21 C 137/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 16 113,20 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, aby žalovaná byla zavázána uhradit žalobkyni</b> <b>a) částku 7.093,47 Kč a úrokem v částce 5.676,91 Kč a dále ve výši 29 % ročně z částky 7.093,47 Kč za dobu od 19.12.2020 do zaplacení, a s úrokem z prodlení v částce 839,39 Kč a dále ve výši 10 % ročně z částky 7.093,47 Kč za dobu od 19.12.2020 do zaplacení,</b> <b>b) částku 9.019,73 Kč a úrokem v částce 10.019,16 Kč a dále ve výši 28 % ročně z částky 9.019,73 Kč za dobu od 19.12.2020 do zaplacení, a s úrokem z prodlení v částce 1.122,46 Kč a dále ve výši 10 % ročně z částky 9.019,73 Kč za dobu od 19.12.2020 do zaplacení,</b> <b>se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou z 29.10.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky z titulu zůstatků dvou nesplacených úvěrů, které žalované na základě úvěrové smlouvy poskytla společnost [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i přes částečné zamítnutí žaloby, jejímž důvodem nebylo neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobkyně, ale závěr soudu o neplatnosti uzavřené smlouvy.

2. Ze smluv o zápůjčce vzal soud za prokázáno, že a) dne 3.11.2016 uzavřeli [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) a žalovaná smlouvu, označenou jako smlouva o zápůjčce, v níž žalovaná stvrdila, že převzala v hotovosti částku 45.000,00 Kč a zavázala se nad rámec této částky uhradit poplatek 37.882,00 Kč; celkovou částku 82.882,00 Kč se zavázala uhradit v 59 týdenních splátkách po 1.382,00 Kč a 60. splátce ve výši 1.344,00 Kč, b) dne 6.3.2017 uzavřeli [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) a žalovaná smlouvu, označenou jako smlouva o zápůjčce, v níž žalovaná stvrdila, že převzala v hotovosti částku 22.000,00 Kč a zavázala se nad rámec této částky uhradit poplatek 17.836,00 Kč; celkovou částku 39.836,00 Kč se zavázala uhradit v 17 měsíčních splátkách po 2.214,00 Kč a 18. splátce ve výši 2.198,00 Kč. Obě smlouvy byly uzavřeny jako formulářové s předem připraveným textem, do kterého se vpisovaly pouze údaje o žalované a výši jednotlivých částek.

3. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti, na formuláři věřitele nazvaném Zákaznická karta byly vypsány údaje o žalované, přičemž každá zákaznická karta je datací shodná s datem uzavření smlouvy. V souvislosti s první smlouvou je ohledně majetkových poměrů žalované uvedeno, že má příjem 11.120,00 Kč a 15.500,00 Kč, splátky vůči [anonymizováno] ve výši 3.900,00 Kč a celkové měsíční výdaje 14.240,00 Kč. U druhé smlouvy byly uvedeny příjmy 11.102,00 Kč a 15.000,00 Kč, splátky [anonymizováno] 8.172,00 Kč a celkové měsíční výdaje 13.000,00 Kč. Příjmy byly v obou případech ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami, u první smlouvy za červenec až září 2016, u druhé za listopad 2016 až leden 2017. Ze zprávy zaměstnavatele žalované [právnická osoba] soud zjistil, že za prvé porovnávané období červenec až září 2016 činil průměrný čistý příjem žalované 11.795,00 Kč a za druhé, tj. listopad 2016 až leden 2017 činil tento příjem 11.840,00 Kč. Jiné zdroje příjmů včetně jejich ověření jakýmikoliv jinými listinami žalobkyně i přes výzvu soudu nedoložila.

4. Z tabulek umoření vzal soud za prokázáno, že splátky ze smlouvy z 3.11.2016 žalovaná hradila řádně do března 2017, přičemž celkem na tento úvěr uhradila 68.582,00 Kč. Splátky dle smlouvy z 6.3.2017 hradila žalovaná řádně do července 2017, celkem na tento úvěr uhradila 29.186,00 Kč. V obou případech uhradila žalovaná poslední splátku 20.9.2019.

5. Přípisem z 6.1.2021 oznámil věřitel žalované postoupení pohledávky žalobkyni a vyzval ji k úhradě dluhu; přípis byl dle podacího lístku odeslán 25.1.2021. Úhrada byla urgována předžalobní výzvou z 18.8.2021.

6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Výše uvedené závazkové vztahy posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (u smlouvy z 3.11.2016), resp. zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (u smlouvy z 6.3.2017). Provident a žalovaná uzavřeli ve shora uvedených případech úvěrové smlouvy, na základě kterých žalovaný vždy převzala v hotovosti úvěrovou jistinu a zavázala se uhradit shora uvedené částky.

7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda [anonymizováno] splnila povinnost, vyplývající z ust. § 9 zákon 1445/2010 Sb., resp. § 86 an. zákona 257/2016 Sb., zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně, s odbornou péčí (§ 9 odst. 1 zákona 145/2010 Sb., § 75 zákona 257/2016 Sb.), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování zato, že [anonymizováno] tuto povinnost nesplnila. Ze shora uvedeného vyplývá, že [anonymizováno] poskytla žalované úvěr za situace, kdy jediný její doložený příjem (tj. příjem z pracovního poměru) byl nižší než deklarované výdaje, jakékoliv další příjmy nebyly nijak ověřeny. V listopadu 2016 žalovaná splácela [anonymizováno] 3.900,00 Kč a zavázala se ke splátkám v rozmezí 5.528 až 6.910,00 Kč měsíčně (dle počtu týdnů), v březnu 2017 již splátky [anonymizováno] činily 8.172,00 Kč a žalovaná se zavázala k dalším splátkám ve výši 2.214,00 Kč měsíčně, přičemž žalobkyně není schopna ani tvrdit ani doložit, z jakých relevantních zdrojů měla mít žalovaná další pravidelný příjem postačující k úhradě splátek. Přitom důkazní břemeno ohledně splnění povinnosti prověřování úvěruschopnosti dlužníka leží na straně žalující, která je také povinna uschovávat doklady osvědčující splnění této povinnosti a nespokojit se pouze s prohlášením dlužníka.

