2112 C 20/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., ve věci žalobce Jméno žalobce A . se sídlem v Adresa žalobce A , PSČ. Anonymizováno , IČ: Anonymizováno , zastoupeného Jméno žalobce B , advokátem se sídlem v Adresa žalobce A , PSČ: Anonymizováno , proti žalované Jméno žalované , nar. Datum narození žalované , bytem v Adresa žalované , PSČ: 617 00, o zaplacení částky 166 604,- Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 103 952,- Kč, a to do 24 měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 39 132,- Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 143 084,- Kč za dobu od 22. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, částku 23 520,54 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 826,04 Kč a úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 119 132,54 Kč za dobu od 16. 4. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22. 3. 2024 dosáhne částky 462 182,- Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou soudu doručenou dne 4. 9. 2024 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 166 604,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Žalovaná na svůj dluh částečně hradila, pak však přestala a dluh byl sesplatněn. Úvěr byl sjednán v částce 120 000,- Kč s ročním úrokem ve výši 76,04 % a měl být hrazen v 48 splátkách po 8 024,- Kč. Součástí žalované částky jsou i částky kapitalizovaných příslušenství a stejně tak smluvních pokut za prodlení s platbami ve výši 998,- Kč za prodlení a dále 0,1 % z celkové dlužné částky po sesplatnění ve výši 23 520,54 Kč. Rovněž by měl žalovaný hradit náklady na vymáhání spojené s každou prodlenou splátkou před sesplatněním v celkové výši 400,- Kč. Úvěryschopnost byla ze strany žalobce provedena řádně, když k tomu bylo předloženo dostatek podkladů o výši příjmů žalovaného, pročež byla rovněž zhodnocena potenciální finanční rezerva žalovaného s ohledem na jím sdělené výdaje. Došlo též k prověření v registrech dlužníků.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Požádala pouze o odročení jednání ze zdravotních důvodů. Soud na tuto žádost nereflektoval, neboť má za to, že žalovaná měla dostatek času se k žalobě vyjádřit a soudu sdělit svoje stanovisko. Současně je též třeba vidět, že kdyby provedla nějakou další platbu v mezidobí, jistě by to soudu sdělila. V neposlední řadě též k neodročení jednání vedly právní úvahy soudu vyjevené níže, v jejichž důsledku by výsledek řízení pro ni mohl být těžko příznivější.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně, jako věřitel, a žalovaná (č. l. 31 až 34), jako dlužník, spolu dne 5. 10. 2023 uzavřeli na dálku smlouvu o úvěru (č. l. 36 až 40 a č. l. 5, 26 až 28), na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 120 000,- Kč (č. l. 21) splácený ve splátkách po 8 024,- Kč po dobu 48 měsíců. V rámci standardního formuláře byla žalovaná informována též o pokutě za prodlení ve výši 499,- Kč, resp. 0,1 % denně z dlužné částky, jakož i o nákladech vymáhání za prodlení v jednotkové výši 200,- Kč (č. l. 8 až 11). Dle záznamu (č. l. 12) nebylo dokládáno inkaso a byl uveden údaj o nákladech na bydlení ve výši 8 018,- Kč, počítáno dále bylo s životním minimem jednotlivce ve výši 4 860,- Kč a nákladech na dítě 3 490,- Kč a příjmem 48 097,- Kč ze mzdy, současně byla uvedena částka 3 212,- Kč splátky u téhož věřitele měsíčně. Příjem byl dokládán výpisy z účtu (č. l. 13 a 14). V registru SOLUS a NRKI nebylo zjištěno nic o bližšího dluzích žalované (č. l. 22 a 23) s výjimkou uvedení částky 771 471,- Kč v kolonce „EXPOZICE“. Výše příjmu žalovaného plynula z výpisu z účtu (č. l. 10). Z evidence plateb (č. l. 42) vyplynulo, že dluh byl hrazen ve splátkách 1 a 2. Žalobkyně dluh sesplatnila dopisem z 20. 3. 2024 (č. l. 4) k témuž dni po předchozí výzvě z 15. 2. a 18. 3. 2024 (č. l. 6 a 7). Přestože žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky i předžalobní výzvou (č. l. 24 a 41), žalovaná na svůj dluh ničeho dalšího neuhradila. Z potvrzení o příjmu (č. l. 96), jež si soud vyžádal, byl potvrzen příjem žalované rámcově zjištěný výpisy z účtu samotným věřitelem. Z výpisů z účtu (č. l. 15 až 18), ve spojení s výpisem z účtu vyžádaným soudem (č. l. 52 až 93) vyplynulo, že žalovaná byla úvěrově zatížena u řady jiných subjektů, a to již v době před poskytnutím úvěru žalobkyní. Současně též bylo zjištěno, že i před poskytnutím úvěru žalobkyní žalovaná hospodařila tzv. od výplaty k výplatě, kdy ke kladnému zůstatku na účtu ke konci výplatního období často pomohlo poskytnutí částky z jiných zdrojů financování. rovněž bylo zjištěno, že z poskytnutého úvěru bylo obratem zasláno 94 000,- Kč na splátky u subjektů, jež jsou úvěrovými poskytovateli (platby od 4. 10. 2023 do 8. 10. 2023.

