21 C 240/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: právnická osoba], IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 89 376,58 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 58.305,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 11.9.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 30.000,89 Kč, poplatků v částce 1.070,00 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 7.761,93 Kč a úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 88.306,58 Kč za dobu od 15.10.2021 do zaplacení, a do úroku z prodlení, převyšujícího úrok z prodlení, vyčíslený ve výroku I.</b> <b>III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 6.622,00 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobou z 12.3.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného zůstatku úvěru, který žalovanému poskytla [právnická osoba], a to ve výši 100.000,00 Kč, kdy žalovaný se zavázal úvěr, úročený 14,9 % ročně splatit v 96 splátkách po 1.884,00 Kč. Tuto povinnost nesplnil, banka proto úvěr zesplatnila a následně pohledávku postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání omluvila, proto bylo jednáno v nepřítomnosti účastníků a právního zástupce žalobkyně.

2. Z návrhu na uzavření smlouvy a akceptace vzal soud za prokázáno, že k návrhu žalovaného uzavřeli [právnická osoba] (dále banka) a žalovaný smlouvu, kterou se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100.000,00 Kč, úročený 14,9 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr včetně úroku a poplatku za pojištění 95,00 Kč měsíčně splatit v 96 měsíčních splátkách po 1.884,00 Kč. Pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátek byla banka oprávněna úvěr zesplatnit (bod 11 a 12 návrhu). Přípisem z 28.12.2018 banka návrh smlouvy akceptovala.

3. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti, žalovaný ve formuláři banky deklaroval, že pracuje jako ředitel, jeho zaměstnavatelem je MV81, s.r.o., přičemž příjem je 42.000,00 Kč a splátky dalších úvěrů 17.000,00 Kč měsíčně. Žalobkyně i přes výzvu soudu nedoložila jakoukoliv listinu, kterou měl žalovaný výši svého deklarovaného příjmu dokládat, přičemž i z potvrzení banky vyplývá, že vycházela„ z příjmu, který klient deklaroval do žádosti ve výši 42.000,00 Kč“. Z potvrzení banky dále vyplývá, že žalovaný nebyl deklarován jako dlužník ve veřejně dostupných databází.

4. Z obchodního rejstříku a v něm veřejně dostupných listin vyplývá, že v době uzavření úvěrové smlouvy byl žalovaný 51% společníkem ve [právnická osoba], s.r.o., a současně byl jediným jednatelem této společnosti. Ve sbírce listin jsou založeny údaje z rozvahy a z výkazu zisku a ztráty, a dále příloha k účetní závěrce, vše za rok 2017, a založené do rejstříku předtím, než byla uzavřena úvěrová smlouva – jinak řečeno, jedná se o listiny, které banka mohla při náležité pečlivosti mít k dispozici z veřejně dostupných zdrojů. Z těchto listin vyplývá, že žalovaný nemohl být ředitelem uvedené společnosti, protože společnost žádné zaměstnance neměla. Společnost za rok 2017 ani nevyplácela podíl na zisku. Výsledek hospodaření za celý rok 2017 byl 571.000,00 Kč, přičemž měla závazky ve výši 5,84 milionů Kč.

5. Z přehledů pohybů na úvěrovém účtu vzal soud za prokázáno, že žalovaný úvěr čerpal 28.12.2018, splácel jej nepravidelně jak do dat úhrad, tak do výše hrazených částek. Celkově na úvěr splatil 41.694,31 Kč, přičemž poslední platbu uhradil 19.10.2020. Přípisem z 6.9.2021 banka úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě zůstatku úvěru. Přípisem z 15.11.2021 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobkyni. Další výzva k úhradě byla žalovanému adresována přípisem právního zástupce z 4.1.2022.

6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Banka a žalovaný uzavřeli akceptací návrhu úvěrové smlouvy ze strany banky, tj. 28.12.2018, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla banka žalovanému částku, odpovídající úvěrové jistině 100.000,00 Kč.

7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda banka splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb.

8. Z listin, založených do sbírky listin, z potvrzení banky a z návrhu smlouvy, v němž žalovaný deklaroval své osobní majetkové poměry, vyplývá, že banka bez zjevného důvodů spoléhala pouze na žalovaným deklarovanou výši jeho příjmu, bez toho, že by jej jakkoliv ověřila. Žalovaný byl přitom v daném období jediným jednatelem společnosti, kterou uvedl jako svého zaměstnavatele (ačkoliv tato společnost žádné zaměstnance neměla), a potvrzoval tedy výši příjmu sám sobě. Navíc ze sbírky listin a údajů o hospodaření této společnosti za rok 2017, tedy rok předcházející uzavření úvěrové smlouvy, kdy banka mohla mít tyto listiny z veřejné databáze k dispozici, vyplývá, že uvedená společnost měla závazky, které byly desetkrát vyšší než její výsledek hospodaření za rok 2017. Banka tedy bez zjevného důvodu rezignovala na adekvátní ověření majetkových poměrů žalovaného, a to i s přihlédnutím k žalovaným deklarované (a rovněž neověřené) výši měsíčních závazků v částce 17.000,00 Kč Nejvyšší soud přitom v rozhodnutí z 25.7.2018 (tedy v rozhodnutí, které předcházelo uzavření předmětné úvěrové smlouvy) sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 zdůraznil, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech; na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

9. Soud proto dospěl k závěru, že u banky nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.

10. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

11. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

12. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

13. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

14. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

15. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

16. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 18. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

19. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bez právního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině úvěru, tedy částce 100.000,00 Kč, ponížené o platby, které byly ze strany žalovaného realizovány, tj. o částku 41.694,31 Kč. Výsledná částka 58.305,69 Kč představuje bezdůvodné obohacení, kterého se žalovanému dostalo plněním bez právního důvodu. Soud proto žalovaného zavázal k úhradě této částky, a to včetně zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o.z., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení). Pokud jde o počátek prodlení, vycházel soud vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil poslední splátku v říjnu 2020 a dále již žádnou platbu nerealizoval, z první výzvy k úhradě dluhu, kterou banka adresovala žalovanému přípisem z 6.9.2021, kdy úvěr zesplatnila. Dle § 573 o.z. se domněnka doby dojití uplatní v návaznosti na potvrzení banky o odeslání přípisu, kdy za dobu doručení lze považovat třetí pracovní den, tj. 9.9.2021. Žalovaný byl povinen plnit bez odkladu, a v prodlení je tak od 11.9.2021. Za uvedenou dobu od 11.9.2021 soud zavázal žalovaného k úhradě úroku z prodlení. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Lhůta k plnění vyplývá z § 160 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád.

20. Pokud jde o náklady řízení, o těchto bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. Žalobkyně měla ve věci úspěch do 65,24 %, neúspěch do 34,76 % žalované částky, soud proto žalovaného jako procesně více neúspěšného účastníka zavázal k úhradě poměrné části, a to 30,48 % nákladů řízení. Ty sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 3.576,00 Kč a z nákladů právního zastoupení dle vyhlášky 177/1996 Sb. o odměnách advokátů za tři úkony (převzetí zastoupení, předžalobní výzva a sepis žaloby) po 4.700,00 Kč, včetně tří režijních paušálů po 300,00 Kč a 21% DPh v částce 3.150,00 Kč, celkem 21.726,00 Kč, z čehož 30,48 % představuje částku 6.622,00 Kč, k jejíž úhradě byl žalovaný zavázán.