2112 C 8/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; 1. právnická osoba , IČO: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalované žalovanému: ; 2. celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátem Mgr. Bc. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 4 500 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně mu zaplatit částku 4 500 000 Kč s ročním úrokem ve výši 4 % z částky 5 000 000 Kč za dobu od 28. 2. 2013 do 5. 1. 2018 a z částky 4 500 000 Kč za dobu od 6. 1. 2018 do zaplacení, s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 5 000 000 Kč za dobu od 1. 1. 2014 do 5. 1. 2018 a z částky 4 500 000 Kč za dobu od 6. 1. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen každému ze žalovaných zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 109 105,70 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

1. Žalobním návrhem ze dne 30. 3. 2021 se žalobce domáhal zaplacení částky 4 500 000 Kč s příslušenstvím, k němuž by byli žalovaní zavázání společně a nerozdílně. Žalobce dne 27. 2. 2013 uzavřel se žalovaným 1) jako dlužníkem smlouvu o půjčce, v níž se zavázal poskytnout žalovanému 1) částku 5 000 000 Kč. K závazku žalovaného 1) současně přistoupil žalovaný 2) a oba se zavázali částku společně a nerozdílně žalobci vrátit do 31. 12. 2013 společně s úrokem ve výši 4 % ročně, když tento svůj dluh současně uznali co do důvodu a výše. Částku 5 000 000 Kč žalobce převedl dne 28. 2. 2013 na účet žalovaného 1), v dohodnuté lhůtě žalovaní nezaplatili ničeho. Dne 5. 1. 2018 žalovaný 2) provedl částečnou úhradu dluhu ve výši 500 000 Kč. Dne 11. 2. 2021 zaslal žalobce žalovaným předžalobní výzvu, žalovaní však svému závazku nedostáli.

2. Žalovaní nárok žalobce neuznali. Označili za nesporná všechna skutková tvrzení žalobce vyjma toho, že měli dne 5. 1. 2018 provést částečnou úhradu dluhu ze smlouvy o půjčce. V návaznosti na to pak vznesli námitku promlčení, neboť pohledávka žalobce se promlčela dne 31. 12. 2017 po uplynutí čtyřleté lhůty od sjednaného data splatnosti. Žalovaní rovněž považovali uznání dluhu ve smlouvě za neplatné, neboť předmětem smlouvy mezi účastníky byla půjčka, tedy ke vzniku povinnosti žalovaných peníze žalobci vrátit došlo až po jejich obdržení žalovanými. Uznání dluhu, který dosud neexistoval, ve smlouvě je proto neplatné. Za uznání není možné považovat ani částečnou úhradu. Jednak namítli, že úhrada neměla s dluhem ze smlouvy nic společného, dále pak uvedli, že takové uznání dluhu by bylo neplatné i proto, že k němu došlo po promlčení původního závazku, které nastalo nejpozději dne 31. 12. 2017.

3. Žalobce v replice uvedl, že k 5. 1. 2018 neexistoval mezi účastníky jiný závazek, není proto možné, aby plnění z téhož dne mělo jiný účel než úhradu dluhu z předmětné smlouvy o půjčce. Dále upozornil, že žalovaní sami přiznávají své nepoctivé jednání spočívající v tom, že svůj závazek ze smlouvy o půjčce nesplnili. Variabilní symbol platby ze dne 5. 1. 2018 představuje datum narození žalovaného 2), a s ohledem na neexistenci jiného závazku platba musela být určena na dluh ze smlouvy o půjčce.

4. V dalších fázích řízení účastníci setrvali na svých vzájemně rozporných stanoviscích, když podle žalovaných mezi účastníky existovaly dlouhodobě právní vztahy spočívající v poskytování finančních prostředků, kdy všechny platby žalovaných probíhaly hotově. Žalobce pak namítal, že předmětná smlouva nese i znaky smlouvy o úvěru, závazek žalovaných tak měl vzniknout už podpisem smlouvy a uznání dluhu ve smlouvě tak mělo být platné. Upozornil dále na to, že platba žalobce byla označena jako úvěr.

