21 C 220/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 42 825 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 25.000,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 30.7.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 17.825,00 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2.500,00 Kč.</b> <b>III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 589,00 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobou z 24.8.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako jistiny s příslušenstvím (33.825,00 Kč) a smluvní pokuty (9.700,00 Kč) za prodlení s úhradou dluhu, vše s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným 29.6.2021 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěrovou jistinu 25.000,00 Kč, z níž žalovaný neuhradil ničeho. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. V řízení bylo rozhodováno bez nařízení jednání, a to i přes částečně zamítavé rozhodnutí, když důvodem částečného zamítnutí žaloby (na jehož možnost byla žalobkyně soudem upozorněna) nebylo neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, ale závěr soudu o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní vzal soud za prokázáno následující:

4. Účastníci dne 29.6.2021 uzavřeli elektronickou formou smlouvu, nazvanou smlouva o zápůjčce, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho účet částku 25.000,00 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 29.7.2021, přičemž při splnění této povinnosti by nad rámec zapůjčené částky nehradil ničeho – v opačném případě činil poplatek za poskytnutí zápůjčky 8.125,00 Kč. V bodě 2.3. byly sjednány poplatky za upomínky a smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. O úhradu dluhu byl žalovaný upomínán upomínkami z 5.8.2021, 12.8.2021, 19.8.2021, 28.8.2021, 12.9.2021 a předžalobní výzvou z 27.7.2022.

5. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že kromě dotazů na žalovaného ohledně jeho osobních a majetkových poměrů žalobkyně vycházela ze záznamů v Centrální evidenci exekucí, kde o žalovaném nebyl záznam, a dále z daňového přiznání žalovaného za rok 2020, kde žalovaný uvedl základ daně 57.201.900,00 Kč (deklaroval příjmy ze závislé činnosti 77.968,00 Kč a příjmy z kapitálového majetku 52.680.000,00 Kč) a daň 8.776.000,00 Kč. Daňové přiznání bylo předloženo ve formě vyplněného formuláře, neopatřeného datem, podpisem ani potvrzením o podání finančnímu úřadu. Na základě tohoto přiznání pak žalobkyně vycházela z měsíčního příjmu žalovaného 363.460,00 Kč.

6. Pokud jde o skutečné majetkové poměry žalovaného, soud z výpisu z účtu a listin z veřejně dostupných databází, a to z obchodního rejstříku a insolvenčního rejstříku, vzal za prokázáno následující:

7. Žalovaný deklaroval značné příjmy, konkrétně 52.680,00 Kč, jako příjmy z kapitálového majetku, což jsou typicky (pomineme-li příjmy typu výhry či penzijní připojištění) podíly na zisku obchodní korporace. Žalovaný byl dle veřejně dostupných informací z obchodního rejstříku a související sbírky listin v době uzavření smlouvy společníkem dvou obchodních korporací, a to a) [právnická osoba], která byla založena v roce 2017, do obchodního rejstříku nikdy nezaložila doklady o daňových příjmech a usnesením Krajského soudu v Brně z 2.9.2021 byla zrušena s likvidací, neboť vlastník objektu, kde měla korporace sídlo, odmítl další souhlas s umístěním sídla a korporace nereagovala na výzvy soudu k nápravě, b) [právnická osoba], která byla založena v roce 2013, dle poslední účetní závěrky, kterou do sbírky listin založila, a to za rok 2018, nevykazovala zisk a měla závazky přes 2 miliony Kč, a od roku 2019 byla v insolvenci, od roku 2020, a tedy i v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, pak byla v konkurzu.

8. Insolvenční řízení společnosti [právnická osoba] byla zahájeno k návrhu samotného dlužníka, tj. uvedené společnosti, z 19.12.2019, přičemž v návrhu společnost deklarovala závazky v celkové výši 3.910.777,71 Kč, naprosto nepatrný majetek (ten byl následně insolvenčním správcem prodán se souhlasem soudu kupní smlouvou z 1.9.2021 za částku 1.000,00 Kč) a finanční prostředky ve výši 150.164,85 Kč a 171,58 EUR. V následném konkurzu bylo z každé nezajištěné pohledávky uspokojeno 5,3 %.

