21 C 278/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 27.420 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku</b> <b>a) 6.100,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 17.3.2018 do zaplacení,</b> <b>b) 6.520,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 22.12.2017 do zaplacení,</b> <b>to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 14.800,00 Kč, úroku v částce 14.220,68 Kč a dále ve výši 23,72 % ročně z částky 19.859,79 Kč za dobu od 16.1.2021 do zaplacení a to zákonného úroku z prodlení, převyšujícího úrok z prodlení uvedený ve výroku I.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou z 29.6.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalovaných částek jako nesplacených zůstatků dvou spotřebitelských úvěrů, poskytnutých žalované společností [právnická osoba], která následně pohledávky za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila.

2. Z níže uvedených listinných důkazů vzal soud za prokázán tento skutkový stav:

3. Dne 9.11.2016 požádala žalobkyně u společnosti [právnická osoba] o spotřebitelský úvěr a vyplnila za přítomnosti obchodního zástupce společnosti kartu zákazníka. V té uvedla své osobní údaje, přičemž ohledně majetkových poměrů uvedla, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr od srpna 2015 jako kadeřnice u [jméno] [příjmení], má čistou mzdu 12.000,00 Kč a další příjmy (které nebyly specifikovány ani co do původu) 5.000,00 Kč. Výdaje na živobytí stanovila částkou 9.000,00 Kč. Ve formuláři je zaškrtnuto, že žalovaná doložila výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a doklad SIPO. Téhož dne, tj. 9.11.2016, uzavřela žalovaná se [právnická osoba] smlouvu, označenou, jako smlouva o půjčce. Dle smlouvy žalovaná stvrdila, že převzala v hotovosti částku 12.000,00 Kč, a zavázala se mimo tuto částku uhradit částku 8.880,00 Kč, rozepsanou na poplatek za administrativní činnost 2.400,00 Kč, úrok 1.680,00 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.800,00 Kč Celkem se takto zavázala uhradit 20.880,00 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 360,00 Kč; první splátka byla splatná do 7 dnů od uzavření smlouvy.

4. Dne 3.2.2017 požádala žalobkyně u stejné společnosti [právnická osoba] o další spotřebitelský úvěr a vyplnila za přítomnosti obchodního zástupce společnosti kartu zákazníka. V té uvedla své osobní údaje, přičemž ohledně majetkových poměrů uvedla, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr od srpna 2015 jako kadeřnice u [jméno] [příjmení], má čistou mzdu 12.000,00 Kč a další příjmy (které opět nebyly specifikovány ani co do původu) 7.000,00 Kč. Výdaje na živobytí stanovila částkou 11.600,00 Kč. Ve formuláři je zaškrtnuto, že žalovaná doložila pouze pracovní smlouvu. Téhož dne, tj. 3.2.2017, uzavřela žalovaná se [právnická osoba] smlouvu, označenou, jako smlouva o půjčce. Dle smlouvy žalovaná stvrdila, že převzala v hotovosti částku 8.000,00 Kč, a zavázala se mimo tuto částku uhradit částku 5.920,00 Kč, rozepsanou na poplatek 1.600,00 Kč, úrok 1.120,00 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 3.200,00 Kč Celkem se takto zavázala uhradit 13.920,00 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 240,00 Kč; první splátka byla splatná do 7 dnů od uzavření smlouvy.

5. Přípisem z 12.2.2021 oznámila [právnická osoba] žalované postoupení pohledávky žalobkyni.

6. Dotazem na tvrzeného zaměstnavatele [jméno] [příjmení] (uvedeného jako zdroj příjmů žalované v obou kartách zákazníka) soud zjistil, že žalovaná zde byla zaměstnána od 1.9.2015 do 30.11.2016, přičemž za září až prosinec 2015 činila její průměrná mzda 7.728,00 Kč a za leden až listopad 2016 činila 7.695,00 Kč.

7. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedené závazkové vztahy posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle zákona 145/ 2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (u smlouvy, uzavřené 9.11.2016), resp. zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru u smlouvy z 3.2.2017 (dále jen ZSÚ 2010, ZSÚ 2016). FCI a žalovaná uzavřeli ve dvou shora uvedených případech smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaná převzala v hotovosti u prvé smlouvy jistinu 12.000,00 Kč, u druhé 8.000,00 Kč.

8. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ustanovení § 9 ZSÚ 2010 (u smlouvy z 9.11.2016) a § 86 an. ZSÚ 2016 (u smlouvy z 3.2.2017), zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly dostatečné a odůvodňovaly závěr o schopnosti žalované úvěr splácet (§ 9 ZSÚ 2010), resp. zda byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda FCI postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb.

9. Z provedeného dokazování vyšlo najevo, že v obou kartách zákazníka byly uvedeny lživé údaje o majetkových poměrech žalované, které nemohly korespondovat s žádnou listinou. V kartě z 9.11.2016 je uvedeno, že žalovaná předložila výplatní pásky, přičemž je zde uvedena její čistá mzda 12.000,00 Kč a zaměstnavatel [jméno] [příjmení]. V roce 2016 však průměrný příjem žalované z tohoto pracovního poměru činil 7.695,00 Kč měsíčně. V kartě zákazníka není uveden jakýkoliv jiný zdroj příjmů, včetně zdroje příjmu 5.000,00 Kč, označeného„ další příjmy zákazníka). Je zde také uvedeno, že žalovaná předložila pracovní smlouvu a je v současném zaměstnání od srpna 2015, což rovněž není pravdivá informace, neboť dle sdělení zaměstnavatele trval její pracovní poměr od 1.9.2015 do 30.11.2016. Ještě markantnější absence řádného prověřování majetkových poměrů žalované pak vyplývá z další karty zákazníka z 3.2.2017. Zde již kromě pracovní smlouvy (která sama o sobě žádný příjem nedokládá) věřitel po žalované nevyžadoval jakýkoliv doklad, osvědčující její příjem – pokud by požadoval alespoň výplatní pásku, nemohla by ji totiž žalovaná vůbec doložit, neboť její pracovní poměr u deklarovaného zaměstnavatele [jméno] [příjmení] skončil k 30.11.2016. Bez jakéhokoliv ověření a dokladu je zde uveden příjem 12.000,00 Kč jako mzda, tedy nepravdivý údaj, a„ další příjem“ – bez uvedení zdroje – ve výši 7.000,00 Kč.

10. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování, z nichž vyplývá, že FCI, ač při vynaložená náležité pečlivosti musela vědět, že do karty zákazníka zapisuje lživé údaje o majetkových poměrech žalované, přičemž její pravdivé údaje, zejména o výši mzdy, nemohla odůvodnit závěr o schopnosti žalované dostát svým závazkům (zejména v případě druhého úvěru, kdy žalovaná v důsledku skončení pracovního poměru ani nemohla doložit výplatní pásky, a ty také nejsou v kartě zákazníka uvedeny). S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u FCI jako poskytovatele úvěru nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla zákona 145/2010 Sb. ukládána pod sankcí absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, a v případě zákona 257/2016 Sb. je rovněž ukládána pod sankcí neplatnosti. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje i případě smlouvy z 3.2.2017 jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.

11. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy z 3.2.2017 jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

12. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

13. Zákon č. 257/ 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

14. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

15. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

16. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

17. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 19. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

20. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině úvěru, ponížené o platby, které byly ze strany žalované realizovány. V případě smlouvy z 10.11.2016 žalovaná na splátkách uhradila 5.480,00 Kč, z jistiny 12.000,00 Kč tak zůstává k úhradě 6.520,00 Kč, a v případě smlouvy z 3.2.2017 žalovaná na splátkách uhradila 1.900,00 Kč, z jistiny 8.000,00 Kč tak zůstává k úhradě 6.100,00 Kč. Soud proto do výše částek, představujících nesplacenou část žalovanou obdržené jistiny žalobě vyhověl, a to včetně žalobkyní nárokovaného zákonného úroku z prodlení, který u obou smluv nárokuje ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky (§ 1970 o.z., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení), a ve zbytku žalobu zamítnul.

21. Podle § 142 odst. 1 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád by žalovaná jako procesně více úspěšný účastník měla dle § 142 odst. 2 tohoto zákona nárok na úhradu poměrné části (7,96 %) nákladů řízení, avšak vzhledem ke skutečnosti, že žalované v řízení náklady nevznikly, rozhodl o těchto soud, jak je uvedeno ve výroku III.