5. Soud provedl dokazování předloženými listinnými důkazy a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

6. Dne 27. 2. 2013 účastníci uzavřeli smlouvu označenou jako smlouva o půjčce, kterou žalobce jako věřitel„ poskytl finanční půjčku ve výši 5 000 000 Kč“. Tato půjčka byla určena na splacení specifikovaného dluhu žalovaného 1) z úvěru u [anonymizována tři slova] – [anonymizována dvě slova]. Dle pokynu žalovaných měla být půjčka uhrazena přímo na účet peněžního ústavu do dvou pracovních dnů od podpisu smlouvy. Žalovaný 1) prohlásil, že tuto půjčku„ přebírá“ a svůj závazek uznává co do důvodu a výše a zavazuje se k jeho zaplacení tak, jak bylo dále uvedeno. Splatnost půjčky spolu s úrokem ve výši 4 % ročně měla nastat dne 31. 12. 2013. Žalovaný 2) prohlásil, že je seznámen se závazkem shora popsaným a že k němu vůči žalobci přistupuje a zavazuje se jej splnit společně a nerozdílně se žalovaným 1). Žalobce s přistoupením souhlasil. Závazek žalovaných z této smlouvy byl zajištěn zástavním právem. Dne 28. 2. 2013 odeslal žalobce částku 5 000 000 Kč (seznam příkazů). Shora uvedené skutečnosti navíc nebyly mezi účastníky sporné. Dne 5. 1. 2018 byla na účet žalobce připsána částka 500 000 Kč od žalovaného 2) s uvedením variabilního symbolu odpovídajícího jeho datu narození (výpis z účtu). Předžalobní výzvou ze dne 11. 2. 2021 vyzýval žalobce žalované k zaplacení dluhu, jenž je předmětem tohoto řízení (výzva, potvrzení o odeslání datové zprávy, podací arch).

7. Návrhy na doplnění dokazování u jednání předloženou smlouvou o půjčce ze dne 20. 4. 2012, žádostí o zaslání smlouvy o půjčce, jakož i oznámením o převzetí právního zastoupení a předžalobní výzvou a stejně tak návrhy na provedení dokazování účastnickým výslechem žalovaného 2), svědka [jméno] [příjmení], svědka [jméno] [příjmení], soud jako nadbytečné zamítl, neboť skutkový stav byl dostatečně prokázán již provedenými listinnými důkazy. Předkládaná smlouva se netýkala týchž subjektů, nebylo podstatné, zda vztahy probíhaly pouze v hotovosti a kdo peníze doručoval či že žalovaní požadovali po žalobci doklady o uzavřených smlouvách. Rovněž provádění uvedených důkazů bylo nadbytečné s přihlédnutím k právnímu názoru soudu na projednávanou věc.

8. Po právním posouzení prokázaného skutkového stavu soud dospěl k následujícím závěrům.

9. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,„ není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy“.

10. Podle § 3036 občanského zákoníku se„ podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona“.

11. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla uzavřena dne 27. 2. 2013, řídí se povinnost žalovaných vrátit poskytnuté prostředky, jakož i promlčecí lhůta, právními předpisy platnými do 31. 12. 2013.

12. Podle § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obchodní zákoník“),„ tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti“.

13. Podle § 261 odst. 6 obchodního zákoníku se„ smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem“.

14. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ OZ“)„ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu“. Podle ustanovení § 658 odst. 1 OZ při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

15. Aplikací shora uvedených ustanovení soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 27. 2. 2013 platně uzavřena smlouva o půjčce podle tehdejšího občanského zákoníku. Půjčka je reálný kontrakt (též rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD186258CZ), který vyžaduje kromě písemné podoby pro svůj vznik i reálné předání peněz. K tomu došlo dne 28. 2. 2013. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, který označoval smlouvu nadepsanou jako smlouva o půjčce, v níž byla užita terminologie i odkazy na ustanovení tehdejšího občanského zákoníku,„ částečně“ též za smlouvu o úvěru. Účastníci sjednali, že žalobce„ poskytuje půjčku“, nikoli, že by se žalobce„ zavazoval na požádání žalovaného 1) poskytnout prostředky“, jak s tím počítá obchodní zákoník v ustanovení o úvěru (též rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD141639CZ). Žalobce ani netvrdil, že by žalovaní o poskytnutí prostředků na úvěr jakkoli žádali, sám se zavázal peníze poskytnout.

