21 C 230/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 39 557 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 38.000,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 5.1.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 1.557,00 Kč, úroku v částce 8.515,72 Kč a dále ve výši 19,67 % ročně z částky 39.557,00 Kč za dobu od 17.7.2020 do zaplacení, a do zákonného úroku z prodlení, převyšujícího úrok z prodlení, uvedený ve výroku I.</b> <b>III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 3.465,00 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D.</b> 1. Žalobou z 31.7.2021 domáhala se žalobkyně úhrady částky 39.557,00 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, který společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným, kdy úvěr byl v důsledku nehrazení sjednaných splátek zesplatněn. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání.

2. Z karty zákazníka, výplatních pátek, pracovní smlouvy, potvrzení o příjmu, výpisů z účtu a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že žalovaný uzavřel s [právnická osoba] (dále věřitel) smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se věřitel zavázal poskytnout žalovanému převodem na jeho účet, uvedený ve smlouvě, úvěrovou jistinu 40.000,00 Kč, a žalovaný se zavázal uhradit mimo tuto částku administrativní poplatek za poskytnutí úvěru 18.000,00 Kč a úrok v částce 43.952,00 Kč, celkem 101.952,00 Kč (tj. 254,88 % úvěrové jistiny), a to ve 36 splátkách po 2.832,00 Kč. Pro případ nesplácení úvěru byla v bodě 5 smlouvy sjednána možnost nárokovat úhradu celé dosud nesplacené jistiny.

3. V kartě zákazníka žalované o sobě uvedl, že nemá vzdělání (příp. má pouze základní vzdělání), žije s rodiči, pracuje jako kuchař s příjmem 29.000,00 Kč, přičemž na jiné úvěry splácí měsíčně 5.500,00 Kč. Věřitel údajně ověřoval jeho úvěruschopnost bankovními výpisy, výplatními páskami, potvrzením o příjmu a pracovní smlouvou. K výzvě soudu žalobkyně výpisy z účtu nepředložila s tím, že je nemá k dispozici. Z předložených výplatních pásek vyplývá, že žalovaný měl v červnu 2017 příjem 31.005,00 Kč, v července 29.630,00 Kč a v srpnu 29.630,00 Kč, přičemž dle potvrzení zaměstnavatele činil průměrný příjem 29.373,00 Kč. Pracovní smlouvu měl uzavřenou od 2.1.2017 na dobu neurčitou. Dle výpisu z účtu věřitele tento dne 19.10.2017 poukázal na účet žalovaného částku 40.000,00 Kč. Soud si vyžádal výpisy z tohoto účtu žalovaného a zjistil, že od července do září 2017 žalovaný na tomto účtu neměl na konci žádného měsíce kladný zůstatek, přičemž prakticky každý měsíc čerpal další úvěr od nebankovních subjektů ([příjmení] [anonymizováno], [právnická osoba], [právnická osoba]).

4. Mimo výše uvedené další úvěry si žalovaný nechával další částky, které čerpal formou úvěrů, poukazovat na jiný účet, kdy další pohledávka, tentokrát firmy [právnická osoba], byla předmětem řízení 2119 C 42/2018 (zde žalovaný čerpal úvěr 58.000,00 Kč).

5. Dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, žalovaný uhradil pouze částku 2.000,00 Kč. Upomínkou z 11.4.2019 byl žalovaný urgován o úhradu dluhu s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, k němuž následně došlo oznámením z 5.6.2019 (ani k jedné listině nebyl doložen doklad o odeslání). Oznámením z 26.8.2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyni, přičemž byl vyzván k úhradě dluhu, který však byl v přípise konstatován částkou 80.717,00 Kč bez bližšího zdůvodnění jakýchkoliv položek závazku. Přípisem z 20.12.2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 4.1.2021; v uvedeném přípise byl závazek žalovaného řádně zdůvodněn co do jednotlivých položek i právního titulu pohledávky za ním.

6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které věřitel poskytnul žalovanému převodem na jeho účet úvěrovou jistinu 40.000,00 Kč.

7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda věřitel splnil povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jím požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupoval čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování zato, že tomu tak nebylo. Věřitel si sice řádně ověřil příjmy žalovaného, které byly nepochybně dostatečné k úhradě jednotlivých splátek, pokud by ovšem neměl četné jiné závazky. Prověřování úvěruchopnosti totiž nemůže spočívat pouze v ověřování příjmové stránky dlužníka, ale ve zhodnocení jeho celkových majetkových poměrů, tj. příjmové i výdajové stránky, za účelem zjištění, zda nikoliv formálně (matematickým výpočtem, odvozeným z příjmu), ale i fakticky bude dlužník schopen svým závazkům dostát.

