2112 C 8/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., ve věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 98 328 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 70 000 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 8,5 % za dobu od 10. 4. 2022 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 31 226,73 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 82 647 Kč za dobu od 15. 10. 2021 do 9. 4. 2022 a z částky 12 647 Kč za dobu od 10. 4. 2022 do zaplacení a ročním úrokem ve výši 8,5 % z částky 70 000 Kč za dobu od 8. 11. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 15. 10. 2021 dosáhne částky 236 102 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou soudu doručenou dne 26. 4. 2022 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 98 328 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo]. Žalovaný na svůj dluh nehradil a dluh byl sesplatněn. Úvěr byl sjednán v částce 70 000 Kč s ročním úrokem ve výši 64,6 % a měl být hrazen v 48 splátkách po 4 099 Kč. Součástí žalované částky jsou i částky kapitalizovaných příslušenství a stejně tak smluvních pokut za prodlení s platbami ve výši 998 Kč za prodlení a dále 0,1 % z celkové dlužné částky po sesplatnění ve výši 15 681,25 Kč. Rovněž by měl žalovaný hradit náklady na vymáhání spojené s každou prodlenou splátkou před sesplatněním ve výši 200 Kč v celkové výši 400 Kč. Úvěryschopnost byla ze strany žalobce provedena řádně, když k tomu bylo předloženo dostatek podkladů o výši příjmů žalovaného, pročež byla rovněž zhodnocena potenciální finanční rezerva žalovaného s ohledem na jím sdělené výdaje. Došlo též k prověření v registrech dlužníků.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. S ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného soud v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), rozhodl ve věci bez jednání pouze na podkladě listinných důkazů.

4. Žalobkyně, jako věřitel, a žalovaný, jako dlužník (č. l. 6 a 7), spolu dne 30. 6. 2021 uzavřeli smlouvu o úvěru (č. l. 8 až 10, 13 až 15, 18, 19, 24 a 25), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč splácený ve splátkách po 4 099 Kč po dobu 48 měsíců. Částka byla vyplacena (č. l. 23) Dle záznamu (č. l. 31) nebylo dokládáno inkaso a byl uveden údaj o nákladech na bydlení ve výši 3 384 Kč, počítáno dále bylo s životním minimem jednotlivce ve výši 3 860 Kč a příjmem 13 150 Kč z důchodu. V registru SOLUS nebylo zjištěno nic o dluzích žalovaného (č. l. 22), nicméně žalovaný byl CBS skórem (č. l. 35) hodnocen jako klient v nejnižší kategorii, tedy nejvyšší rizikovost. Výše příjmu žalovaného plynula z výpisu z účtu (č. l. 10). Z evidence plateb (č. l. 11) vyplynulo, že žalovaný ničeho nehradil. Žalobkyně dluh sesplatnila dopisem z 13. 10. 2021 (č. l. 16) k témuž dni po předchozí výzvě z 11. 10. 2021 a 9. 9. 2021 (č. l. 36 a 37). Přestože žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky i předžalobní výzvou (č. l. 12 a 21), žalovaný na svůj dluh ničeho dalšího neuhradil. Z výpisů z účtu (č. l. 26 až 30) bylo zjištěno, že kromě příjmu v podobě žalobcem zjištěného invalidního důchodu docházel žalovanému další příjem od společnosti [právnická osoba], jinak se však trvale nacházela v záporném zůstatku na daném účtu, a to již před uzavřením smlouvy se žalobkyní. Kladný zůstatek byl pouze na dalším účtu (č. l. 30), ten byl vytvořen přeplatky na energiích. Z dalších výpisů z účtu (č. l. 53 až 57) bylo zjištěno, že kromě úvěru od žalobkyně si žalovaný téhož měsíce nabral další úvěry od řady nebankovních institucí v různé výši, jež byly následovány výběry hotovosti ve vyšších částkách. Z čestného prohlášení (č. l. 64) soud zjistil pouze to, že žalobkyně využívá služeb hybridní pošty, kdy výzvy jsou fyzicky zasílány Českou poštou obyčejným způsobem.

