21 C 68/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 2.000 Kč <b>I. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán uhradit žalobkyni částku 2.000,00 Kč, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Žalobou z 8.10.2020 se žalobkyně domáhala úhrady žalované částky jako smluvní pokuty za nevrácení zařízení, přenechaného žalovanému, kdy tato byla sjednána mezi žalovaným a [právní předchůdce žalobce], která pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, přičemž ve věci bylo možno rozhodnout bez nařízení jednání i přesto, že žaloba byla zamítnuta, neboť důvodem zamítnutí žaloby nebylo neunesení břemene tvrzení (§ 118a odst. 1 o.s.ř.), ani neunesení břemene důkazního (§ 118a odst. 3 o.s.ř.), nýbrž závěr soudu o neplatnosti ujednání, o které žalobce opírá svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty, který bylo možné učinit i bez dokazování např. výslechem svědků či účastníků, a to na základě výkladu předložené smlouvy. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací vzal soud za prokázáno, že dne 6.11.2015 uzavřeli [právní předchůdce žalobce] (dále [právní předchůdce žalobce]) a žalovaný smlouvu, na základě které měla [právní předchůdce žalobce] přenechat žalovanému do nájmu zařízení označené jako MODEM WIFI ED 3.0 a HD BOX, a to na blíže neuvedenou dobu. Smlouva byla uzavřena formou podpisu formuláře, v němž byly uvedeny údaje o žalovaném a o zařízení. V dolní části smlouvy, resp. formuláře smlouvy, je pak extrémně malým písmem uvedeno, že se žalovaný seznámil s ceníkem služeb a všeobecnými podmínkami, a že se mj. zavazuje uhradit smluvní pokutu dle ceníku, pokud nevrátí poskytnuté přijímací zařízení včas a v pořádku. Přijímací zařízení je definováno pouze ve všeobecných podmínkách (bod 7.1.), kde je dále v bodě 7.6. uvedeno, že v případě nevrácení přijímacího zařízení včas a v pořádku, může být zákazníkovi naúčtována smluvní pokuta dle ceníku. Dle bodu 7.4. podmínek je přitom zařízení zapotřebí vrátit na adresu distribučního skladu žalobce ([ulice a číslo], [obec]), přičemž zařízení se považuje za vrácené dnem převzetí v distribučním skladu. Vrácení je třeba provést do sedmi dnů od ukončení smlouvy. Dle zakázkového listu měl žalovaný převzít shora uvedené zařízení, přičemž označení tohoto zařízení neodpovídá označení ve smlouvě. Přípisem z 9.1.2017 oznámila [právní předchůdce žalobce] žalovanému, že od smlouvy odstupuje a současně vyzvala žalovaného k vrácení přenechaného zařízení do 3.2.2017; odstoupení bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou ve smlouvě. Přípisem z 1.3.2017 byl žalovaný vyzván k vrácení zařízení s tím, že mu může být naúčtována smluvní pokuta 4.000,00 Kč. V ceníku (zhotoveném rovněž extrémně drobným, takřka nečitelným, písmem) je pak uvedena výše smluvní pokuty v případě, že přijímací zařízení není vráceno včas a v pořádku (2.000 Kč, resp. 5.000 Kč), přičemž u smluvní pokuty ani v jedné kolonce není přijímací zařízení označeno shodně jako ve smlouvě. Smlouvou z 1.2.2019 postoupila [právní předchůdce žalobce] pohledávku za žalovaným žalobkyni a tutoskutečnost oznámila žalovanému přípisem z 18.3.2019. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že [právní předchůdce žalobce] a žalovaný uzavřeli smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací dle zák. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích. Na základě této smlouvy přenechala [právní předchůdce žalobce] žalovanému do nájmu dvě zařízení, uvedená ve smlouvě. Žalobkyně se domáhá úhrady částky 2.000 Kč jako smluvní pokuty za včasné nevrácení zařízení s tím, že smluvní vztah žalovaného s [právní předchůdce žalobce] zanikl v důsledku odstoupení od smlouvy, a [právní předchůdce žalobce] následně pohledávku postoupila žalobkyni. Dle názoru soudu je ujednání o smluvní pokutě nutno považovat za neplatné. V daném případě uzavřeli účastníci smlouvu adhezním způsobem (§ 1798 an. zák. 89/2012 Sb. občanský zákoník – dále jen o. z.), přičemž se jednalo o formulář (včetně ceníku a všeobecných obchodních podmínek) předložený žalovanému ze strany [právní předchůdce žalobce]. Zákon tak klade zvýšený důraz na to (§ 1800 o. z.), aby se spotřebitel jako slabší strana před podpisem smlouvy fakticky seznámil se všemi podmínkami, za kterých se stává účastníkem smluvního vztahu. Jak bylo uvedeno výše, poznámka o tom, že součástí smlouvy je ceník a všeobecné podmínky (ani jeden z těchto dokumentů není žalovaným podepsán), je uvedena v dolní části smlouvy extrémně malým a velmi obtížně čitelným písmem. Z ceníku navíc nelze ve vztahu k označení zařízení ve smlouvě vyčíst, jaká smluvní pokuta se vztahuje k tomu kterému zařízení, neboť tak, jak je zařízení označeno ve smlouvě, není označeno v žádné z kolonek, určujících smluvní pokutu. Jedná se tak o ujednání neurčité (spotřebitel nemůže dovodit, jaká smluvní pokuta se vztahuje ke každému zařízení), uzavřené navíc v rozporu s § 1800 odst. 1 o. z. Mimoto je ujednání o smluvní pokutě neplatné i pro rozpor s ust. § 1813 o. z. (v návaznosti na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11). Ujednání o smluvní pokutě by nemělo být obsaženo pouze v obchodních podmínkách a velmi obtížně dohledatelné v ceníku (s výše uvedenými výhradami, že ani z ceníku nelze dovodit, že by zde byla smluvní pokuta, vztahující se právě k zařízení označenému tak, jak je uvedeno ve smlouvě). Navíc povinnost vrátit přenechané zařízení, dodané při založení smluvního vztahu až do bydliště spotřebitele, poštou na zcela odlišnou adresu, než je sídlo pronajímatele zařízení jako druhé smluvní strany, je možné dohledat pouze v obchodních podmínkách, přičemž tato povinnost, resp. její nesplnění, má být sankcionováno výraznou smluvní pokutou. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíš uniknou, např. ujednání o povinnosti odevzdat po skončení smluvního vztahu zařízení v místě zcela odlišném od sídla druhé smluvní strany, a navíc v poměrně krátké lhůtě sedmi dnů od zániku smluvního vztahu. Je přitom zcela zřejmé, že se v daném případě jedná o smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 o. z., když [právní předchůdce žalobce] při uzavírání smlouvy jednala v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný nikoli. V samotné smlouvě bylo sice dohodnuto právo [právní předchůdce žalobce] v případě nevrácení pronajatého přijímacího zařízení účtovat smluvní pokutu, ale její výše nebyla konkrétně určena a smlouva pouze odkazovala na ceník, z něhož však bez dalšího nebylo možné dovodit, jaká smluvní pokuta se k tomu kterému zařízení uvedenému se smlouvě vztahuje, neboť zařízení, uvedená v ceníku, se svým označením neshodují s označením zařízení dle smlouvy. S ohledem na shora uvedené považoval soud ujednání o smluvní pokutě pro jeho neurčitost za absolutně neplatné (§ 553 odst. 1 o.z.), a žalobu z uvedených důvodů zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovanému, který byl v tomto řízení úspěšný, v řízení náklady nevznikly.