2112 C 20/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., ve věci žalobce Jméno žalobce A. se sídlem v Adresa žalobce A, PSČ. Anonymizováno, IČ: Anonymizováno, zastoupeného Jméno žalobce B, advokátem se sídlem v Adresa žalobce A, PSČ: Anonymizováno, proti žalované Jméno žalované, nar. Datum narození žalované, bytem v Adresa žalované, PSČ: 617 00, o zaplacení částky 166 604,- Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 103 952,- Kč, a to do 24 měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 39 132,- Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 143 084,- Kč za dobu od 22. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, částku 23 520,54 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 826,04 Kč a úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 119 132,54 Kč za dobu od 16. 4. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22. 3. 2024 dosáhne částky 462 182,- Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou soudu doručenou dne 4. 9. 2024 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 166 604,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. hodnota. Žalovaná na svůj dluh částečně hradila, pak však přestala a dluh byl sesplatněn. Úvěr byl sjednán v částce 120 000,- Kč s ročním úrokem ve výši 76,04 % a měl být hrazen v 48 splátkách po 8 024,- Kč. Součástí žalované částky jsou i částky kapitalizovaných příslušenství a stejně tak smluvních pokut za prodlení s platbami ve výši 998,- Kč za prodlení a dále 0,1 % z celkové dlužné částky po sesplatnění ve výši 23 520,54 Kč. Rovněž by měl žalovaný hradit náklady na vymáhání spojené s každou prodlenou splátkou před sesplatněním v celkové výši 400,- Kč. Úvěryschopnost byla ze strany žalobce provedena řádně, když k tomu bylo předloženo dostatek podkladů o výši příjmů žalovaného, pročež byla rovněž zhodnocena potenciální finanční rezerva žalovaného s ohledem na jím sdělené výdaje. Došlo též k prověření v registrech dlužníků.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Požádala pouze o odročení jednání ze zdravotních důvodů. Soud na tuto žádost nereflektoval, neboť má za to, že žalovaná měla dostatek času se k žalobě vyjádřit a soudu sdělit svoje stanovisko. Současně je též třeba vidět, že kdyby provedla nějakou další platbu v mezidobí, jistě by to soudu sdělila. V neposlední řadě též k neodročení jednání vedly právní úvahy soudu vyjevené níže, v jejichž důsledku by výsledek řízení pro ni mohl být těžko příznivější.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně, jako věřitel, a žalovaná (č. l. 31 až 34), jako dlužník, spolu dne 5. 10. 2023 uzavřeli na dálku smlouvu o úvěru (č. l. 36 až 40 a č. l. 5, 26 až 28), na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 120 000,- Kč (č. l. 21) splácený ve splátkách po 8 024,- Kč po dobu 48 měsíců. V rámci standardního formuláře byla žalovaná informována též o pokutě za prodlení ve výši 499,- Kč, resp. 0,1 % denně z dlužné částky, jakož i o nákladech vymáhání za prodlení v jednotkové výši 200,- Kč (č. l. 8 až 11). Dle záznamu (č. l. 12) nebylo dokládáno inkaso a byl uveden údaj o nákladech na bydlení ve výši 8 018,- Kč, počítáno dále bylo s životním minimem jednotlivce ve výši 4 860,- Kč a nákladech na dítě 3 490,- Kč a příjmem 48 097,- Kč ze mzdy, současně byla uvedena částka 3 212,- Kč splátky u téhož věřitele měsíčně. Příjem byl dokládán výpisy z účtu (č. l. 13 a 14). V registru SOLUS a NRKI nebylo zjištěno nic o bližšího dluzích žalované (č. l. 22 a 23) s výjimkou uvedení částky 771 471,- Kč v kolonce „EXPOZICE“. Výše příjmu žalovaného plynula z výpisu z účtu (č. l. 10). Z evidence plateb (č. l. 42) vyplynulo, že dluh byl hrazen ve splátkách 1 a 2. Žalobkyně dluh sesplatnila dopisem z 20. 3. 2024 (č. l. 4) k témuž dni po předchozí výzvě z 15. 2. a 18. 3. 2024 (č. l. 6 a 7). Přestože žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky i předžalobní výzvou (č. l. 24 a 41), žalovaná na svůj dluh ničeho dalšího neuhradila. Z potvrzení o příjmu (č. l. 96), jež si soud vyžádal, byl potvrzen příjem žalované rámcově zjištěný výpisy z účtu samotným věřitelem. Z výpisů z účtu (č. l. 15 až 18), ve spojení s výpisem z účtu vyžádaným soudem (č. l. 52 až 93) vyplynulo, že žalovaná byla úvěrově zatížena u řady jiných subjektů, a to již v době před poskytnutím úvěru žalobkyní. Současně též bylo zjištěno, že i před poskytnutím úvěru žalobkyní žalovaná hospodařila tzv. od výplaty k výplatě, kdy ke kladnému zůstatku na účtu ke konci výplatního období často pomohlo poskytnutí částky z jiných zdrojů financování. rovněž bylo zjištěno, že z poskytnutého úvěru bylo obratem zasláno 94 000,- Kč na splátky u subjektů, jež jsou úvěrovými poskytovateli (platby od 4. 10. 2023 do 8. 10. 2023.

