21 C 23/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 9 999,99 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 9.285,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9.285,00 Kč za dobu od 16.9.2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 714,99 Kč, úroku v částce 10.212,77 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z částky 9.999,99 Kč za dobu od 7.12.2019 do zaplacení a do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 714,99 Kč za dobu od 16.9.2015 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 1.276,00 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D.</b> Žalobou z 31.7.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako dlužné jistiny úvěru, který žalovanému poskytla [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Podle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednán na základě listinných důkazů, předložených žalobkyní, a to i za situace, kdy žaloba byla částečně zamítnuta, neboť důvodem tohoto výroku nebylo neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobkyně, ale závěr soudu o částečné neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy. Ze smlouvy o půjčce a karty zákazníka vzal soud za prokázáno, že dne 29.7.2014 sepsali [právnická osoba] a žalovaný kartu zákazníka, tj. formulář, v němž žalovaný uvedl, že jeho příjem z pracovního poměru je 17.000,00 Kč a měsíční výdaje 7.700,00 Kč, přičemž příjem měl doložit výplatními páskami a výdaje nájemní smlouvou. Téhož dne účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu, podle které věřitel poskytnul žalovanému v hotovosti částku 10.000,00 Kč jako úvěrovou jistinu, a žalovaný se zavázal nad rámec této jistiny uhradit částku 7.400,00 Kč, tj. 74 % (!) úvěrové jistiny, rozepsanou na poplatek za administrativní činnost 2.000,00 Kč, úrok 1.400,00 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.000,00 Kč, když dále se zavázal uhradit poplatek za pojištění 290,00 Kč. Závazek z úvěrové smlouvy se zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 305,00 Kč. Tvrzení žalobkyně o úhradě celkové částky 3.715,00 Kč ze strany žalovaného žalovaný nerozporoval. Přípisem z 6.12.2019 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyni a přípisem z 7.5.2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu – oba přípisy byly žalovanému zaslány na adresu, která nebyla sjednána ve smlouvě jako adresa bydliště ani doručovací adresa žalovaného. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky, dle kterých činila výše úrokové sazby 23,72 % ročně. Této úrokové sazbě však neodpovídá sjednaný úrok 1.400,00 Kč. Při sazbě 23,72 % ročně by úrok z úvěru činil za rok 2.372,00 Kč a za dobu trvání úvěrového vztahu, tj. za 406 dní, by při úrokové sazbě 23,72 % p.a. činil úrok 2.638,44 Kč. Mezi účastníky však byl sjednán úrok 1.400,00 Kč za 406 dní trvání úvěrového vztahu, což odpovídá ročnímu úroku 1.258,62 Kč, který koresponduje s úrokovou sazbou 12,586 % ročně a nikoliv 23,72 % ročně. Další nesrovnalostí je ujednání bodu 1.2 smluvních podmínek, dle kterého v případě, že dojde dle článku 9.3 věty druhé smluvních podmínek k prodloužení doby trvání smlouvy, nebude v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání smlouvy jistina úročena. Bod 9.3 však ve druhé větě neobsahuje žádné ujednání o prodloužení doby trvání smlouvy, ale ujednání o rozsahu oprávnění zprostředkovatele úvěru. Ujednání o prodloužení smluvního vztahu obsahuje bod 9.7, v němž je ve druhé větě sjednáno, že pokud je v okamžiku splatnosti poslední splátky dlužník v prodlení s úhradou některé ze splátek nebo neuhradí-li poslední splátku řádně a včas, prodlužuje se účinnost smlouvy do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky. Shrnuto, úvěrová smlouva a smluvní podmínky jsou v části týkající se úroku z úvěru zcela nesrozumitelné, vzájemně si odporující, a nelze z nich, a to při použití žádného výkladového pravidla, dovodit, jakou procentuální sazbou byl úrok z úvěru sjednán po dobu původně ujednaného trvání smlouvy, a zda vůbec, a pokud ano, v jaké procentuální sazbě byl úrok z úvěru sjednán v případě, že smluvní vztah v důsledku neuhrazení sjednaných splátek nadále trvá. Soud se dále zabýval otázkou platnosti ujednání o výši celkových nákladů spotřebitelského úvěru v částce 7.400,00 Kč. Při posuzování této otázky vzal v úvahu, že uzavřená smlouva o úvěru (§ 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník, dále o.z., zákon 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru) je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou (k tomu srov. ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb., a též § 1810 an. o.z.), a že úvěr měl být splacen do 58 týdnů, tj. za dobu jen o málo překračující jeden rok od uzavření úvěru. Soud dospěl k závěru, že ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru je neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 547, § 580 odst. 1 o.z.) a rovněž pro rozpor se zákonem (konkrétně s § 1813 o.z.), neboť ujednání o celkových nákladech spotřebitelského úvěru, dosahujících 74 % jistiny úvěru je dle názoru soudu nepřiměřené poskytnuté částce a v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě žalované jako spotřebitele, a to minimálně v části, v níž tato částka přesahuje 30 % z částky poskytnuté na úvěru za dobu jen minimálně přesahující třináct měsíců (doba splatnosti úvěru). Podle názoru soudu přitom není podstatné, jak poskytovatel úvěru svou odměnu ve smlouvě označí (úplata za poskytnutí úvěru, administrativní poplatek apod.) ani to, zda tuto odměnu označuje a uvádí jako celkovou částku, či zda je formálně rozložena na svým označením jednotlivé složky, tj. různé poplatky. Podstatné je, že v souhrnu tato částky svou povahu představuje to, co poskytovatel úvěru získává od dlužníka nad rámec vrácené jistiny, přičemž při sjednání spotřebitelských úvěrů tato odměna věřitele, resp. to, co věřitel za poskytnutí úvěru získá, nesmí být v příkrém nepoměru s výší úvěrové jistiny i dobou, po kterou má být úvěr splácen. Je přitom pochopitelné, že u dlouhodobých úvěru dlužník uhradí nad rámec úvěrové jistiny nepoměrně více. V daném případě se však jedná o úvěr, který měl být splacen v poměrně krátké době, přičemž, jak bylo uvedeno výše, věřitel měl získat nad rámec jistiny částku odpovídající 74 % úvěrové jistiny. Soud podotýká, že k totožným závěrům dospěly již dříve soudy vyšších stupňů ve skutkově obdobných věcech, srov. například odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. v Aspi 101 VSPH 14/2012, přičemž účastníci řízení mohou důvodně očekávat (§ 13 zák. 89/2012 Sb.) při existenci srovnatelných základních rysů věci shodné posouzení nároku. Lze tak shrnout, že dle názoru soudu ze shora uvedených důvodů žalobci nevznikl nárok na celkovou odměnu nad rámec úvěrové jistiny, převyšující 30 % z úvěrové jistiny, tj. 3.000,00 Kč, a tedy i celkovou úhradu částky 13.000,00 Kč při řádném splácení úvěru. Žalovaný uhradil celkem 3.715,00 Kč, k úhradě tak zůstává částka 9.285,00 Kč, kterou soud žalobci přiznal, včetně nárokovaného úroku z prodlení, odpovídajícího § 1970 o.z. a vládnímu nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení. Lze tak shrnout, že soud žalobkyni přiznal dlužnou jistinu 9.285,00 Kč spolu s úrokem z prodlení, ve zbytku žalované jistiny žalobu zamítnul. Žaloba byla zamítnuta i ohledně nárokovaného úroku z úvěru za dobu po původně sjednané době trvání úvěrového vztahu, a to s ohledem na neplatnost ujednání o výši úvěru z důvodu jeho neurčitosti (§ 553 odst. 1 o.z.), když na základě předložených listin nelze ani výkladem zjistit, zda vůbec, a pokud ano, v jaké procentuální sazbě byl úrok z úvěru sjednán v případě, že smluvní vztah v důsledku neuhrazení sjednaných splátek nadále trvá (viz rozpor mezi sjednanou paušální částkou úroku, bodem 1.2., 9.3 a 9.7 smluvních podmínek). O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně měla ve věci úspěch do 92,85 % vzneseného nároku, neúspěch do 7,15 %, soud proto žalovaného jako procesně více neúspěšného účastníka zavázal k úhradě poměrné části, a to 85,7 % nákladů řízení. Ty jsou tvořeny uhrazeným soudním poplatkem 400,00 Kč a náklady právního zastoupení dle vyhl. 177/1996 Sb. při aplikaci § 14b vyhlášky za tři úkony po 200,00 Kč, 3x rež. paušál po 100,00 Kč, celkem včetně 21% DPH 1.489,00 Kč, z čehož 85,7 % představuje částku 1.276,00 Kč, k jejíž úhradě byl žalovaný zavázán.