2112 C 4/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., jako samosoudcem v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi opatrovníkem údaje o zástupci, o zaplacení částky 63 013 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se zastavuje v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu roční úrok ve výši 60,91 % z částky 36 000 Kč za dobu od 28. 12. 2017 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 36 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % za dobu od 29. 1. 2021 do zaplacení, do dvou měsíců od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 10 011 Kč a částku 17 002 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 46 011 Kč za dobu od 28. 12. 2017 do 28. 1. 2021 a z částky 10 011 Kč za dobu od 29. 1. 2021 do zaplacení a dále s ročním úrokem ve výši 35 % z částky 36 000 Kč za dobu od 28. 12. 2017 do zaplacení, nejvýše však do výše 169 977 Kč.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení spojených s přibráním opatrovníka částku 9 468 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou soudu doručenou dne 12. 8. 2020 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 63 013 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Po podání žaloby vzal žalobce svoji žalobu v rozsahu výroku pod bodem I. zpět, pročež soud podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), řízení v daném rozsahu zastavil. Úvěr byl sjednán v částce 36 000 Kč s ročním úrokem ve výši 151,61 % a měl být hrazen v 48 splátkách po 2 951 Kč. Součástí žalované částky jsou i částky kapitalizovaných příslušenství a stejně tak smluvních pokut za prodlení s platbami v jednotkové výši 499 Kč za prodlení s jednou splátkou a dále 0,1 % z celkové dlužné částky po sesplatnění. Rovněž by měl žalovaný hradit náklady na vymáhání spojené s každou prodlenou splátkou před sesplatněním ve výši 200 Kč v celkové výši 400 Kč. Úvěryschopnost byla ze strany žalobce provedena řádně, když k tomu bylo předloženo dostatek podkladů o výši příjmů žalovaného, pročež byla rovněž zhodnocena potenciální finanční rezerva žalovaného s ohledem na jím sdělené výdaje. Došlo též k prověření v registrech dlužníků.

2. Opatrovník žalovaného v návaznosti na předchozí vyjádření žalovaného k žalobě sdělil, že žalovaný smlouvu nepodepsal a částka nebyla poukázána na jeho účet. I tak je nicméně smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a to nejen pro výši úroku přesahující obvyklé úroky požadované v podobných případech bankami, ale i v kombinaci s pokutami ve výši cca 16,91 % dlužné splátky a náklady na vymáhání u každé z nich. Rovněž nebyla nijak prověřena úvěryschopnost dlužníka ve vztahu k výdajové stránce.

3. Žalobce v replice k vyjádření uvedl, že úroková sazba je v pořádku, když je třeba reflektovat rozdíl mezi nominální a efektivní úrokovou sazbou. Odmítl rovněž námitku nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a stejně tak nedostatečné prokázání poskytnutí úvěru.

4. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalobkyně, jako věřitel, a žalovaný (č. l. 66 a 98), jako dlužník, spolu dne 18. 9. 2017 uzavřeli smlouvu o úvěru, a to akceptací (č. l. 16, 31 a 32) dřívějšího návrhu žalovaného (č. l. 9 až 13, 17 až 19), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 36 000 Kč (č. l. 8, 69, 70, 95) splácený ve splátkách po 2 951 Kč po dobu 48 měsíců. Akceptace návrhu byla doručována na adresu bydliště dle návrhu a byla převzata. Dle záznamů (č. l. 11) nebylo dokládáno inkaso a byl uveden údaj o nákladech na bydlení ve výši 2 600 Kč, počítáno dále bylo s životním minimem jednotlivce ve výši 3 410 Kč a příjmem 10 900 Kč ze zaměstnání. V registru příjmení a NRKI nebylo zjištěno nic o dluzích žalovaného (č. l. 27 a 28). Výše příjmu žalovaného plynula rovněž z výplatnice ve spojení se sdělením banky a potvrzením zaměstnavatele (č. l. 29 a 30). Uhrazeno nebylo ničeho (č. l. 21). Z vyjádření znalce (č. l. 22 až 26) pak vyplynul rozdíl mezi nominální a efektivní úrokovou sazbou v závislosti na období, za které jsou úroky účtovány. Z výtahu z webových stránek ČNB (č. l. 83) soud zjistil, že sazba úroku u úvěru pro spotřebitele měla v září 2017 činit cca 9,29 až 20,12 %, čemuž korespondovalo sdělení bank (č. l. 89 a 90). Protože nebylo uhrazeno nic, žalobkyně po dvou výzvách k plnění pod hrozbou sesplatnění (č. l. 14 a 15) toto učinila přípisem ze dne 26. 12. 2017 (č. l. 20) k témuž dni. Přestože žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky i předžalobní výzvou (č. l. 6 a 7), žalovaný na svůj dluh ničeho dalšího neuhradil.

