalované, a smluvní pokuty za prodlení, vše s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru, na základě které poskytla žalované jistinu 40.000,00 Kč, přičemž žalovaná se zavázala vrátit celkovou částku 74.083,00 Kč v 72 měsíčních splátkách po 1.029,00 Kč, tuto povinnost nesplnila a úvěr byl proto zesplatněn. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila.

2. Z níže uvedených listinných důkazů vzal soud za prokázán následující skutkový stav:

3. Žalovaná dne 15.8.2019 komunikovala e-mailem s žalobkyní, kdy tato komunikace se týkala možného uzavření úvěrové smlouvy s poskytnutou výší úvěru 20.000,00 Kč (viz e-mail z 15.8.2019, 6.53 hod.). Téhož dne v 7.17 hodin žalovaná vygenerovala na webových stránkách žalobkyně úvěrovou smlouvu, odpovídající uvedenému parametru, tj. úvěrové jistině 20.000,00 Kč. Stejného dne pak žalovaná vygenerovala na stránkách žalobkyně žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, jehož část ve výši 20.724,00 Kč by byla použita na pokrytí závazků z úvěrové smlouvy [číslo] uzavřené s žalobkyní. Následně stejného dne, a to v 11.32 hodin, žalovaná podepsala elektronickou cestou smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru, na základě které jí měl být poskytnut úvěr ve výši 40.000,00 Kč, čerpaný tak, že částka 20.724,00 Kč bude poskytnuta na pokrytí předchozího úvěru žalované u žalobkyně ze smlouvy [číslo] částka 11.276,00 Kč bude poukázána na účet žalované a částka 8.000,00 Kč bude započtena na náklady na vyřizování úvěru, specifikované v bodě 4.8 smlouvy (bod 4.3 smlouvy). Faktická výše poskytnutých finančních prostředků tak činila 32.000,00 Kč. Dne 15.8.2019 vystavila žalobkyně potvrzení, že částka 20.724,00 Kč bude použita na pokrytí závazků z úvěrové smlouvy č. 119825,00 Kč, a platební transakcí, uskutečněnou v 11.43 hod., tuto platbu realizovala (viz potvrzení a doklad o pohybu na účtu), a vystavila žalované rovněž potvrzení o doplacení úvěru [číslo] Částku 11.276,00 Kč žalobkyně téhož dne v 12.24 hod. poukázala na účet žalované.

4. Úvěr byl úročen 23 % ročně (bod 4.5 smlouvy). Žalovaná se zavázala nad rámec jistiny uhradit úrok 34.083,00 Kč, tj. celkem 74.083,00 Kč v 72 měsíčních splátkách po 1.029,00 Kč, splatných do 15. dne v měsíci (bod 5.1 smlouvy). Dle tabulky umoření, v níž byl obsažen rozpis jednotlivých splátek, byla v každé splátce zahrnuta inkasní služba 164 Kč a služba [anonymizováno] 537,00 Kč, a s připočtením těchto plateb tak měla celková měsíční splátka činit 1.730,00 Kč.

5. Pro případ prodlení sjednali účastníci smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky, maximálně 50 % zůstatku jistiny, nejvýše však 200.000,00 Kč (bod 5.3 smlouvy). Přílohou smlouvy byl dotazník k posouzení bonity žadatele, dle kterého žalovaná měla dvě vyživovací povinnosti, příjem z pracovního poměru 20.983,00 Kč a výživné 6.000,00 Kč, na bydlení hradila 8.500,00 Kč. Zůstatek disponibilních prostředků po započtení úvěrových závazků žalované žalobkyně vyčíslila na 4.821,00 Kč.

6. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, k výzvě soudu žalobkyně doložila kopie občanského a řidičského průkazu žalované, kterými ověřovala její totožnost, doklad o lustraci osoby žalované na stránkách nebankovní registr, a výplatní lístek žalované za červen 2019 s výší mzdy 20.789,00 Kč. Dále předložila výpis z účtu žalované za červen 2019, z něhož vyplývá výše mzdy 20.983,00 Kč, zároveň však z něj vyplývá odlišná výše nájmu, a to 17.000,00 Kč (viz pohyb na účtu 13.6.2019, označený„ nájem 6/ 2019“ a pohyb na účtu 30.6.2019, označený„ nájem 7/ 2019“). Dne 26.6.2019 je na účet připsána částka 16.000,00 Kč s variabilním symbolem [číslo], kdy plátcem je žalobkyně, a variabilní symbol tak odpovídá číslu úvěrové smlouvy, uvedenému v předmětné smlouvě jako smlouva, na pokrytí jejichž závazků měla být použita část jistiny ve výši 20.724,00 Kč.

7. Na výpisu z účtu žalované za srpen 2019 pak je připsána částka 11.276,00 Kč dne 15.8.2019, a opět je zde položka„ nájem 8/ 2019“ v částce 17.000,00 Kč.

8. Žalobkyně urgovala úhradu dluhu písemnými upomínkami z 20.11.2020, 5.12.2020, a následně přípisem z 21.12.2020 úvěr zesplatnila. Z e-mailových zpráv vyplývá, že žalobkyně potvrzovala žalované provedení každé splátky, kdy takto žalovaná uhradila 14 splátek po 1.730,00 Kč, celkem 24.220,00 Kč.