4. Soud na shora uvedený skutkový stav aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. K tomu, aby smlouva byla uzavřena platně, musí kromě obecných náležitostí specifikovaných shora dojít i k dodržení právní úpravy dotýkající se vztahů ke spotřebiteli v podobě zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“). Stejně jako v předchozí právní úpravě je v ustanovení § 86 odst. 1 zákona zakotvena povinnost poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost úvěrovaného „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu mělo dojít při posouzení příjmů a výdajů v intencích odstavce 2 ustanovení. Podle § 87 odst. 1 zákona „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.“ O takový případ se pak jedná i v projednávané věci.

5. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že je nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, resp. zdroje příjmů. To v tomto případě splněno bylo, když doložen byl příjem ve výši cca 48 000,- Kč. K tomu je však na druhou stranu třeba posoudit i stránku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě se z formuláře podepsaného žalovanou podává, že náklady na bydlení by měly činit 8 018,- Kč a dále bylo počítáno s životním minimem ve výši 8 300,- Kč (včetně dítěte). K výdajové stránce však nebyly provedeny žádné kroky směrem k prověření správnosti a pravdivosti takových údajů, když nelze počítat registr SOLUS a NRKI, jež vytvářejí podklad pouze pro závěr, že daná osoba nefiguruje, případně figuruje a jakým způsobem v evidenci příjemců úvěrových produktů. Z uvedených evidencí plynula pouze celková expozice žalované, nikoli její aktuální situace.

6. Jakkoli se třeba vycházet z údajů spotřebitele, je nutné tyto údaje rovněž prověřit alespoň určitým způsobem potvrzujícím jejich správnost, zákon hovoří o nutnosti mít k dispozici údaje spolehlivé. To učiněno nebylo, když se žalobkyně spokojila pouze s tvrzeními bez dokladů odhlédnuto od dokladu spočívajícího ve výši příjmu. Sice žalobkyně předkládala výpis z účtu za leden 2023, ale to je poněkud málo k prověření úvěryschopnosti k měsíci říjnu. Tato skutečnost se ostatně potvrdila, když si soud vyžádal aktuálnější výpis za celé období, který mohl dát a dal vcelku širší obraz o ekonomické situaci žalované. Ta sice disponuje relativně vysokým příjmem, s ohledem na neschopnost konsolidovat svoje finance však zřejmě nebylo schopně další zatížení splácet. Je patrné, že vytlouká klín klínem, což by žalobkyně taktéž zjistila a což se potvrdilo dalším nakládáním s penězi z poskytnutého úvěru. Ani ten zjevně nestačil, když již 19. 10. 2023 na účtu figuruje další platba nebankovního subjektu následovaná dalšími. Přestože ve vztahu k bydlení uvedla žalovaná, že žije ve vlastním, rovněž toto nebylo nijak dokládáno a z výpisu z účtu se příslušný výdaj např. za inkaso rovněž nedá zjistit. Náklady na dítě zcela jistě měsíčně nečiní 3 450,- Kč životního minima, když je třeba počítat se školkou, školou, kroužky, oblečením a stravou. Sankcí nedostatečného prověření úvěruschopnosti je neplatnost smlouvy jako celku.

7. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o úvěru je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání „zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo. Je tak na místě uplatnit spíše ustanovení § 588 občanského zákoníku.

8. V situaci, kdy věřitel, zde žalobkyně, rezignuje na odpovědné plnění svých povinností (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je pak jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000,- Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně-trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně.

9. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaná obohatila na žalobci o poskytnutou částku jistiny „úvěru“, kterou je povinna vrátit. Vrátit je jí však povinna pouze samotnou po zohlednění plateb z její strany, které byly realizovány v celkové výši 16 048,- Kč. Současně je třeba zbylou částku přiznat bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. S ohledem na neplatnost smlouvy dosud není uvedený dluh splatný, pročež soud přistoupil k stanovení přiměřené lhůty k plnění v intencích § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Za přiměřenou možnostem žalované považoval lhůtu dvou let, když primárně dospěl k závěru, že částka splátky mezi 4 a 5 000,- Kč by měla být dostatečná a příjmu žalované odpovídající. Jakkoli si je soud vědom toho, že žalovaná si půjčuje od kde koho i nadále, nelze na druhou stranu zcela přehlížet povinnost vrátit alespoň to, co jí bylo poskytnuto. Nelze k tíži ostatních klást její neschopnost se obejít bez externího financování. V případě, že by soud zohlednil její další půjčky, mohlo by se stát, že by nemusela vrátit nikdy nic, protože by svoje schopnosti a možnosti dále sama omezovala dalším úvěrovým zatížením. Její ochrana však nemůže být bezbřehá. Má dost času na to, aby celý dluh uhradila.

10. Ve zbytku žalobu soud zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ. Z výsledku řízení plyne, že žalovaná z větší části uspěla (s přihlédnutím k výroku pod bodem II.), nicméně žádné náklady, jež by jí podle míry úspěchu bylo na místě přiznat, nevynaložila.