5. Pokud soud neprovedl navrhovaný důkaz opětovným dotazem na právnická osoba, ke zjištění případného disponenta s účtem vedeným na jméno žalovaného, učinil tak proto, že takový dotaz již učiněn byl s odpovědí, že majitelem účtu je žalovaný. Soud má za to, že v takové odpovědi je obsaženo i sdělení, že jediným disponentem je právě dotyčný. Rovněž tak dle názoru soudu nebylo třeba činit dotazy na doklady předkládané pro účely uzavření uvedené smlouvy o běžném účtu, neboť je patrno, že i potvrzení o výši mzdy je vystaveno na formuláři vydaném dotyčnou bankou. Rovněž pak soud neměl pochybnosti o tom, že to byl právě žalovaný, kdo smlouvu o úvěru uzavřel, a to především proto, že k uzavření smlouvy o úvěru byly předloženy jednak potvrzení o výši příjmu žalovaného, jednak občanský průkaz, jednak výplatnice, což vše v kombinaci se sdělením (č. l. 98), že občanský průkaz žalovaného byl hlášen jako odcizený až v červnu 2019 po skončení doby platnosti, vede k závěru, že námitky žalovaného vedené směrem zneužití jeho dokladů jsou účelové. K tomu přistupuje i okolnost, že žalovanému bylo zasláno sdělení o akceptaci jeho žádosti o poskytnutí úvěru, toto mu bylo doručeno a jím rovněž podepsáno. Stalo se tak na adresu, kterou sám uvádí v žádosti o osvobození od placení soudních poplatků, pročež se nabízí otázka, proč nereagoval na podání, které fakticky nemělo být určeno jemu, ale osobě, která byla natolik nepříčetná, že doklad o„ podvodném“ sjednání úvěru nechá zaslat na adresu osoby, na jejíž úkor se hodlá majetkově obohatit.

6. Uvedené okolnosti a úvahy jsou rovněž podkladem proto, že soud neprovedl ani další důkaz nabízený žalovaným v podobě dotazu na Policii ČR, jakkoli z důkazů provedených k návrhu žalovaného – sdělení VZP a prohlášení žalovaného směrem k VZP plyne, že někdo se patrně pokoušel jeho doklady užít. Taktomu nicméně bylo v době konce roku 2020, nikoli v době, kdy měl být sjednán úvěr – 2017, k níž ani žalovaný neuváděl, že by snad někdy postrádal svoje osobní doklady nutné k uzavření takové smlouvy.

7. Soud na shora uvedený skutkový stav aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. K tomu, aby smlouva byla uzavřena platně, musí kromě obecných náležitostí specifikovaných shora dojít i k dodržení právní úpravy dotýkající se vztahů ke spotřebiteli v podobě zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon“). Stejně jako v předchozí právní úpravě je v ustanovení § 86 odst. 1 zákona zakotvena povinnost poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost úvěrovaného„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu mělo dojít při posouzení příjmů a výdajů v intencích odstavce 2 ustanovení. Podle § 87 odst. 1 zákona„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.“ O takový případ se pak jedná i v projednávané věci.

8. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že je nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy. To v tomto případě splněno bylo, když doložen byl pracovněprávní vztah i výše výdělku žalovaného. K tomu je však na druhou stranu třeba posoudit i stránku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě se z formuláře podepsaného žalovaným podává, že náklady na bydlení by měly činit 2 600 Kč a dále bylo počítáno s životním minimem ve výši 3 410 Kč a rezervou 1 000 Kč. K výdajové stránce však nebyly provedeny žádné kroky směrem k prověření správnosti a pravdivosti takových údajů, když nelze počítat registr SOLUS a NRKI, jež vytvářejí podklad pouze pro závěr, že daná osoba nefiguruje, případně figuruje a jakým způsobem v evidenci příjemců úvěrových produktů.

