21 C 290/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 42 858 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 27.131,00 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 13.12.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 15.727,00 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 13.12.2021 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 1.036,00 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M.</b> 1. Žalobou z 21.1.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplacené jistiny a příslušenství úvěru, poskytnutého žalovanému na základě úvěrové smlouvy z 14.1.2021. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i přes částečně zamítavé rozhodnutí, jehož důvodem nebylo neunesení břemen tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobkyně, ale závěr soudu o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy.

2. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a úvěrové smlouvy vzal soud za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 13.1.2021 elektronickou formou úvěrovou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho účet úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 24 měsíčních splátkách, vymezených ve splátkovém kalendáři, který byl obsažen v úvěrové smlouvě. V první splátce byl zahrnut i poplatek za poskytnutí úvěru 990,00 Kč. Pokud jde o úrok z úvěru, první a devátý až 24. měsíc byl úvěr bezúročný, ve 2. až 8. měsíci činil úrok 49,00 Kč za každých zapůjčených 1.000,00 Kč. Mimoto účastníci sjednali službu SMS servis za měsíční poplatek 49,00 Kč a službu Bezpečná splátka za měsíční poplatek 99,00 Kč. Z výpisu z účtu vzal soud za prokázáno, že žalobkyně převedla částku 30.000,00 Kč na účet žalovaného dne 14.1.2021.

3. Z výpisu z úvěrového účtu vzal soud za prokázáno, že žalovaný uhradil 2.869,00 Kč. Přípisem z 10.5.2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek ve výši 7.882,00 Kč s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru. Přípisem z 27.6.2021 byl úvěr zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu do 14 dnů od sepsání výzvy, tj. do 11.7.2021.

4. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného, k výzvě soudu žalobkyně doložila pouze výpis ze svého systému, v němž zaznamenala příjem žalovaného 19.000,00 Kč, měsíční výdaje domácnosti 15.000,00 Kč a splátky úvěrů 1.600,00 Kč.

5. Z výpisů z účtu žalovaného za čtvrtletí předcházející poskytnutí úvěru vzal soud za prokázáno následující: a) V říjnu 2020 měl žalovaný na účtu počáteční zůstatek 17,02 Kč, konečný 18,55 Kč, přičemž příjem ze mzdy měl 14.864,00 Kč. V uvedeném měsíci žalovaný čerpal další úvěr od nebankovního subjektu 5.000,00 Kč a úvěr od žalobkyně 15.000,00 Kč, a ve stejném měsíci uhradil sázkové kanceláři celkem 11.500,00 Kč. b) V listopadu 2020 měl žalovaný počáteční zůstatek na účtu 18,55 Kč a konečný 8.569,62 Kč, přičemž příjem ze mzdy měl 17.994,00 Kč. V uvedeném měsíci žalovaný čerpal další úvěr od žalobkyně ve výši 18.000,00 Kč, od dalších nebankovních institucí čtyři úvěr v celkové výši 21.000,00 Kč, a v uvedené měsíci uhradil sázkové kanceláři celkem 15.130,00 Kč. c) V prosinci 2020 měl žalovaný počáteční zůstatek na účtu 8.569,62 Kč, konečný 3.074,01 Kč, přičemž příjem ze mzdy měl 19.151,00 Kč. V uvedeném měsíci žalovaný čerpal úvěr od žalobkyně 20.000,00 Kč, od dalších nebankovních subjektů úvěry v celkové výši 16.200,00 Kč, a sázkové kanceláři uhradil za uvedený měsíc celkem 38.339,00 Kč a naopak ze sázek obdržel celkem 8.000,00 Kč.

6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci uzavřeli ve shora uvedeném případě dne 13.1.2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho účet úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč.

7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb.

8. Ze shora uvedeného dokazování vyplývá, že a) v době poskytnutí úvěru čerpal žalovaný od samotné žalobkyně úvěry v celkové výši 53.000,00 Kč, a to jen za tři měsíce před poskytnutím předmětného úvěru ve výši 30.000,00 Kč, od dalších nebankovních subjektů pak za uvedené tři měsíce čerpal úvěry v celkové výši 42.200,00 Kč, b) průměrný příjem žalovaného byl v uvedeném období 17.336,00 Kč, to vše za situace, kdy sama žalobkyně konstatovala výdaje žalovaného 15.000,00 Kč, c) žalovaný v uvedených třech měsících utratil na sázkách celkem 64.969,00 Kč, ze sázek získal 8.000,00 Kč, d) žalobkyně nedisponuje jakýmikoliv doklady, kterými by žalovaný dokládal své příjmy i výdaje, a bez dalšího spoléhala na údaje, získané od žalovaného.

9. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobkyně, ač si měla být vědoma nutnosti shromažďovat a uchovávat listiny, osvědčující splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného, a ač si měla být vědoma povinnost nespoléhat na ničím nedoložené údaje, zjištěné pouze od žalovaného, příp. z veřejně dostupných informací, rezignovala na náležité prověření úvěruschopnosti žalovaného a úvěr mu bez dalšího poskytla, a to za situace, kdy jen od žalobkyně samotné za tři měsíce předcházející uzavření smlouvy žalovaný na úvěrech čerpal 53.000,00 Kč. Veškeré informace, které soud ohledně žalovaného zjistil, byly přitom velmi snadno dostupné pouhým vyžádáním výpisu z účtu žalovaného. Lze tak shrnout, že žalovaný je osobou, která své příjmy z pracovního poměru pravidelně doplňovala opakovaným čerpáním úvěrů od nebankovních subjektů (včetně žalobkyně samotné), prakticky veškeré příjmy utrácí v sázkách, a z pracovního poměru rozhodně nedosahuje příjmu, který deklaroval.

10. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování zato, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti, a to i přes znění ust. § 87 odst. 1 ZSÚ v době uzavření úvěrové smlouvy.

11. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

12. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

13. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

14. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

15. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

16. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

17. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 19. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

20. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině úvěru v částce 30.000,00 Kč, ponížené o platby, které byly ze strany žalovaného realizovány, tj. částku 2.869,00 Kč. Žalovaný byl proto zavázán k úhradě částky 27.131,00 Kč s úrokem z prodlení (§ 1970 o.z., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení) za dobu od 13.12.2021 v návaznosti na lhůtu k plnění, obsaženou ve výzvě z 27.6.2021, kterou žalovaný nerozporoval. Ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta.

21. Podle § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád byl žalovaný jako procesně více neúspěšný účastník zavázán v návaznosti na poměr úspěchu žalobkyně (63,3 % žalované částky) a neúspěchu (36,7 %) k úhradě poměrné části, a to 26,6 % nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v uhrazeném soudním poplatku 1.715,00 Kč a nákladech právního zastoupení dle vyhl. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů (při aplikaci § 14b vyhlášky, neboť žaloba je podána na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných případech, čemuž odpovídá i ustálený opakovaně používaný text žaloby, přičemž hodnota plnění nepřevyšuje 50.000,00 Kč) za tři úkony po 500,00 Kč (převzetí zastoupení, sepis žaloby a předžalobní výzva – podáním z 21.12.2022 žalobkyně pouze doplňovala základní skutková tvrzení, která absentovala v žalobě samotné), 3x rež. paušál po 100,00 Kč, včetně 21% DPH 3.893,00 Kč, z čehož 26,6 % představuje částku 1.036,00 Kč, k jejíž úhradě byl žalovaný zavázán.