9. Žalovaná mimo předmětný úvěr čerpala i řadu dalších úvěrů, kdy neplnila sjednané smluvní podmínky – takto uzavřela před sjednáním předmětné úvěrové smlouvy dne 10.12.2018 smlouvu s [právnická osoba] o revolvingovém úvěru, z něhož čerpala 15.000,00 Kč (viz žaloba sp.zn. [spisová značka]), dne 8.2.2019 smlouvu s [právnická osoba] na částku 4.000,00 Kč, splatnou 8.3.2019 (viz žaloba sp.zn. [spisová značka]), a po sjednání předmětné úvěrové smlouvy dne 3.9.2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, z níž čerpala 10.000,00 Kč (viz rozsudek ve věci [spisová značka]), dne 6.9.2019 smlouvu o půjčce 18.000,00 Kč (viz rozsudek ve věci [spisová značka]).

10. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta fakticky celková částka 32.000,00 Kč, z toho 20.724,00 Kč na pokrytí jejích závazků z jiné úvěrové smlouvy a 11.276,00 Kč převodem na účet žalované, což je doloženo jednak výpisem z účtu žalobkyně, a jednak výpisem z účtu žalované.

11. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování za to, že tomu tak nebylo. Z výše uvedené vyplývá, že žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalované za červen 2019, z něhož vyplývá mimo jiné, že žalovaná hradí na nájemném pravidelné měsíční platby ve výši 17.000,00 Kč, když na uvedeném výpisu je tato platba za červen i červenec 2019, vždy v částce 17.000,00 Kč. I přes tuto skutečnost žalobkyně akceptovala, že v příloze úvěrové smlouvy, označené Dotazník k posouzení bonity žadatele (spotřebitele) jsou uvedeny náklady na bydlení 8.500,00 Kč, a dále tuto záležitost nezkoumala. Z propočtu disponibilního zůstatku z příjmů žalované přitom vyplývá, že pokud by tento výdaj byl u žalované započten v jeho skutečné výši, celkové náklady žalované by nedostačovaly k pokrytí jejích závazků. Konečně žalovaná uhradila v řádném termínu splatnosti pouze první čtyři splátky, a již splátku, splatnou 15.1.2020, uhradila po splatnosti (viz potvrzení žalobkyně o uhrazené splátce), a po úhradě 14 splátek (saturovaných evidentně z dalších výše uvedených čerpaných úvěrů) další platby neprovedla.

12. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně, ač měla k dispozici výpis z účtu žalované, z něhož zcela jasně vyplývaly náklady radikálně odlišné od těch, které žalovaná deklarovala, neprovedla vůbec, a pokud ano, tak nedostatečně, šetření těchto rozporů. To ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že žalovaná smlouvu elektronickou formou (včetně přílohy, deklarující její majetkové poměry) podepsala 15.8.2019 v 11.32 hodin, téhož dne v 11.43 hodin (11 minut po podpisu smlouvy) proběhla platba na pokrytí závazků žalované z předchozí úvěrové smlouvy a ve 12.24 hodin byla na účet žalované poukázána částka 11.276,00 Kč. Již z uvedeného je zřejmé, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, v důsledku čehož je nutno uzavřenou úvěrovou smlouvu posoudit jako neplatnou, a to neplatnou absolutně, tj. s povinností soudu k této neplatnosti přihlížet i bez námitky účastníka. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit.

13. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

14. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

15. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

16. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

17. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

18. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

19. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

20. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 21. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V důsledku posouzení uzavřené úvěrové smlouvy jako neplatné soud nárok žalobkyně posoudil z hlediska bezdůvodného obohacení, kterého se žalované dostalo plněním bez právního důvodu (§ 2991 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník), a které je žalovaná takto povinna vydat. Žalované se fakticky, jak bylo uvedeno výše, dostalo od žalobkyně pouze částka 32.000,00 Kč, neboť částka 8.000,00 Kč byla započtena na položky, které žalobkyně ve formulářové smlouvě označila jako účelně vynaložené náklady, a s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy soud k této částce nepřihlížel. Z fakticky poskytnuté částka 32.000,00 Kč žalovaná uhradila 24.220,00 Kč, a k úhradě jí tak zůstává 7.780,00 Kč. Soud proto žalobě vyhověl v tomto rozsahu, a to včetně úroku z prodlení (§ 1970 zákona 89/2012 Sb., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení) z uvedené částky, ve zbytku pak žalobu zamítnul.

22. Pokud jde o počátek prodlení, při absenci platné dohody o splatnosti je nutné analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. Pojem„ spor“ uvedený v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je pak třeba podle názoru odvolacího soudu v tomto případě vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita naproti tomu„ spor“ o přiměřenou dobu plnění nezakládá. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění lze vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není„ spor.“ Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. (ať již v rámci„ zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu také„ není spor“ o určení přiměřené doby plnění a platí doba plnění uvedená ve výzvě věřitele (viz též § 1959 o.z.). Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („ jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění požadovaná věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a tím„ spor“ vyvolat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět mezi nimi„ není spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění určená výzvou věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. uplynula, je dlužník v prodlení. To samozřejmě nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil argumenty k lhůtě plnění až v rámci soudního řízení, půjde však již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř.. Na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nemůže mít vliv.

23. V daném případě byla žalovaná vyzvána ke splnění celého dluhu výzvou z 21.12.2020, žalobkyně nárokuje úrok z prodlení až od 4.2.2021. Žalovaná na tuto výzvu nereagovala, námitku nepřiměřenosti navrhované lhůty k plnění neuplatnila. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že spor o přiměřenost uvedené doby nevyvolala. Žaloba o určení doby plnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru proto nebyla potřebná, a soud proto žalobě ohledně nárokovaného úroku z prodlení z přiznané částky vyhověl za dobu, nárokovanou žalobkyní. Lhůta k plnění vychází z ust. § 160 o.s.ř.

24. Výrok III o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád, kdy v návaznosti na poměr úspěchu a převažujícího neúspěchu žalobkyně by žalobkyně hradila žalované poměrnou část nákladů řízení. S ohledem na to, že žalované v řízení náklady nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III.