21 C 57/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobce:(název žalobce), IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem JUDr. et Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 70.597 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci částku 66.184,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 1.8.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 4.413,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 1.8.2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na nákladech řízení částku 2.996,00 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] et. Mgr. [jméno] [příjmení].</b> Žalobou z 10.9.2020 domáhal se žalobce úhrady dlužných plateb za dobu od dubna 2018 do srpna 2019 za užívání bytu [číslo] v domě [adresa] na ulici [ulice a číslo] v [obec], jehož nájem skončil na základě výpovědi ze strany pronajímatele k 30.6.2016, a který žalovaný odevzdal až 28.8.2019, když tato částka byla žalovaným ponížena o přeplatek z vyúčtování služeb za rok 2017 v částce 1.374,00 Kč a navýšena o nedoplatek z vyúčtování služeb za rok 2018 v částce 4.413,00 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání. Z informace z katastru nemovitostí a nájemní smlouvy vzal soud za prokázáno, že žalobce jako vlastník domu [adresa] na ul. [ulice a číslo] v [obec] sjednal z pozice pronajímatele s žalovaným jako nájemcem smlouvou z 4.1.2010 nájem bytu [číslo] v uvedeném domě, a to s účinností od 1.1.2010 na dobu neurčitou. Výše nájemného byla s odkazem na evidenční list s účinností od září 2016 sjednána částkou 3.412,00 Kč (včetně nájemného za vybavení bytu), zálohy na služby pak částkou 562,00 Kč, vše se splatností k 15. dni v měsíci při platbě inkasem, jinak do konce kalendářního měsíc. Přípisem z 15.3.2016 žalobce nájem vypověděl z důvodu nehrazení nájemného; výpověď byla žalovanému doručena 16.3.2016 a tříměsíční výpovědní lhůta tak uplynula k 30.6.2016. Ze zápisu ze šetření vzal soud za prokázáno, že žalobce byt v rámci exekuce převzal 28.8.2019. Přípisem z 7.7.2020 žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě do 31.7.2020, přičemž z přehledu evidence plateb vzal soud za prokázáno, že žalobce eviduje na službách a) za rok 2017 přeplatek 1.374,00 Kč, který započetl na dlužné nájemné za duben 2018, b) za rok 2018 nedoplatek 4.413,00 Kč, přičemž k výzvě soudu nebyl žalobce schopen toto vyúčtování doložit, c) za rok 2019 přeplatek 928,00 Kč, který započetl na dlužné nájemné za listopad 2015, které není předmětem žaloby. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. V řízení bylo prokázáno, že nájem předmětného bytu, sjednaný smlouvou z 4.1.2010, skončil k 30.6.2016, žalovaný byt užíval po uvedeném datu bez právního titulu, a vznikl mu tak dle § 2295 zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.) povinnost hradit sjednané nájemné až do faktického odevzdání bytu pronajímateli, přičemž ten byt převzal bez součinnosti žalovaného 28.8.2019. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by splnil svou povinnost byt v den skončení nájmu žalobci předat (§ 2292 o.z.). Výše nájemného vyplývá ze smlouvy a evidenčního listu, a činí tak (po započtení přeplatku na službách za rok 2017 v částce 1.374,00 Kč na platbu za duben 2018) za dobu od dubna 2018 do srpna 2019 celkem 66.184,00 Kč. Do této částky proto soud žalobě vyhověl, a to včetně nárokovaného úroku z prodlení (§ 1970 o.z., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení) za dobu, odpovídající prodlení dle výzvy k úhradě z 7.7.2020. Žaloba byla zamítnuta do nárokovaného nedoplatku za služby za rok 2018 v částce 4.413,00 Kč, neboť za situace, kdy žalobce tuto částku dokládá pouze vlastní evidencí předpisu plateb a dokladem o doručení, nemá soud možnost posoudit, že za uvedené období roku 2018 došlo k řádnému vyúčtování služeb, a tím i ke vzniku uvedeného nároku. Výši dlužné částky z tohoto titulu nelze dovodit pouze z evidence plateb, neboť povinnost úhrady nedoplatku je vázána výlučně na řádné a úplné vyúčtování služeb, které však soud neměl k dispozici a nemohl tudíž dojít k závěru o vzniku nároku žalobce vůči žalovanému. V návaznosti na poměr úspěchu žalobce ve věci (93,75 % žalované částky) a neúspěchu (6,25 %) soud dle § 142 odst. 2 os.ř. zavázal žalovaného jako procesně více neúspěšného účastníka k úhradě poměrné části, a to 87,5 % nákladů řízení. Náklady sestávají z uhrazeného soudního poplatku 2.824,00 Kč, přičemž soud nepřiznal žalobci náklady právního zastoupení, neboť v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. nález

II. ÚS 2396/09,

III. ÚS 2984/09) soud dovodil, že u žalobce lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby mohl a byl schopen v takto bagatelních věcech, kdy jsou podávány textově zcela shodné žaloby s identickým právním zdůvodněním, hájit svá práva bez využití služeb advokátů (což ostatně žalobce v jiných právně obdobných případech dělá i při vymáhání vyšších částek), a ve smyslu citovaného ustanovení tak náklady právního zastoupení nepovažuje za účelně vynaložené (žalobce nárokoval pouze částky, odpovídající dle § 2295 o.z. sjednanému nájemnému, ponížené o přeplatky a nedoplatky z vyúčtování služeb). Na žalobce tak soud pohlížel jako na nezastoupeného účastníka a dovodil, že náklady řízení kromě shora uvedeného soudního poplatku 2.824,00 Kč sestávají ze dvou paušálních náhrad výdajů za výzvu k plnění a sepis žaloby po 300,00 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky 254/2015 Sb., celkem 3.424,00 Kč, z čehož 87,5 % představuje částku 2.996,00 Kč, k jejíž úhradě byl žalovaný zavázán.