21 C 227/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem ulice a číslo , PSČ obec proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 42 123 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 25.700,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 19.6.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 16.423,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13.200,00 Kč za dobu od 19.6.2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 850,00 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobou z 27.8.2020 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplacené jistiny a úroku úvěru, poskytnutého žalovanému (38.900,00 Kč), smluvní pokuty (2.723,00 Kč) a poplatku za oznámení o zesplatnění úvěru (500,00 Kč), vše s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 4.10.2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč, kterou se žalovaný včetně sjednaného úroku zavázal v celkové částce 43.200,00 Kč splatit v 36 měsíčních splátkách po 1.200,00 Kč, z nichž do zesplatnění uhradil 3.600,00 Kč, poté pak 700,00 Kč. V důsledku porušení povinnost hradit splátky žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i přesto, že žaloba byla zčásti zamítnuta, neboť důvodem zamítnutí byl závěr soudu o otázce platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, nikoliv neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobkyně.

2. Ze smlouvy o úvěru a předsmluvní informace vzal soud za prokázáno, že žalovaný uzavřel dne 4.10.2019 s žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě které mu měla žalobkyně na jeho bankovní účet poukázat úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč. Úvěr byl úročen roční úrokovou sazbou 28,45 % a žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku 43.200,00 Kč uhradit v 36 měsíčních splátkách po 1.200,00 Kč. Prodlení bylo dle smlouvy sankcionováno smluvní pokutou 0,1 % denně z dlužné částky. Pro případ prodlení s úhradou dvou splátek byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit, přičemž oznámení o zesplatnění bylo zpoplatněno částkou 500,00 Kč. Z přehledu plateb vzal soud za prokázáno, že žalovaný uhradil řádně pouze jednu splátku, následně dne 12.2.2020 uhradil dvě splátky po 1.200,00 Kč. Přípisem z 3.6.2020 žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě jeho zůstatku do 10 dnů od doručení výzvy; výzvu žalovaný převzal 8.6.2020. Po zesplatnění úvěru uhradil žalovaný 8.6.2020 částku 700,00 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně vzal soud za prokázáno, že částka 30.000,00 Kč byla na účet, uvedený v úvěrové smlouvě, poukázána dne 4.10.2019.

3. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti, k výzvě soudu doložila žalobkyně, že žalovaný k posouzení své úvěruschopnosti předložil daňové přiznání za rok 2018, z něhož vyplývá po započtení daně z příjmu roční příjem 233.014,00 Kč, což odpovídá měsíčnímu příjmu 19.418,00 Kč (a to se započtením slevy na poplatníka). Dále doložila, že žalovaný nebyl pozitivně lustrován jako osoba v exekuci. Z karty pro posouzení úvěruschopnosti vzal soud za prokázáno, že v ní žalobkyně uvedla výši čistého příjmu žalovaného 19.500,00 Kč (což neodpovídá daňovému přiznání), dále uvedla celkovou výši příjmu domácnosti 32.500,00 Kč (aniž by bylo uvedeno, v čem spočívá rozdíl mezi příjmem žalovaného 19.418,00 Kč a částkou 32.500,00 Kč). Podle této listiny měl žalovaný splácet mimo předmětný úvěr na jiných svých závazcích 7.000,00 Kč měsíčně, spolu s předmětným úvěrem tedy 8.200,00 Kč měsíčně, přičemž měsíční životní náklady domácnosti byly konstatovány ve výši 13.000,00 Kč. V listině nejsou uvedeny náklady na bydlení, přičemž dle ní měl žalovaný bydlet v nájmu. Žalovaný dále předložil výpis z živnostenského rejstříku, z něhož vyplývá, že měl od roku 2015 živnostenské oprávnění pro předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obor činnosti přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti.

4. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Účastníci uzavřeli shora uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému převodem na účet, který uvedl v úvěrové smlouvě, úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ).

5. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud se s ohledem na výše uvedené závěry dokazování domnívá, že žalobkyně tuto povinnost nesplnila. Z výše uvedeného plyne, že žalobkyně nezkoumala náležitě ani příjmovou ani výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, což je nutno dát zvláště do kontextu se skutečností, že žalovaný již v době uzavření úvěrové smlouvy hradil na další své závazky částku 7.000,00 Kč měsíčně (ani ta však není doložena). Pokud jde o příjmovou stránku, žalobkyně uvedla do svých záznamů, že domácnost žalovaného disponuje příjmem 32.500,00 Kč, aniž by byl alespoň rámcově uveden zdroj měsíčního příjmu, přesahující částku, která vyplývá z daňového přiznání žalovaného. I přesto, že je ve formuláři uvedeno, že žalovaný bydlí v nájmu, ani výše nákladů na bydlení není doložena, a je pouze uvedena výše„ měsíčních nákladů domácnosti“ v částce 13.000,00 Kč, což je zarážející s ohledem na to, že do měsíčních nákladů by měly být zahrnuty jak náklady na běžné živobytí, tak i náklady na bydlení. Za této situace, kdy tvrzené – a nedoložené – výdaje domácnosti žalovaného měly činit nejméně 13.000,00 Kč, celková výše jeho měsíčních závazků vůči třetím osobám včetně předmětného úvěru měla činit 8.200,00 Kč, tj. celkem 21.200,00 Kč (částka přesahující měsíční příjem žalovaného), se soudu jeví jako neuvěřitelné, že žalobkyně se vůbec nezajímala, z jakých zdrojů pochází další tvrzený příjem domácnosti žalovaného, ani nepožadovala doložit výši alespoň nejzásadnějších životních nákladů (tj. nákladů na bydlení) ani výši splátek dalších úvěrů (údajně 7.000,00 Kč). Lze tak shrnout, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by měla alespoň osvědčeno, že v jeho domácnosti skutečně existuje příjem, odpovídající měsíčním výdajům rodiny, a aniž by měla osvědčeno, jak vysoké tyto výdaje jsou. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.

6. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

7. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

8. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

9. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

10. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

11. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 14. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

15. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bez právního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině úvěru, ponížené o platby, které byly ze strany žalovaného realizovány, tj. rozdílu mezi částkou 30.000,00 Kč a platbami v celkové výši 4.300,00 Kč, tj. částce 25.700,00 Kč. Soud proto do této částky, a to včetně nárokovaného úroku z prodlení, vyplývajícího z § 1970 o.z. a vládního nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení, v návaznosti na lhůtu k plnění, stanovenou v přípise z 3.6.2020, vyhověl, a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

16. Výrok III o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy v návaznosti na poměr úspěchu žalobkyně (61 % žalované částky) a neúspěchu (39 %) je žalovaný jako procesně více neúspěšný účastník povinen uhradit žalobkyně poměrnou část, a to 22 % nákladů řízení. Ty jsou tvořeny uhrazeným soudním poplatkem 1.686,00 Kč a náklady právního zastoupení dle vyhlášky 177/1996 Sb. o odměnách advokátů za tři úkony (převzetí zastoupení, výzvu k plnění a sepis žaloby) po 500,00 Kč (při aplikaci § 14b vyhlášky s ohledem na skutečnost, že se jedná o řízení, zahájené návrhem, podaným na ustáleném vzoru, uplatňovaném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž hodnota vymáhaného plnění nepřevyšuje 50.000,00 Kč), včetně tří režijních paušálů po 100,00 Kč a 21% DPH celkem 3.864,00 Kč, z čehož 22 % představuje částku 850,00 Kč, k jejíž úhradě byl žalovaný zavázán.