21 C 205/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 21 415,64 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku</b> <b>a) 9.750,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 22.2.2022 do zaplacení,</b> <b>b) 2.820,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 22.2.2022 do zaplacení,</b> <b>to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky</b> <b>a) 3.250,00 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5.019,61 Kč a úroku ve výši 24,69 % ročně z částky 13.000,00 Kč za dobu od 8.1.2022 do zaplacení,</b> <b>b) 5.595,64 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4.174,77 Kč a úroku ve výši 25,77 % ročně z částky 8.415,64 Kč za dobu od 8.1.2022 do zaplacení,</b> <b>c) zákonného úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení vyčíslený ve výroku I.</b> <b>III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 401,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D.</b> 1. Žalobou z 29.4.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako zůstatků dvou nesplacených úvěrů, poskytnutých žalované ze strany [právnická osoba], která následně pohledávky za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila.

2. Z karet zákazníka, smluv z 21.12.2018 a 30.4.2019 a výzvy k úhradě vzal soud za prokázáno, že a) dne 21.12.2018 uzavřeli [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) jako věřitel a žalovaná úvěrovou smlouvu, na základě které stvrdila žalované převzetí úvěrové jistiny 10.000,00 Kč v hotovosti a zavázala se nad rámec této částky uhradit 8.000,00 Kč, přičemž celková částka 18.000,00 Kč měla být splacena v 60 týdenních splátkách po 300,00 Kč, b) dne 30.4.2019 uzavřeli [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) jako věřitel a žalovaná úvěrovou smlouvu, na základě které stvrdila žalované převzetí úvěrové jistiny 13.000,00 Kč v hotovosti a zavázala se nad rámec této částky uhradit 10.400,00 Kč, přičemž celková částka 23.400,00 Kč měla být splacena v 60 týdenních splátkách po 390,00 Kč.

3. Žalovaná nerozporovala tvrzení žalobkyně, že na úvěr sub a) uhradila celkem 7.180,00 Kč a na úvěr sub b) uhradila 3.250,00 Kč.

4. V souvislosti s úvěrem sub a) byl vyplněn formulář Karta zákazníka – žádost o spotřebitelský úvěr, dle kterého měla žalovaná příjem ze sociálních dávek 7.600,00 Kč a příjem ze státní podpory 1.600,00 Kč, výdaje 6.500,00 Kč měsíčně, přičemž její majetkové poměry byly doloženy dokladem o přiznání rodičovské, složenkami a nájemní či podnájemní smlouvou. V souvislosti se smlouvou sub b) byl vyplněn shodný formulář, dle kterého měla mít žalovaná příjem ze sociálních dávek ve výši 15.800,00 Kč, který měl být doložen složenkami, a celkové měsíční výdaje 9.350,00 Kč včetně splátek prvního úvěru.

5. Přípisem z 3.2.2022 odeslaným 4.2.2022 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávek za její osobou žalobkyni a byla vyzvána k úhradě dluhu do 10 dnů po obdržení dopisu.

6. Ze zpráv Úřadu práce v Brně vzal soud za prokázáno, že žalovaná nepobírala a nepobírá dávky hmotné nouze a z dávek sociální podpory pobírala v době uzavření smlouvy sub a) rodičovský příspěvek 7.600,00 Kč a přídavky na dvě děti po 500,00 Kč, tj. celkem 8.600,00 Kč. V době uzavření úvěrové smlouvy sub b) pobírala stejné dávky a nadto příspěvek na bydlení ve výši 7.223,00 Kč.

7. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci, resp. právní předchůdkyně žalobkyně ve vztahu k pohledávkám ze smluv o úvěru a žalovaná, uzavřeli ve dvou shora uvedených případech dne 21.12.2018 a 30.4.2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla FCC žalované v hotovosti částku, odpovídající úvěrové jistině [číslo], resp. 13.000,00 Kč.