16. Závěrům žalobce nesvědčí ani další skutečnosti. Smlouvu o úvěru (nebo smlouvu smíšenou se znaky smlouvy o úvěru) nemohl ze smlouvy mezi účastníky učinit ani účel, na který měly peněžní prostředky směřovat – splacení úvěru žalovaného 1) u spořitelního družstva. Je zcela jedno, kam měly peníze směřovat a který závazek žalovaných jimi měl být hrazen, podstatné je vzájemné vymezení vztahu mezi žalobcem a žalovanými. Podstatnou náležitostí definující smluvní typ není ani forma zajištění plnění závazku z takové smlouvy zástavním právem. Jen proto, že obvykle bývá úvěr zajištěn zástavním právem, nelze považovat závazkový vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, za smlouvu o úvěru. Rovněž není podstatné, že obě strany smlouvy jsou podnikateli, neboť úvěr může být poskytnut i spotřebiteli. Stejně tak je nerelevantní i ta část argumentace směřující k odkazu na občanský zákoník, s čímž žalobce spojoval délku promlčecí doby v trvání deseti let. Podnikatelé při své podnikatelské činnosti si mohli sjednat typ smlouvy obsažený v občanském zákoníku, nemohli však v takovém případě vyloučit aplikaci obecných ustanovení o závazcích obsažených v obchodním zákoníku, v to počítaje institut promlčení.

17. V návaznosti na definici podnikatele v ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) spolu s ustanovením § 261 odst. 6 obchodního zákoníku je zřejmé, že předmětná smlouva o půjčce založila obligatorně obchodněprávní závazkový vztah. Obě potenciální uznání dluhu i promlčení tedy soud posuzoval podle obchodního zákoníku.

18. Podle § 323 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku,„ uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3“.

19. Soud se dále zabýval platností uznávacího prohlášení ve smlouvě o půjčce. Jakkoli oba možné výklady vedou (s ohledem na posouzení závazku jako obchodněprávního) k závěru, že závazek byl ke dni 5. 1. 2018 již promlčen, soud považuje za nutné se s argumentací účastníků k této otázce vypořádat. Z logiky věci, jakož i ze závěrů Nejvyššího soud z usnesení ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4052/2013 (publikované v systému ASPI pod č. JUD245613CZ), či v rozsudku ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008 (rovněž v systému ASPI pod č. JUD167764CZ) vyplývá, že nelze uznat dluh, který dosud nevznikl. V projednávané věci tak teoreticky mohlo dojít k platnému uznání dluhu až od 28. 2. 2013, tedy v době, kdy již žalobce poskytl částku 5 000 000 Kč na účet peněžního ústavu určený žalovanými. Uznání dluhu již ve smlouvě o půjčce nemůže být platné, neboť závazek reálně vznikl až splněním povinnosti žalobce z této smlouvy. Nelze-li uznat dluh, který dosud nevznikl, je uznávací prohlášení ve smlouvě o půjčce neplatné a promlčecí lhůta podle obchodního zákoníku počala běžet v závislosti na splatnosti dluhu.

20. Podle § 391 odst. 1 obchodního zákoníku„ u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného“. Podle § 397 obchodního zákoníku „nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky“.

21. S ohledem na dohodnutou splatnost dluhu žalovaných ke dni 31. 12. 2013 je třeba uvést, že žalobce mohl své právo nejdříve uplatnit u soudu dne 1. 1. 2014, téhož dne tak počala běžet čtyřletá promlčecí lhůta, která skončila 1. 1. 2018. Ke dni 5. 1. 2018, kdy proběhla platba žalovaného 2) na účet žalobce, jakož i ke dni podání žaloby byl dluh žalovaných promlčen.

