21 C 3/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 24 588,33 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán uhradit žalobkyni částku 24.588,33 Kč s úrokem v částce 18.435,38 Kč, úrokem z prodlení v částce 2.451,20 Kč a dále ve výši 10 % ročně z částky 15.641,43 Kč za dobu od 20. 7. 2021 do zaplacení, a náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 256,00 Kč, se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na nákladech řízení částku 9.600,00 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobou z 25.11.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplacené jistiny úvěru (15.641,43 Kč) a smluvní pokuty (8.946,90 Kč) s odůvodněním, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 16.6.2018 úvěrovou smlouvu, na základě které mu poskytla úvěrovou jistinu 50.000,00 Kč, přičemž žalovaný se včetně úroku a sjednaných poplatků zavázal uhradit celkovou částku 104.550,00 Kč v 17 měsíčních splátkách po 6.150,00 Kč. Tuto povinnost nesplnil, když uhradil pouze 74.150,00 Kč, a věřitel následně postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni.

2. Žalovaný namítal, že smlouvu neuzavřel a nepodepsal, s největší pravděpodobností tak učinila jeho dnes již zemřelá manželka, která takto jednala bez jeho vědomí ve více případech. Mimoto namítal, že výše RPSN je v rozporu s dobrými mravy, navíc věřitel neprovedl ověření úvěruschopnosti žalovaného.

3. Z předložených listinných důkazů soud vzal za prokázáno následující:

4. Dne 16.6.2018 byla podepsána (žalobkyně tvrdí, že ze strany žalovaného, žalovaný toto popírá) žádost o úvěr ve výši 50.000,00 Kč s tím, že ohledně žalovaného zde bylo uvedeno, že má vlastní bydlení, je ženatý, a měl být předložen jeho občanský průkaz. Ve formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly uvedeny veškeré zákonné náležitosti smluvního vztahu, tj. úvěrová jistina 50.000,00 Kč, počet splátek (17) a jejich výše (6.150,00 Kč), RPSN 270,48 %, a smluvní sankce v případě prodlení s úhradou splátek. Samotná smlouva o úvěru, o níž žalovaný tvrdí, že ji nepodepsal, je datována shodným dnem, tj. 16.6.2018, a je v ní uvedena úvěrová jistina 50.000,00 Kč, přičemž nad rámec jistiny měl žalovaný uhradit úrok 5.811,00 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 33.500,00 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu 5.239,00 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti 10.000,00 Kč, celkem 104.550,00 Kč, a to v 17 měsíčních splátkách po 6.150,00 Kč. Pro případ prodlení s úhradou splátek bylo sjednáno automatické zesplatnění úvěru po uplynutí 30 denní lhůty, která začne běžet doručením písemné výzvy žalovanému k úhradě dluhu, když dále byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky.

5. Dle rozpisu dluhu bylo na závazek ze smlouvy uhrazeno celkem 74.150,00 Kč, tj. 12 splátek (což odpovídá době od července 2018 (splatnost 1. splátky) do června 2019 (manželka žalovaného zemřela 19.6.2019). Přípisem z 5.8.2021 a 17.8.2021 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky a přípisy z 6.9.2021 a 18.10.2021 byl žalovaný vyzýván k úhradě pohledávky.

6. K výzvě soudu, aby žalobkyně prokázala, jakými listinami byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně předložila pracovní smlouvu žalovaného z 30.12.1991 a dohodu o změně pracovní smlouvy z 9.9.2009, a dále výplatní listiny žalovaného za měsíce srpen, září a říjen 2018, tj. za měsíce, následující po uzavření smlouvy. Jiné listiny žalobkyně nepředložila.

7. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že dne 16.6.2018 byla uzavřena úvěrová smlouva, z níž žalobkyně svůj nárok dovozuje. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Soud v prvé řadě posuzoval, zda poskytovatel úvěru splnil povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jím požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupoval čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování, z nichž vyplývá, že poskytovatel úvěru z dokladů, které žalobkyně předložila, mohl mít reálně k dispozici před podpisem smlouvy pouze pracovní smlouvu a dohodu o její změně, přičemž v žádném z těchto dokumentů není uvedena výše mzdy žalovaného (výplatní listiny za dobu po uzavření smlouvy z logiky věci nemohl mít poskytovatel úvěru k dispozici v době uzavření smlouvy), zato, že poskytovatel úvěru svou zákonnou povinnost nesplnil a spolehl se pouze na údaje, uvedené ve formuláři, aniž by tyto relevantním způsobem ověřil. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smluvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.

8. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

9. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

10. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

11. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

12. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

13. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

14. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině úvěru, ponížené o platby, které byly ze strany žalovaného realizovány. S ohledem na skutečnost, že platby na splátkách převýšily vyplacenou jistinu, byla žaloba zamítnuta.

17. Nad rámec uvedeného pak soud dodává, že i kdyby byla uzavřená úvěrová smlouva shledána platnou, žaloba by byla zamítnuta z důvodu neplatnosti ujednání o celkové výši nákladů spotřebitelského úvěru pro rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy. Ujednání o celkových nákladech spotřebitelského úvěru, dosahujících 109,1 % jistiny úvěru je dle názoru soudu nepřiměřené poskytnuté částce a v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele, a to minimálně v části, v níž tato částka přesahuje 30 % z částky poskytnuté na úvěru. Podle názoru soudu přitom není podstatné, jak poskytovatel úvěru svou odměnu ve smlouvě označí (úplata za poskytnutí úvěru, administrativní poplatek, náklady na vyhodnocení úvěrového případu, poplatek za inkaso plateb v hotovosti apod.) ani to, zda tuto odměnu označuje a uvádí jako celkovou částku, či zda je formálně rozložena na svým označením jednotlivé složky, tj. různé poplatky. Podstatné je, že v souhrnu tato částky svou povahu představuje to, co poskytovatel úvěru získává od dlužníka nad rámec vrácené jistiny, přičemž při sjednání spotřebitelských úvěrů tato odměna věřitele, resp. to, co věřitel za poskytnutí úvěru získá, nesmí být v příkrém nepoměru s výší úvěrové jistiny i dobou, po kterou má být úvěr splácen. Je přitom pochopitelné, že u dlouhodobých úvěru dlužník uhradí nad rámec úvěrové jistiny nepoměrně více. V daném případě se však jedná o úvěr, který měl být splacen v poměrně krátké době 17 měsíců, přičemž, jak bylo uvedeno výše, věřitel měl získat nad rámec jistiny částku odpovídající 109,1 % úvěrové jistiny. Soud podotýká, že k totožným závěrům dospěly již dříve soudy vyšších stupňů ve skutkově obdobných věcech, srov. například odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. v Aspi 101 VSPH 14/2012, přičemž účastníci řízení mohou důvodně očekávat (§ 13 zák. 89/2012 Sb.) při existenci srovnatelných základních rysů věci shodné posouzení nároku. Lze tak shrnout, že dle názoru soudu ze shora uvedených důvodů žalobci nevznikl nárok na celkovou odměnu nad rámec úvěrové jistiny, převyšující 30 % z úvěrové jistiny, tj. 15.000,00 Kč, a tedy i celkovou úhradu částky 65.000,00 Kč při řádném splácení úvěru. Na splátkách úvěru bylo přitom uhrazeno 74.150,00 Kč, tj. o 9.150,00 Kč více.

18. Soud proto ze všech shora uvedených důvodů žalobu zamítnul a žalobkyni jako procesně neúspěšného účastníka zavázal dle § 142 odst. 1 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád k úhradě nákladů řízení, spočívajících v nákladech právního zastoupen dle vyhlášky 177/1996 Sb. o odměnách advokátů za čtyři úkony (převzetí zastoupení, odpor proti platebnímu rozkazu, podání z 11.3.2022, kterým žalovaný reagoval na podání žalobkyně, a účast u jednoho jednání) po 2.100,00 Kč, včetně čtyř režijních paušálů po 300,00 Kč, celkem 9.600,00 Kč.