9. Jakkoli se třeba vycházet z údajů spotřebitele, je nutné tyto údaje rovněž prověřit alespoň určitým způsobem potvrzujícím jejich správnost, zákon hovoří o nutnosti mít k dispozici údaje spolehlivé. To učiněno nebylo, když se žalobce spokojil pouze s tvrzeními bez dokladů –„ inkaso nedoloženo“. Již ze samotných tvrzení žalovaného obsažených ve formuláři muselo být žalobci zřejmé, že majetková situace žalovaného nebude zcela taková, jakou ji dotyčný tvrdil. K tomuto závěru je třeba dospět s přihlédnutím ke sdělení adresy bydliště v obec. Při obecně známé ceně bydlení v obec či jeho blízkém okolí a údaji o nákladech na bydlení ve výši 2 600 Kč nebylo na místě nic jiného, než si vyžádat doklady o titulu k bydlení, jakož i údaje o výši plateb za něj, byť by se mělo jednat např. o výpis z účtu, kam ostatně měl být úvěr poskytnut, nebo čestné prohlášení, jak ostatně sdělil samotný opatrovník. Za uvedenou cenu si nelze pronajmout ani garsonku na menším městě, natož v obec. Na tom by nebylo v zásadě nic závadného, kdyby se jednalo např. o ubytovnu s horším vybavením, ovšem to by se musel žalobce o prověření údajů a zjištění uvedených faktů pokusit. Již zde tedy zcela jeho prověření selhalo. Sankcí nedostatečného prověření úvěruschopnosti je neplatnost smlouvy jako celku.

10. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o úvěru je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo. Je tak na místě uplatnit spíše ustanovení § 588 občanského zákoníku.

11. V situaci, kdy věřitel, zde žalobce, evidentně rezignuje na odpovědné plnění svých povinností (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je pak jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně.

12. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny„ úvěru“, kterou je povinen vrátit. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. V projednávané věci nebylo prokázáno doručení výzvy žalobce k úhradě dluhu, na druhou stranu byla žalovanému doručena žaloba (č. l. 71 p. v.) a i toto lze považovat za účinné doručení. Žalovaný byl povinen plnit bez zbytečného odkladu, tedy den následující, a prodlení mohlo nastat v souladu s § 1958 odst. 2 OZ dne 29. 1. 2021. Úrok z prodlení pak byl žalobci přiznán pouze v rozsahu uvedeném shora podle § 1968 a 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. V rozsahu, v jakém nebyl žalovaný v prodlení byla žaloba zamítnuta spolu s částkami požadovanými vedle samotné sjednané jistiny.

13. O náhradě nákladů řízení mezi účastník soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ. Z výsledku řízení plyne, že žalovaný z větší části uspěl (i s přihlédnutím k výroku pod bodem I.), nicméně žádné náklady, jež by mu podle míry úspěchu bylo na místě přiznat, nevynaložil.

14. Výrok pod bodem V. pak plyne z ustanovení § 148 odst. 1 OSŘ, neboť Česká republika vynaložila náklady spojené s ustanovením opatrovníka žalovanému, na jejichž úhradu má nyní právo po neúspěšném účastníkovi. Náhrada nákladů řízení je tvořena odměnou za zastoupení ve výši 2 928 Kč/úkon podle § 7 bod 5 a § 12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ advokátní tarif“), spolu s paušální náhradou nákladů za každý úkon právní služby, jimiž byly příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a účast u jednání podle § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) advokátního tarifu ve výši 300 Kč/úkon podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu v celkové výši 900 Kč. Dále je součástí náhrady i částka odpovídající dani z přidané hodnoty, jejímž je opatrovník žalovaného plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 2 034 Kč Celkem by tak náhrada nákladů řízení činila 11 718 Kč.

15. Bylo nicméně třeba zohlednit míru neúspěchu žalobce, který byť v menší části, přece však uspěl. Jeho původní požadavek v kapitalizované podobě činil do data částečného zpětvzetí žaloby částku 197 697,83 Kč. Žalobci byla přisouzena částka 37 928,46 Kč. Jeho neúspěch je tak vyjádřen 80,8 %. Je tak povinen uhradit částku 9 468 Kč ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 OSŘ).