22. Dne 5. 1. 2018 zaplatil žalovaný 2) žalobci částku 500 000 Kč. V zásadě je zcela jedno, zda plnění žalovaného 2) bylo či nikoli určeno na uhrazení dluhu, který je předmětem řízení. Sice by tomu nasvědčovala skutečnost, že ve vztahu k nynějšímu žalobci existence jiného závazku, který by měl žalovaný 2) hradit, prokazována ani tvrzena nebyla, když smlouva předkládaná žalovaným 2) se evidentně týkala jiného subjektu. Na druhou stranu pozitivnímu důsledku pro žalobce bránilo již shora naznačené a níže dále rozvedené právní posouzení věci, dle něhož by ani nepochybné určení takových prostředků na plnění předmětného závazku žalovaným 2) vyhovující výrok soudu nezajistilo.

23. Podle § 407 odst. 3 obchodního zákoníku„ plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku“.

24. Jazykovým výkladem shora uvedených ustanovení je třeba dojít k závěru, že uznání dluhu částečným plněním (§ 407 odst. 3 obchodního zákoníku) nemá účinky obnovení běhu promlčecí lhůty v případě, že závazek je již promlčen (§ 323 obchodního zákoníku). I kdyby tedy plnění ze dne 5. 1. 2018 bylo určeno na předmětný dluh, nemělo by následky jako uznání zbytku dluhu v podobě nové promlčecí lhůty k částce 4 500 000 Kč, neboť dluh byl již promlčen, a to i v důsledku toho, že dřívější uznání nebylo platné. Ohledně této částky tak řádná promlčecí lhůta uplynula dne 1. 1. 2018 a byla-li žaloba podána dne 30. 3. 2021, byl nárok žalobce promlčen. Je v tomto směru zcela jedno, zda žalovaný 2) měl v úmyslu hradit na předmětný dluh, jeho povědomost o promlčení není rovněž relevantní, podstatné je, zda lze na jeho platbu nahlížet jako na uznání závazku. Závěr soudu je, že nikoli. To nicméně z již poskytnutého plnění nečiní bezdůvodné obohacení, neboť plněno bylo na tehdy existující dluh, nikoli na dluh prekludovaný.

25. Závěrem soud shrnuje, že účastníci jako podnikatelé platně uzavřeli smlouvu o půjčce, která se řídila ustanoveními tehdejšího občanského zákoníku tam, kde obchodní zákoník ustanovení k tomuto smluvnímu typu neměl. V otázce uznání dluhu a promlčení bylo však nutné vztah účastníků posuzovat podle obchodního zákoníku, neboť účastníci jsou podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku. Podle něj bylo třeba posoudit i délku promlčecí doby i případy, na jejichž základě lze usoudit, že došlo k uznání dluhu a tím i běhu nové promlčecí doby. Soud s ohledem na výše uvedené úvahy žalobu zcela zamítl. Námitku promlčení soud nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalobci nic nebránilo, aby se platbě svého závazku domáhal dříve, ostatně i on je podnikatelem, který má být obezřetný a jednat s péčí řádného hospodáře. Žalobce nenamítal žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že vůči žalobci jednali nepoctivě, utvrzovali ho o ochotě platit a mezitím dosáhli promlčení dluhu.

26. Žalovaní byli v řízení zcela úspěšní, soud jim proto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal náhradu nákladů řízení. Ty spočívají u každého ze žalovaných v odměně advokáta stanovené podle ustanovení § 7 bod 6 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření ze dne 3. 8. 2021 a účast u jednání) podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu po 26 300 Kč (příprava a převzetí – samostatný úkon u každého z účastníků) a 21 040 Kč (zbylé již společné úkony), dále ve čtyřech paušálních náhradách výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, jež bylo na místě kromě prvního úkonu opět rozdělit poměrným způsobem, a konečně v náhradě DPH, jejímž je právní zástupce žalovaných plátcem, podle § 137 odst. 3 o.s.ř., ve výši 18 935,70 Kč Celkem je tak žalobce povinen zaplatit každému ze žalovaných na nákladech řízení částku 109 105,70 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám právního zástupce žalovaných (149 odst. 1 o.s.ř.)