9. Z výpisu z účtu žalovaného, na který byla poukázána úvěrová jistina, pak vyplývá, že na počátku dubna 2021 (úvěrová smlouva byla uzavřena 29.6.2021) byl zůstatek na účtu žalovaného - 95,56 Kč, přičemž za duben měl příjem pouze 7.453,42 Kč. V květnu 2021 čerpal žalovaný několik úvěrů od nebankovních subjektů, a to ve výši 16.000,00 Kč od [právnická osoba], 7.000,00 Kč od žalobkyně (!), 3.000,00 Kč od ThePay.cz, s.r.o., 3.000,00 Kč jako dodatečnou (!) půjčku od žalobkyně a 4.000,00 Kč od VistaCredit.cz, tj. celkem 33.000,00 Kč, z toho 10.000,00 Kč od žalobkyně. K 31.5.2021 činil zůstatek na účtu žalovaného 976,18 Kč. V červnu 2021, kdy byla uzavřena předmětná smlouva, pak žalovaný čerpal před uzavřením smlouvy s žalobkyní úvěr od ThePay.cz, s.r.o. ve výši 5.000,00 Kč, další úvěr od žalobkyně (!) ve výši 2.000,00 Kč, další úvěr od ThePay.cz, s.r.o. ve výši 5.000,00 Kč, úvěr od [právnická osoba] ve výši 5.000,00 Kč, úvěr od ThePay.cz, s.r.o. ve výši 13.001,00 Kč, od [právnická osoba] ve výši 2.000,00 Kč, od [právnická osoba] ve výši 5.000,00 Kč, od VistaCredit ve výši 4.000,00 Kč, přičemž mu z účtu byla exekučně stržena částka 20.759,85 Kč.

10. Dne 29.6.2021 žalobkyně převedla na účet žalovaného úvěrovou jistinu dle předmětné smlouvy ve výši 25.000,00 Kč a žalovaný jí uhradil téhož dne částku 16.690,41 Kč. Pro úplnost soud dodává, že po této transakci žalovaný načerpal v uvedeném měsíci ještě další úvěry v celkové výši 30.000,00 Kč.

11. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci uzavřeli ve shora uvedeném případě dne 29.6.2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru (bez ohledu na její odlišné označení), na základě které byla žalovanému dne 29.6.2021 převedena na jeho účet úvěrová jistina 25.000,00 Kč, kterou se zavázal uhradit jednorázově do 29.7.2021. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by na svůj závazek cokoliv uhradil.

12. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Z výše provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně tuto povinnost nesplnila.

13. Žalobkyně na jedné straně tvrdí, že uvěřila údajům z daňového přiznání žalovaného, které nebylo opatřeno ani datem vyhotovení a podpisem žalovaného, ani potvrzením o doručení finančnímu úřadu, a dle kterého měl mít žalovaný příjem v řádu stovek tisíc korun měsíčně (přes 300 tisíc), na straně druhé si ani z veřejně dostupných zdrojů neověřila, že jedna ze dvou korporací, v nichž žalovaný působí, nikdy nezaložila do sbírky listin údaje o své ekonomické činnosti, druhá nevykazovala zisk a v době uzavřené předmětné úvěrové smlouvy byla v konkurzu. Za této situace žalobkyně opakovaně poskytovala žalovanému drobné úvěry, které žalovaný splácel formou čerpání dalších úvěrů (viz pohyb na účtu dne 29.6.2021, kdy žalovaný obdržel úvěrovou jistinu a současně uhradil žalobkyni předešlé závazky). Ani neschopnost žalovaného hradit předchozí úvěry nevedla žalobkyni ke snaze ověřit skutečné majetkové poměry žalovaného a například vyžádat od něj výpis z účtu, na který mu úvěry poukazovala, přičemž z tohoto výpisu by zjistila, že žalovaný nemá prakticky žádné disponibilní finanční prostředky a své příjmy generuje z nekončící řady úvěrů čerpaných od nebankovních subjektů.

14. Soud s ohledem na výše uvedené závěry dokazování dospěl k závěru, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit, což je zvláště namístě za situace, kdy žalovaný čerpal od žalobkyně již v předchozím období opakovaně drobné úvěry, které nesplácel. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.

15. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

16. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

17. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

18. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

19. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

20. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

21. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 23. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

24. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině úvěru 25.000,00 Kč, neboť žalovaný na svůj závazek neuhradil ničeho. Soud proto zavázal žalovaného k úhradě částky 25.000,00 Kč spolu s zákonným úrokem z prodlení (§ 1970 o.z., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení) a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

25. Podle § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád byl žalovaný jako procesně více neúspěšný účastník zavázán k úhradě poměrné části nákladů řízení, a to v návaznosti na poměr úspěchu žalobkyně (58,38 % žalované částky) a neúspěchu (41,62 %) ve výši 16,76 % nákladů. Náklady jsou tvořeny uhrazeným soudním poplatkem 1.714,00 Kč a náklady právního zastoupení dle vyhlášky 177/1996 Sb. o odměnách advokátů (při aplikaci § 14b) za tři úkony (převzetí zastoupení, předžalobní výzva a sepis žaloby – podáním z 26.9.2022 žalobkyně pouze doplňovala v žalobě absentující tvrzení) po 500,00 Kč, včetně tří režijních paušálů po 100,00 Kč a 21% DPH celkem 3.514,00 Kč, z čehož 16,76 % představuje částku 589,00 Kč, k jejíž úhradě byl žalovaný zavázán.