21 C 86/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 26 891,32 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 10.519,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 22.11.2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 16.371,99 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 10.734,25 Kč a dále ve výši 15 % ročně z částky 15.115,75 Kč za dobu od 21.5.2020 do zaplacení, a do úroku z prodlení, přesahujícího úrok ve výši 8,05 % ročně z částky 10.519,33 Kč za dobu od 22.11.2016 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou z 10.12.2020 domáhala se žalobkyně úhrady částky 26.891,32 Kč jako nesplaceného úvěru ze smlouvy, kterou s žalovaným jako dlužníkem uzavřela společnost [právnická osoba] dne 21.9.2015, která následně pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i z důvodu, že zamítavá část výroku je odůvodněna závěrem soudu o platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, nikoliv neunesením břemen tvrzení či důkazního břemene.

2. Z listinných důkazů, a to z žádosti o úvěr, úvěrové smlouvy, přehledu splátek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně dodatku k ní a z oznámení o postoupení pohledávky, a dále z níže uvedených listin ze spisu Krajského soudu v Brně čj. [insolvenční spisová značka] vzal soud za prokázán následující skutkový stav:

3. Dne 21.9.2015 vyplnil žalovaný v písemné formě žádost o úvěr u společnosti [právnická osoba] (dále věřitel), kdy požadoval úvěr ve výši 20.000,00 Kč, splatný ve 14 splátkách po 2.598,00 Kč, přičemž v žádosti uvedl, že je OSVČ, má příjem 35.000,00 Kč a měsíční výdaje 7.000,00 Kč, je ženatý a nemá děti; za věřitele stvrdila [jméno] [příjmení], že žalovaný svůj příjem doložil živnostenským listem a daňovým přiznáním. Téhož dne, tj. 21.9.2015, sepsali věřitel, zastupovaný [jméno] [příjmení], a žalovaný úvěrovou smlouvu [číslo] to ve formě formulářové smlouvy, do níž se vepisovaly pouze údaje o osobě žalovaného a výši dlužných částek a splátek. Dle smlouvy se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20.000,00 Kč, a žalovaný se zavázal uhradit ve 14 splátkách po 2.598,00 Kč celkovou částku 36.372,00 Kč (tj. 181,86 % jistiny), sestávající z jistiny 20.000,00 Kč, úroku 1.925,00 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 8.000,00 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěru 1.447,00 Kč a poplatku za inkaso plateb v hotovosti 5.000,00 Kč. První splátka byla splatná do měsíce o podpisu smlouvy a každá další pak do měsíce po splatnosti předchozí splátky. V případě neuhrazení jakékoliv spátky nastala bez dalšího splatnost zůstatku dluhu. Žalovaný ve smlouvě stvrdil převzetí částky 20.000,00 Kč v hotovosti od věřitele.

4. Dle přehledu plateb uhradil žalovaný v hotovosti v den uzavření smlouvy 21.9.2015 částku 2.600,00 Kč, dále dne 4.11.2016 částku 149,70 Kč a v rámci níže uvedeného insolvenčního řízení inkasoval věřitel dle rozvrhového usnesení částku 6.730,97 Kč, tj. celkem 9.480,67 Kč.

5. Dne 8.3.2016 podal žalovaný u Krajského soudu v Brně návrh na povolení oddlužení, v němž uvedl celkových 14 závazků, z toho 15 z úvěrových smluv, kdy závazky byly v celkové výši 982.876,00 Kč. Ke svým majetkovým poměrům žalovaný doložil, že v roce 2013 a 2014 byl v pracovním poměru, kdy jeho příjem v roce 2014 činil průměrně 23.643,00 Kč měsíčně, dále byl dle potvrzení z úřadu práce od 1.9.2014 do 12.4.2015 v evidenci úřadu práce, kdy pobíral částku 8.254,00 Kč měsíčně v období od září do ledna 2015 včetně, následně pak nepobíral ničeho. Od dubna 2015 pak měl živnostenské oprávnění, kdy dle daňového přiznání za rok 2015 činily jeho celkové příjmy z podnikání 56.000,00 Kč, ze závislé činnosti 10.565,00 Kč, celkem 66.565,00 Kč a daňová povinnost 9.975,00 Kč, tedy čisté příjmy 56.590,00 Kč, což za období od poloviny dubna do prosince 2015 odpovídá průměrnému měsíčnímu příjmu 6.658,00 Kč. Aby žalovaný mohl pokrýt alespoň zákonnou část svých dluhu, doložil do insolvenčního řízení darovací smlouvu z 14.4.2016, dle které mu byl měsíčně poskytován dar ve výši 6.200,00 Kč.

6. Usnesením z 27.4.2016 bylo rozhodnuto o úpadku žalovaného a bylo povoleno oddlužení, přičemž věřitel přihlásil do insolvence pohledávku z titulu předmětné úvěrové smlouvy. Z dalších přihlášek pak vyplývá, že žalovaný uzavřel ještě před sjednáním předmětného úvěru další úvěrové smlouvy, a to dne 26.6.2013 na jistinu 283.000,00 Kč, splatnou v 96 měsíčních splátkách po 5.615,00 Kč, dne 13.4.2015 na jistinu 8.000,00 Kč, splatnou 9.5.2015, dne 30.6.2015 na jistinu 20.800,00 Kč, splatnou v měsíčních splátkách po 2.600,00 Kč dne 2.7.2015 na jistinu 4.000,00 Kč, splatnou 11.9.2015, dne 20.7.2015 na jistinu 14.000,00 Kč, splatnou v 58 týdenních splátkách po 429,00 Kč, dne 8.9.2015 na jistinu 372.295,00 Kč, splatnou v 96 splátkách po 7.591,00 Kč, dne 15.9.2015 dohodu o splátkovém kalendáři pro závazek ve výši 11.220,00 Kč, dne 19.9.2015 na jistinu 5.757,00 Kč, splatnou v 11 měsíčních splátkách po 575,00 Kč.