8. Soud v prvé řadě posuzoval, zda FCC splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Ze shora uvedených závěrů dokazování vyplývá, že žalobkyně byla v době uzavření obou smluv osobou zcela závislou na sociálních dávkách, nadto s vyživovací povinností ke dvěma dětem. Její celkové příjmy v době uzavření prvního úvěru byly (včetně přídavků na děti) 8.600,00 Kč, výdaje (údajně) pouze 6.500,00 Kč (pro tři osoby včetně nákladů na bydlení!). FCC uvedla do Karty klienta příjmy žalované 9.200,00 Kč s tím, že měla tyto příjmy ověřit složenkami a dokladem o přiznání mateřské, avšak ze zprávy ÚP Brno vyplývá, že takový údaj FCC ověřit nemohla, neboť příjmy žalované byly pouze 8.600,00 Kč a nikoliv 9.200,00 Kč. Při sjednaných splátkách 300,00 Kč týdně, tj. 1.200 až 1.500,00 Kč měsíčně, by tak při pěti týdnech v měsíci zbývala žalované finanční rezerva 600,00 Kč. V případě druhé smlouvy je situace ještě markantnější, neboť žalovaná měla nezměněné příjmy (rodičovský příspěvek 7.600,00 Kč a přídavky 2x 500,00 Kč) 8.600,00 Kč – příspěvek na bydlení nelze do příjmů, které jsou pro žalovanou disponibilní, vůbec započítat, neboť se jedná o platbu na pokrytí nákladů na bydlení, na které žalovaná nemá dostatek finančních prostředků, tj. finance, s nimiž žalovaná fakticky vůbec pro svou každodenní potřebu nedisponuje. Při deklarovaných výdajích 9.350,00 Kč a sjednaných splátkách 390,00 Kč týdně (tj. 1560,00 Kč až 1.950,00 Kč) je tak zřejmé, že výdaje žalované vysoce převyšují její příjmy, což mimo jiné dokresluje skutečnost, že tento úvěr žalovaná splácela pouhé dva měsíce. V případě smlouvy z 30.4.2019 navíc FCC prověřovala příjmy žalované pouze složenkami, z nichž ovšem nevyplývá rozklad celkové zasílané částky ze strany úřadu práce na jednotlivé položky, tj. FCC evidentně nepožadovala po žalované rozhodnutí o přiznání jednotlivých dávek. Soud proto dospěl k závěru, že FCC nesplnila svou povinnost řádného prověřování úvěruschopnosti žalované a obě uzavřené smlouvy z tohoto důvodu shledal jako neplatné. Soud poukazuje na to, že dle uvedené právní úpravy má být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Neplatnost obou smluv soud konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.

9. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

10. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

11. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

12. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

13. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

14. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

15. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

18. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině každého úvěru, ponížené o platby, které byly ze strany žalované realizovány. V případě smlouvy z 21.12.2018 žalovaná na splátkách uhradila 7.180,00 Kč a rozdíl oproti jistině 10.000,00 Kč činí 2.820,00 Kč, u smlouvy z 30.4.2019 žalovaná na splátkách uhradila 3.250,00 Kč a rozdíl oproti jistině 13.000,00 Kč činí 9.750,00 Kč. Soud proto žalobě vyhověl do částky 2.820,00 Kč a 9.750,00 Kč, když pokud jde o úrok z prodlení, vycházel z první doložené výzvy k úhradě a tedy i k vydání bezdůvodného obohacení, kterou je přípis z 3.2.2022, odeslaný žalované 4.2.2022. Přípis byl dle § 573 zákona 89/2012 Sb. doručen fikcí třetím pracovním dnem po odeslání, tj. 9.2.2022, v přípise stanovená 10 denní lhůta k úhradě uplynula 19.2.2022, což byla sobota, a soud proto vychází z uplynutí lhůty k nejbližšímu pracovnímu dni, tedy 21.2.2022. Žalovaná je tak v prodlení od 22.2.2022 a za tuto dobu soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení dle § 1970 zákona 89/2012 Sb. v sazbě dle vládního nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení.

19. Podle § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád byla žalovaná jako procesně více neúspěšný účastník zavázána k úhradě poměrné části nákladů řízení, kdy žalobkyně měla úspěch odpovídající 58,7 % žalované částky, neúspěch do 41,3 %, žalovaná je tak povinna uhradit 17,4 % nákladů žalobkyně. Ty sestávají z uhrazeného soudního poplatku 857,00 Kč a nákladů právního zastoupení dle vyhlášky 166/1997 Sb. o odměnách advokátů za tři úkony (převzetí zastoupení, předžalobní výzva a sepis žaloby) po 300,00 Kč (§ 14b vyhlášky), včetně tří režijních paušálů po 100,00 Kč a 21% DPH celkem 2.309,00 Kč, z čehož 17,4 % představuje částku 401,80 Kč, k jejíž úhradě byla žalovaná zavázána.