8. V daném případě byl tento požadavek o to naléhavější, že žalovaný byl čerstvě zletilý (necelých 19 let), ve stávajícím zaměstnání, z něhož dokládal příjmy, nebyl ani celý rok. Žalobkyně nedoložila výpisy z účtu, které měl údajně žalovaný věřiteli předložit, přičemž soud má zásadní pochybnosti o tom, že se tak skutečně stalo. Jednak v případě, že žalovaný by předložil výpisy z účtu, není důvodu tyto nemít k dispozici, zatímco jiné předložené doklady věřitel k dispozici měl. Navíc pokud by žalovaný předložil výpisy z účtu, na který byla poukázána úvěrová jistina, věřitel by nepochybně při vynaložení odborné péče a řádného prověřování úvěruschopnosti musel mít pochybnost o způsobu nakládání žalovaného s finančními prostředky, neboť – jak bylo uvedeno výše – za tři měsíce před poskytnutím úvěru neměl žalovaný na konci žádného měsíce na tomto účtu kladný zůstatek, zato čerpal tři další úvěry. Pokud by pak žalovaný předložil výpis z účtu, na který poukazovala úvěrovou jistinu v září 2017 firma [právnická osoba], i zde by s ohledem na výši úvěru měl věřitel vykázat zvýšenou obezřetnost (i vzhledem k věku žalovaného v době poskytnutí úvěru), neboť by nutně dospěl (či dospět měl) k závěru, že souhrnná výše obou úvěrů (téměř 100 tis. Kč) není úplně zanedbatelná.

9. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u věřitele nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy.

10. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěryschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

11. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

12. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

13. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

14. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

15. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

16. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 18. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

19. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu) dle § 2991 an. o.z., provázená povinností toto obohacení vydat. Výše tohoto nároku odpovídá poskytnuté úvěrové jistině, ponížené o uhrazené plnění, v daném případě 38.000,00 Kč.

20. Pokud jde o splatnost nároku, při absenci platné dohody o splatnosti je nutné analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. Pojem„ spor“ uvedený v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je pak třeba podle názoru odvolacího soudu v tomto případě vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita naproti tomu„ spor“ o přiměřenou dobu plnění nezakládá. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění lze vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není„ spor.“ Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. (ať již v rámci„ zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu také„ není spor“ o určení přiměřené doby plnění a platí doba plnění uvedená ve výzvě věřitele (viz též § 1959 o.z.). Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („ jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění požadovaná věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a tím„ spor“ vyvolat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět mezi nimi„ není spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění určená výzvou věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. uplynula, je dlužník v prodlení. To samozřejmě nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil argumenty k lhůtě plnění až v rámci soudního řízení, půjde však již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř.. Na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nemůže mít vliv.

21. V daném případě byl žalovaný prokazatelně (s doložením dokladu o odeslání) a tak, aby bylo zřejmé, co je po něm nárokováno, vyzván ke splnění celého dluhu výzvou z 20.12.2020, v níž byla stanovena lhůtě k plnění do 4.1.2021. Žalovaný na tuto výzvu nereagoval, námitku nepřiměřenosti navrhované lhůty k plnění neuplatnil. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že spor o přiměřenost uvedené doby nevyvolal. Žaloba o určení doby plnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru proto nebyla potřebná, dluh se stal splatným nejpozději uplynutím poskytnuté lhůty 4.1.2021 a žalobkyni lze přiznat z dlužné jistiny úvěru též zákonný úrok z prodlení za dobu od 5.1.2021 do zaplacení (§ 1970 o.z., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení). Žalobě bylo tedy vyhověno do částky, odpovídající poskytnuté jistině 40.000,00 Kč, ponížené o žalovaným uhrazené plnění 2.000,00 Kč, a úroku z prodlení z této částky za dobu od 5.1.2021 do zaplacení, ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta. Lhůta k plnění vychází z ust. § 160 o.s.ř.

22. Podle § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád byl žalovaný s ohledem na poměr úspěchu žalobkyně ve věci (96,06 % žalované částky) a neúspěchu (3,94 %) zavázán k úhradě poměrné části, a to 92,12 % nákladů řízení. Ty jsou pak tvořeny uhrazeným soudním poplatkem 1.583,00 Kč a náklady právního zastoupení dle vyhl. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů za tři úkony (převzetí zastoupení, předžalobní výzva a sepis žaloby) po 500,00 Kč (při aplikaci § 14b vyhlášky), včetně tří režijních paušálů po 100,00 Kč, 21% DPH v částce 378,00 Kč, celkem 3.761,00 Kč, z čehož 92,12 % představuje částku 3.465,00 Kč, k jejíž úhradě byl žalovaný zavázán.