4. Soud na shora uvedený skutkový stav aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. K tomu, aby smlouva byla uzavřena platně, musí kromě obecných náležitostí specifikovaných shora dojít i k dodržení právní úpravy dotýkající se vztahů ke spotřebiteli v podobě zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“). Stejně jako v předchozí právní úpravě je v ustanovení § 86 odst. 1 zákona zakotvena povinnost poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost úvěrovaného „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu mělo dojít při posouzení příjmů a výdajů v intencích odstavce 2 ustanovení. Podle § 87 odst. 1 zákona „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.“ O takový případ se pak jedná i v projednávané věci.

5. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že je nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, resp. zdroje příjmů. To v tomto případě splněno bylo, když doložen byl příjem ve výši cca 48 000,- Kč. K tomu je však na druhou stranu třeba posoudit i stránku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě se z formuláře podepsaného žalovanou podává, že náklady na bydlení by měly činit 8 018,- Kč a dále bylo počítáno s životním minimem ve výši 8 300,- Kč (včetně dítěte). K výdajové stránce však nebyly provedeny žádné kroky směrem k prověření správnosti a pravdivosti takových údajů, když nelze počítat registr SOLUS a NRKI, jež vytvářejí podklad pouze pro závěr, že daná osoba nefiguruje, případně figuruje a jakým způsobem v evidenci příjemců úvěrových produktů. Z uvedených evidencí plynula pouze celková expozice žalované, nikoli její aktuální situace.

6. Jakkoli se třeba vycházet z údajů spotřebitele, je nutné tyto údaje rovněž prověřit alespoň určitým způsobem potvrzujícím jejich správnost, zákon hovoří o nutnosti mít k dispozici údaje spolehlivé. To učiněno nebylo, když se žalobkyně spokojila pouze s tvrzeními bez dokladů odhlédnuto od dokladu spočívajícího ve výši příjmu. Sice žalobkyně předkládala výpis z účtu za leden 2023, ale to je poněkud málo k prověření úvěryschopnosti k měsíci říjnu. Tato skutečnost se ostatně potvrdila, když si soud vyžádal aktuálnější výpis za celé období, který mohl dát a dal vcelku širší obraz o ekonomické situaci žalované. Ta sice disponuje relativně vysokým příjmem, s ohledem na neschopnost konsolidovat svoje finance však zřejmě nebylo schopně další zatížení splácet. Je patrné, že vytlouká klín klínem, což by žalobkyně taktéž zjistila a což se potvrdilo dalším nakládáním s penězi z poskytnutého úvěru. Ani ten zjevně nestačil, když již 19. 10. 2023 na účtu figuruje další platba nebankovního subjektu následovaná dalšími. Přestože ve vztahu k bydlení uvedla žalovaná, že žije ve vlastním, rovněž toto nebylo nijak dokládáno a z výpisu z účtu se příslušný výdaj např. za inkaso rovněž nedá zjistit. Náklady na dítě zcela jistě měsíčně nečiní 3 450,- Kč životního minima, když je třeba počítat se školkou, školou, kroužky, oblečením a stravou. Sankcí nedostatečného prověření úvěruschopnosti je neplatnost smlouvy jako celku.

7. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o úvěru je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání „zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo. Je tak na místě uplatnit spíše ustanovení § 588 občanského zákoníku.

8. V situaci, kdy věřitel, zde žalobkyně, rezignuje na odpovědné plnění svých povinností (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je pak jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000,- Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně-trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně.

9. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaná obohatila na žalobci o poskytnutou částku jistiny „úvěru“, kterou je povinna vrátit. Vrátit je jí však povinna pouze samotnou po zohlednění plateb z její strany, které byly realizovány v celkové výši 16 048,- Kč. Současně je třeba zbylou částku přiznat bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. S ohledem na neplatnost smlouvy dosud není uvedený dluh splatný, pročež soud přistoupil k stanovení přiměřené lhůty k plnění v intencích § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Za přiměřenou možnostem žalované považoval lhůtu dvou let, když primárně dospěl k závěru, že částka splátky mezi 4 a 5 000,- Kč by měla být dostatečná a příjmu žalované odpovídající. Jakkoli si je soud vědom toho, že žalovaná si půjčuje od kde koho i nadále, nelze na druhou stranu zcela přehlížet povinnost vrátit alespoň to, co jí bylo poskytnuto. Nelze k tíži ostatních klást její neschopnost se obejít bez externího financování. V případě, že by soud zohlednil její další půjčky, mohlo by se stát, že by nemusela vrátit nikdy nic, protože by svoje schopnosti a možnosti dále sama omezovala dalším úvěrovým zatížením. Její ochrana však nemůže být bezbřehá. Má dost času na to, aby celý dluh uhradila.

10. Ve zbytku žalobu soud zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ. Z výsledku řízení plyne, že žalovaná z větší části uspěla (s přihlédnutím k výroku pod bodem II.), nicméně žádné náklady, jež by jí podle míry úspěchu bylo na místě přiznat, nevynaložila. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 OSŘ).