7. Dle rozvrhového usnesení z 13.5.2019, které nabylo právní moci 22.7.2019, byly pohledávky věřitelů žalovaného uspokojeny do výše 33,53 %, přičemž na předmětnou pohledávku připadla částka 6.730,97 Kč. Usnesením z 2.7.2019 byl konkurz zrušen po splnění rozvrhového usnesení.

8. Smlouvou z 18.6.2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena přípisem z 24.7.2020.

9. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/ 2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, která byla uzavřena jako smlouva adhézní (§ 1798 an. o.z.). Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta úvěrová jistina 20.000,00 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy.

10. Soud v prvé řadě posuzoval, zda společnost [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud s ohledem na výše uvedené závěry dokazování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Z dokazování vyplývá, že zástupkyně věřitele v žádosti o úvěr stvrdila informace, které nebyly a ani nemohly být pravdivé. V prvé řadě z dokladů o majetkových poměrech žalovaného, založených v insolvenčním spisu, vyplývá, že žalovaný podával daňové přiznání poprvé až za rok 2015, tj. podával jej v roce 2016, neboť až do 12.4.2015 byl jako nezaměstnaný v evidenci úřadu práce. Pokud tedy zástupkyně věřitele stvrdila, že jí bylo předloženo daňové přiznání žalovaného, z něhož vyplývá jeho příjem 35.000,00 Kč, dopustila se podvodného jednání, neboť tyto informace byly lživé. Žalovaný nikdy uvedeného příjmu nedosahoval – v době, kdy byl v roce 2014 naposledy zaměstnán, dosahoval příjmu ze zaměstnání 23.643,00 Kč měsíčně, přičemž dle svého vlastního vyjádření v návrhu na oddlužení živil manželku, která byla bez příjmu. Následně byl v evidenci úřadu práce, kde pouze do ledna 2015 pobíral částku 8.254,00 Kč, a teprve od dubna 2015 měl živnostenské oprávnění. I za rok 2015 dosazoval jeho průměrný příjem z podnikání a ze závislé činnosti 6.658,00 Kč měsíčně. Pokud tedy zástupkyně věřitele stvrdila svým podpisem, že jí bylo předloženo daňové přiznání žalovaného, z něhož vyplýval deklarovaný příjem 35.000,00 Kč, toto se nezakládalo na pravdě. Rozsah úvěrů, které žalovaný čerpal (viz výše uvedené) a jejichž nesplácení nakonec vyústilo v insolvenční řízení, pak již jen dokresluje tristní majetkové poměry žalovaného, které rozhodně neodpovídaly schopnosti splácen jakýkoliv další závazek.

11. Odhlédne-li soud od skutečnosti, že [anonymizováno] jako věřitel nemohla vědět o jiných závazcích žalovaného, které jí žalovaný zatajil, podstatné je, že zástupkyně věřitele stvrdila v žádosti o úvěr, že tvrzený příjem žalovaného byl doložen daňovým přiznáním, což bylo potvrzení lživé, neboť v uvedené době žalovaný žádné takové daňové přiznání nemohl doložit, když své živnostenské oprávnění měl od dubna 2015, tj. cca pět měsíců, a své první daňové přiznání podával v roce 2016.

12. Uvedené společnost tedy jednáním osoby, která ji zastupovala, lživě stvrdila nepravdivý údaj o příjmech žalovaného včetně nepravdivého zdroje, z něhož byl příjem ověřen, a na základě toho pak stejná zastupující osoba uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu, kdy při řádném ověření příjmů žalovaného (do ledna 2015 v evidenci úřadu práce, živnostenské oprávnění až od dubna 2015, přičemž úvěrová smlouva byla uzavřena v září 2015) by bylo nutno dojít k závěru, že tento rozhodně nedosahuje příjmu, umožňujícího mu dostát svým závazkům z úvěrové smlouvy. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u úvěrující společnosti nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.

13. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěryschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

14. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

15. Zákon č. 257/ 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

16. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

17. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

18. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

19. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

20. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 21. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

22. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá rozdílu mezi poskytnutou úvěrovou jistinou 20.000,00 Kč a celkovou uhrazenou částkou 9.480,67 Kč, tj. 10.519,33 Kč. Soud proto do této částky včetně zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o.z. ve spojení s vládním nařízením 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení) žalobě vyhověl a ve zbytku tuto zamítnul. Lhůta k plnění vychází z ust. § 160 o.s.ř.

23. V návaznosti na míru úspěchu žalobkyně ve věci (39,12 % žalované částky) a neúspěchu (60,88 %) by žalovaný jako více procesně úspěšný účastník měl nárok na úhradu poměrné části, a to 21,76 % jím vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení náklady nevznikly, rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. jak je uvedeno ve výroku III.