21 C 145/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 23 970 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 7.960,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 3.1.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 16.010,00 Kč, úroku ve výši 10,45 % ročně z částky 12.000,00 Kč za dobu od 21.5.2020 do zaplacení a úroku z prodlení, převyšujícího úrok, vyčíslený ve výroku I.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou z 5.1.2021 domáhala se žalobkyně úhrady částky 23.970,00 Kč jako nesplaceného zůstatku úvěru, poskytnutého žalovanému společností [právnická osoba], jejíž část závodu následně přešla pod [právnická osoba], která pohledávku postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a odb. 1 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání i přes částečně zamítavé rozhodnutí, neboť důvodem částečného zamítnutí žaloby byl závěr o neplatnosti uzavřené smlouvy.

2. Z níže uvedených listinných důkazů vzal soud za prokázán následující skutkový stav:

3. Dne 20.5.2018 vyplnil žalovaný formulář společnosti [právnická osoba] (dále věřitel) o poskytnutí spotřebitelského úvěru, v níž uvedl, že požaduje úvěr ve výši 12.000,00 Kč. V žádosti uvedl, že je zaměstnán na základě dohody o pracovní činnosti u [právnická osoba] [anonymizováno], má příjem 19.000,00 Kč, výdaje 8.000,00 Kč. Věřitel ve finanční analýze – vycházeje z deklarovaných příjmů – dospěl k závěru, že může žalovanému poskytnout požadovaný úvěr. Žalovaný však k doložení svých majetkových poměrů předložil výplatní lístky, dle kterých měl u uvedené společnosti v březnu 2018 čistý příjem 2.230,00 Kč a v dubnu 2018 příjem 1.053,00 Kč Dohodou o pracovní činnosti z 14.3.2018 měl zajištěnu práci na dobu max. 52 týdnů v rozsahu 18 hodin týdně s příjmem 66,00 Kč za hodinu. Dále žalobkyně předložila dohodu žalovaného o provedení práce, uzavřenou 18.6.2018 (tj. po poskytnutí úvěru) s [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] na dobu určitou od 18.6.2018 do 31.12.2018 v maximálním rozsahu 300 hodin ročně se mzdou 100,00 Kč za odpracovanou hodinu. Dohoda byla provázena čestným prohlášením žalovaného, dle kterého měl po uplynutí sjednané doby nastoupit jako kmenový zaměstnanec, přičemž údajně pracuje pět dní v týdnu, celý měsíc, a rozdíl oproti dohodě mu bude proplácen jako brigáda. Dle potvrzení o ubytování hradil zaměstnavatel [právnická osoba] žalovanému po dobu trvání dohody o pracovní činnosti ubytovnu ve výši 4.500,00 Kč měsíčně.

4. Téhož dne, a to 20.5.2018, uzavřel věřitel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] [rok] [číslo], uzavřenou na formuláři věřitele, dle které byl žalovanému v hotovosti poskytnut úvěr ve výši 12.000,00 Kč. Žalovaný se zavázal kromě jistiny uhradit poplatek za uzavření smlouvy 480,00 Kč, poplatek za správu úvěru 2.640,00 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek 2.280,00 Kč, celkem 20.760,00 Kč, a to ve 13 splátkách po 1.560,00 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena. V případě prodlení měl věřitel právo úvěr zesplatnit, a žalovaný se zavázal uhradit smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky, maximálně do částky, odpovídající součinu čísla 0,5 a poskytnuté jistiny.

5. Dle přehledu plateb uhradil žalovaný v den poskytnutí úvěru částku 480,00 Kč a 1.560,00 Kč, a dne 31.8.2018 částku 2.000,00 Kč, další platby neuhradil. Celkem takto uhradil částku 4.040,00 Kč.

6. Poté, co část podniku věřitele přešla dle smlouvy z 27.9.2018 na společnost [právnická osoba], uvedená společnost smlouvou z 18.6.2020 postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem z 24.7.2020. Přípisem z 18.12.2020, odeslaným téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 2.1.2021.

7. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to jako smlouvu spotřebitelskou, uzavřenou adhezním způsobem (§ 1798 an. o.z.) na formuláři věřitele.