8. Lze tak konstatovat, že oba úvěry byly poskytnuty za situace, kdy nebylo řádně ověřeno, z jakých jiných zdrojů než z pracovního poměru má žalovaná další příjmy, přičemž jen splátky z předmětných dvou úvěrů ve svém souhrnu převyšovaly 9.000,00 Kč měsíčně při jediném ověřeném příjmu žalované, který nepřesáhl 12.000,00 Kč měsíčně. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u [anonymizováno] nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je zřejmé, že bude schopen úvěr splácet (§ 9 odst. 1 zákona 145/2010 Sb.), resp. pokud z výsledků tohoto prověřování úvěruschopnosti vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit (§ 86 odst. 1 zákona 257/2016 Sb.). Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.

9. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že u právní úpravy obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 30.11.2016) nebylo v praxi výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). U právní úpravy dle zákona 257/2016 Sb. by pouze čistě jazykový výklad § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

10. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

11. Zákon č. 257/ 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

12. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

13. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

14. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

15. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že i v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

18. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině úvěru, ponížené o provedené platby. Vzhledem k tomu, že žalovaná u obou úvěrů uhradila více, než kolik činila vyplacená jistina, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

19. Nad rámec výše uvedeného považuje soud za nutné podotknout, že i v případě, kdy by [anonymizováno] řádně provedla prověřování úvěruschopnosti žalované, byla by žaloba shledána jako nedůvodná. Je totiž nutno zvážit otázku platnosti ujednání o výši celkových nákladů spotřebitelského úvěru, které u smlouvy z 3.11.2016 představují 84,18 % úvěrové jistiny a u smlouvy z 6.3.2017 pak 81,07 % úvěrové jistiny. Při zodpovězení této otázky bere soud v úvahu, že obě smlouvy jsou svým charakterem smlouvy spotřebitelské, přičemž úvěr měl být splacen u smlouvy z 3.11.2016 do 60 týdnů, tj. prakticky do doby jen mírně přesahující jeden rok, a u smlouvy z 6.3.2017 do 18 měsíců.

20. Soud dospěl k závěru, že ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru je u obou smluv neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 1 odst. 2 o.z.) a rovněž pro rozpor se zákonem (konkrétně s § 1813 o.z.), neboť ujednání o celkových nákladech spotřebitelského úvěru, dosahujících 84,18 %, resp. 81,07 % jistiny úvěru je dle názoru soudu nepřiměřené poskytnuté částce a v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě žalované jako spotřebitele, a to minimálně v části, v níž tato částka přesahuje 30 % z částky poskytnuté na úvěru za dobu jen minimálně přesahující dvanáct měsíců (u smlouvy z 3.11.2016), resp. za dobu 18 měsíců (u smlouvy z 6.3.2017). Podle názoru soudu přitom není podstatné, jak poskytovatel úvěru svou odměnu ve smlouvě označí (úplata za poskytnutí úvěru, administrativní poplatek apod.) ani to, zda tuto odměnu označuje a uvádí jako celkovou částku, či zda je formálně rozložena na svým označením jednotlivé složky, tj. různé poplatky. Podstatné je, že v souhrnu tato částky svou povahu představuje to, co poskytovatel úvěru získává od dlužníka nad rámec vrácené jistiny, přičemž při sjednání spotřebitelských úvěrů tato odměna věřitele, resp. to, co věřitel za poskytnutí úvěru získá, nesmí být v příkrém nepoměru s výší úvěrové jistiny i dobou, po kterou má být úvěr splácen. Je přitom pochopitelné, že u dlouhodobých úvěru dlužník uhradí nad rámec úvěrové jistiny nepoměrně více.

21. V daném případě se však jedná o úvěr, který měl být splacen v poměrně krátké době 13, resp. 18 měsíců, přičemž, jak bylo uvedeno výše, věřitel měl získat nad rámec jistiny částku přesahující 80 % úvěrové jistiny. Soud podotýká, že k totožným závěrům dospěly již dříve soudy vyšších stupňů ve skutkově obdobných věcech, srov. například odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. v Aspi 101 VSPH 14/2012, přičemž účastníci řízení mohou důvodně očekávat (§ 13 zák. 89/2012 Sb.) při existenci srovnatelných základních rysů věci shodné posouzení nároku.

22. Lze tak shrnout, že dle názoru soudu ze shora uvedených důvodů žalobkyni nevznikl nárok na celkovou odměnu nad rámec úvěrové jistiny, převyšující (s odhlédnutím od poplatku za uzavření smlouvy) 30 % z úvěrové jistiny, tj. 58.500,00 Kč u smlouvy z 3.11.2016 a 28.600,00 Kč u smlouvy z 6.3.2017. Žalovaná v obou případech uhradila částku převyšující uvedené (u smlouvy z 3.11.2016 uhradila 68.582,00 Kč a u smlouvy z 6.3.2017 uhradila 29.186,00 Kč. Soud by tedy i z tohoto pohledu shledal žalobu nedůvodnou.

23. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád, kdy žalované, která byla ve věci procesně úspěšná, v řízení náklady nevznikly, a soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.