21 C 25/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 22 560,26 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 2.739,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 18.3.2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 19.821,26 Kč, úroku ve výši 44,8 % ročně z částky 9.733,90 Kč za dobu od 18.3.2022 do zaplacení, a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6.994,90 Kč za dobu od 18.3.2022 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou z 5.6.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky s tím, že se jedná o zůstatek úvěru, poskytnutému žalované společností [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná navrhovala, aby byla zavázána pouze k úhradě dlužné jistiny, stanovené jako rozdíl částky, která jí byla poskytnuta, a plateb, které realizovala s odůvodněním, že neproběhlo řádné ověřování úvěruschopnosti její osoby. Z jednání se žalobkyně omluvila, a bylo proto jednáno v její nepřítomnosti.

2. Ze Zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr vzal soud za prokázáno, že dne 27.1.2020 byla zástupcem [právnická osoba] (dále PF) vyplněna zákaznická karta žalované, dle které měla žalovaná disponovat příjmem 17.884,00 Kč měsíčně a dalšími příjmy domácnosti 34.500,00 Kč, přičemž žalovaná uvedla, že se jednalo o příjem jejího přítelem, s nímž občas trávila čas, s nímž však nevedla společnou domácnost, a žalovaná sama si nevšimla, že tento údaj byl do žádosti vepsán. V žádosti je dále uveden údaj o další splátkách žalované vůči PF ve výši 3.749,00 Kč měsíčně, a údaj o měsíčních výdajích žalované 3.500,00 Kč – k tomu žalovaná sdělila, že předkládala věřiteli i doklady o nájemném, které bylo daleko vyšší. Žalobkyně předložila k doložení příjmů žalované výplatní pásky za listopad 2019 s čistou mzdou 18.037,00 Kč a prosinec 2019 s čistou mzdou 17.731,00 Kč. Dále žalobkyně doložila výpis z centrální evidence exekucí, avšak datovaný 1.2.2023, dle kterého má žalovaná tři pravomocné exekuce, datované od července do října 2022.

3. Ze zprávy vlastníka domu, v němž žalovaná v době uzavření smlouvy bydlela, vzal soud za prokázáno, že nájemné bylo v roce 2019 ve výši 7.410,00 Kč, zálohy na služby 2.700,00 Kč a poplatky 710,00 Kč (tj. celkem 10.820,00 Kč), k 1.7.2020 došlo ke zvýšení nájemného na 7.750,00 Kč, ostatní platby zůstaly nezměněny (tj. 11.160,00 Kč měsíčně celkem). Z výpisů z účtu žalované vzal soud za prokázáno, že v listopadu 2019 měla na účtu počáteční zůstatek 355,28 Kč, jejím jediným příjmem byla mzda a konečný zůstatek na účtu činil 790,97 Kč. V prosinci 2019 inkasovala dne 9.12.2019 od firmy [anonymizována tři slova] půjčku 46.000,00 Kč, mimoto měla příjem pouze ze mzdy a konečný zůstatek na účtu 1.349,94 Kč. V lednu 2020, kdy čerpala předmětný spotřebitelský úvěr, měla na účtu konečný zůstatek 157,74 Kč.

4. Ze spisu 54 C 147/2022 vzal soud za prokázáno, že stejný věřitel, tj. [právnická osoba], poskytnul žalované dne 7.10.2019 spotřebitelský úvěr ve výši 35.000,00 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v měsíčních splátkách po 2.853,00 Kč, kdy poslední splátku žalovaná uhradila v říjnu 2020.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že dne 27.1.2020 uzavřela PF s žalovanou smlouvu, kterou žalovaná stvrdila, že obdržela v hotovosti úvěrovou jistinu 17.000,00 Kč a zavázala se nad rámec této částky uhradit 10.548,00 Kč a pojištění 1.560,00 Kč, když celkovou částku 29.108,00 Kč se zavázala uhradit v 52 týdenních splátkách po 560,00 Kč (poslední splátku ve výši 548,00 Kč). Součástí smlouvy byly smluvní podmínky, dle kterých byla žalovaná (bod 6.1) v případě prodlení povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž je v prodlení, a 300,00 Kč za každou zaslanou upomínku.

6. Z přehledu plateb vzal soud za prokázáno, že žalovaná od počátku hradila splátky nepravidelně a byla v prodlení s úhradami. Poslední splátku uhradila 19.10.2020, a celkem na splátkách zaplatila 14.261,00 Kč.

7. Přípisem z 10.2.2022, odeslaným 11.2.2022, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyni a byla vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě do 17.3.2022.

8. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. V řízení bylo prokázáno, že [právnická osoba] (dále PF) a žalovaná uzavřeli úvěrovou smlouvu v režimu § 2395 zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.) a zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě pak soud nárok posoudil dle § 2048 o.z. Na základě uzavřené smlouvy žalovaná převzala v hotovosti úvěrovou jistinu 17.000,00 Kč.

9. Soud v prvé řadě posuzoval, zda PF splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Z výše uvedených závěrů dokazování vyplývá, že věřitelka postupovala značně lehkomyslně. Do příjmů žalobkyně osoba, která vyplňovala formulář, zahrnula i příjem přítele žalované, ačkoliv s tím (i dle zprávy majitele domu) žalovaná nevedla společnou domácnost. Věřitelka zcela rezignovala na řádné prověření majetkových poměrů žalované, ačkoliv již ze samotného faktu, že žalovaná měla dle smlouvy ze 7.10.2019 splácet měsíčně 2.853,00 Kč, dle předmětné smlouvy pak měla hradit 2.240 až 2.800,00 Kč měsíčně (dle počtu týdnů v měsíci), tj. celkem až 5.653,00 Kč měsíčně, přičemž její náklady na bydlení, o nichž věřitelce předložila doklady, činily 10.820,00 Kč (ve formuláři uváděná výše měsíčních výdajů 3.500,00 Kč je v době uzavření smlouvy zcela absurdní, neboť za tuto částku nebylo v dané době možné bydlet ani na ubytovně), tedy celkem základní výdaje žalované jen na bydlení a splátky úvěrů věřitelce (bez zohlednění dalších věřitelů – viz výpisy z účtu) činily 16.473,00 Kč a její příjem činil 17.884,00 Kč měsíčně. Již z tohoto prostého výčtu je zřejmé, že – a to i přičiněním věřitelky, která žalované poskytla v časovém období dvou měsíců dva úvěry – žalovaná nemohla být schopna závazku z úvěrové smlouvy dostát.

10. S ohledem na výše uvedené závěry má soud zato, že u věřitelky nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.

11. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

12. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

13. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

14. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

15. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném v době uzavření smlouvy) by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

16. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

17. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 19. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

20. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině úvěru 17.000,00 Kč, ponížené o platby, které byly ze strany žalované realizovány, tj. o částku 14.261,00 Kč. Soud proto žalovanou zavázal k úhradě rozdílu těchto částek, tj. 2.739,00 Kč. Pokud jde o úrok z prodlení (§ 1970 o.z. vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení), soud vycházel z první doložené výzvy k úhradě, datované 10.2.2022, v níž byla lhůta k plnění stanovená do 17.3.2022 – soud proto žalovanou zavázal k úhradě úroku z prodlení za dobu ode dne následujícího po uplynutí této lhůty, tj. od 18.3.2022, když žalovaná nevznesla v řízení námitku, týkající se lhůty.

21. V návaznosti na § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád bylo vzhledem k tomu, že žalovaná, která byla ve věci více procesně úspěšná než žalobkyně, neuplatnila nárok na náhradu nákladů řízení, o nákladech rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.