8. Soud v prvé řadě posuzoval, zda společnost věřitel splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud s ohledem na výše uvedené závěry dokazování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Z výše uvedeného dokazování vyplývá, že poskytovatelka úvěru poskytla žalovanému úvěr pouze na základě jeho deklarace o budoucích (nejistých) příjmech, přičemž z předložených dokladů vyplývá, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru schopen doložit příjem, který rozhodně na pokrytí závazků ze smlouvy nepostačoval. V době poskytnutí úvěru pracoval pouze u [právnická osoba], [anonymizováno], kde měl úvazek v rozsahu max. 18 hodin týdně za odměnu 66,00 Kč za hodinu. I u budoucího zaměstnavatele měl zaručenou práci v rozsahu maximálně 300 hodin ročně za odměnu 100,00 Kč, což při sjednané době cca 6 měsíců představuje příjem cca 5.000,00 Kč měsíčně. I přesto společnost věřitele vycházela – nemaje pro tento závěr sebemenší podklad – z tvrzení o budoucím příjmu žalovaného ve výši 19.000,00 Kč, který však nebyl schopen doložit. Jinak řečeno, společnost věřitele zcela jistě způsobem, odpovídajícím shora citovaným zákonným povinnostem, neprověřila úvěruschopnost žalovaného, a za této situace mu poskytla úvěr, ačkoliv musela vědět, že příjmy žalovaného nejsou reálně dostačující k pokrytí jeho závazků vůči věřiteli.

9. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u poskytovatele úvěru nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, přičemž tuto neplatnost konstatuje jako absolutní, k níž je soud povinen přihlížet i bez návrhu účastníků.

10. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěryschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

11. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

12. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

13. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

14. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

15. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

16. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 18. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

19. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z., přičemž výše tohoto bezdůvodného obohacení odpovídá rozdílu mezi poskytnutou částkou 12.000,00 Kč a provedenými úhradami v celkové výši 4.040,00 Kč.

20. Pokud jde o splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení, při absenci platné dohody o splatnosti je nutné analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. Pojem„ spor“ uvedený v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je pak třeba podle názoru odvolacího soudu v tomto případě vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita naproti tomu„ spor“ o přiměřenou dobu plnění nezakládá. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění lze vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není„ spor.“ Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. (ať již v rámci„ zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu také„ není spor“ o určení přiměřené doby plnění a platí doba plnění uvedená ve výzvě věřitele (viz též § 1959 o.z.). Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („ jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění požadovaná věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a tím„ spor“ vyvolat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět mezi nimi„ není spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění určená výzvou věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. uplynula, je dlužník v prodlení. To samozřejmě nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil argumenty k lhůtě plnění až v rámci soudního řízení, půjde však již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř.. Na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nemůže mít vliv.

21. V daném případě byl žalovaný prokazatelně (s doložením dokladu o odeslání) vyzván ke splnění celého dluhu výzvou z 18.12.2020, odeslanou téhož dne, a doručenou fikcí dle § 573 o.z. 23.12.2020, přičemž lhůta k plnění byla stanovena v uvedené výzvě do 2.1.2021. Žalovaný na tuto výzvu nereagoval, námitku nepřiměřenosti navrhované lhůty k plnění neuplatnil. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že spor o přiměřenost uvedené doby nevyvolal. Žaloba o určení doby plnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru proto nebyla potřebná, dluh se stal splatným nejpozději uplynutím uvedené doby 2.1.2021 a žalobkyni lze přiznat z dlužné jistiny úvěru též zákonný úrok z prodlení za dobu od 3.1.2021 do zaplacení (§ 1970 o.z., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení). Žalobě bylo tedy vyhověno do částky, odpovídající žalobkyní poskytnuté jistině 12.000,00 Kč, ponížené o žalovaným uhrazené plnění 4.040,00 Kč, a do úroku z prodlení z této částky za dobu od 3.1.2021 do zaplacení, ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta. Lhůta k plnění vychází z ust. § 160 o.s.ř.

22. Podle § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád by s ohledem na poměr úspěchu žalobkyně ve věci (33,2 % žalované částky) a neúspěchu (66,8 %) měl žalovaný nárok na úhradu poměrné části, a to 33,6 % jím vynaložených nákladů řízení. Žalovanému však v řízení náklady nevznikly, a soud proto o těchto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.