5. Z předsmluvního formuláře (č. l. 32 až 34) nebylo zjištěno nic, co by nebylo zjištěno z jiných listin, zejména souhrn informací o úvěru a povinnost žalovaného v době trvání smlouvy.

6. Soud na shora uvedený skutkový stav aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. K tomu, aby smlouva byla uzavřena platně, musí kromě obecných náležitostí specifikovaných shora dojít i k dodržení právní úpravy dotýkající se vztahů ke spotřebiteli v podobě zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon“). Stejně jako v předchozí právní úpravě je v ustanovení § 86 odst. 1 zákona zakotvena povinnost poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost úvěrovaného„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu mělo dojít při posouzení příjmů a výdajů v intencích odstavce 2 ustanovení. Podle § 87 odst. 1 zákona„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.“ O takový případ se pak jedná i v projednávané věci.

7. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že je nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, resp. zdroje příjmů. To v tomto případě splněno bylo, když doložen byl invalidní důchod ve výši cca 13 150 Kč. K tomu je však na druhou stranu třeba posoudit i stránku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě se z formuláře podepsaného žalovaným podává, že náklady na bydlení by měly činit 3 884 Kč a dále bylo počítáno s životním minimem ve výši 3 860 Kč. K výdajové stránce však nebyly provedeny žádné kroky směrem k prověření správnosti a pravdivosti takových údajů, když nelze počítat registr SOLUS a CBS, jež vytvářejí podklad pouze pro závěr, že daná osoba nefiguruje, případně figuruje a jakým způsobem v evidenci příjemců úvěrových produktů. Kromě toho v poslední evidenci byl žalovanému přiřazen znak, který je vykládán jako negativní.

8. Jakkoli se třeba vycházet z údajů spotřebitele, je nutné tyto údaje rovněž prověřit alespoň určitým způsobem potvrzujícím jejich správnost, zákon hovoří o nutnosti mít k dispozici údaje spolehlivé. To učiněno bylo, když se žalobce spokojil s tvrzeními a doklady odhlédnuto od dokladu spočívajícího ve výši výdajů, jež byly nahrazeny statistickými údaji. Nicméně již ze samotných listin žalovaného muselo být žalobci zřejmé, že majetková situace žalovaného nebude zcela taková, jakou ji dotyčný tvrdil. K tomuto závěru je třeba dospět mimo jiné s přihlédnutím ke sdělení adresy bydliště v Brně. Při obecně známé ceně bydlení v Brně či jeho blízkém okolí a údaji o nákladech na bydlení ve výši 3 884 Kč nebylo na místě nic jiného, než si vyžádat doklady o titulu k bydlení, jakož i údaje o výši plateb za něj, byť by se mělo jednat např. o další výpis z účtu, kam ostatně měl být a byl úvěr poskytnut, nebo čestné prohlášení. Již zde tedy jeho prověření selhalo. Sankcí nedostatečného prověření úvěruschopnosti je neplatnost smlouvy jako celku. Co je však třeba vytknout posouzení úvěryschopnosti ze strany žalobkyně je pominutí údajů plynoucích z výpisů z účtu, případně jejich nesprávné zohlednění. Již z nich totiž plyne, že žalovaný přes jím tvrzené příjmy, a to případně i při zohlednění příjmu jinak nebraného v úvahu (od [anonymizováno]), nestačily k tomu, aby žalovaný udržel na běžném účtu kladný zůstatek, z něhož by se snad mohlo podávat, že je schopen vytvářet při daných příjmech rezervu na splácení úvěru od žalobkyně. Byť lze souhlasit i s tím, že může mít tvořenu rezervu hotovostní, je třeba takové tvoření rezervy nějak doložit, případně doložit výpis z jiného účtu, z něhož je existence takové rezervy patrná. Soud si vyžádal další výpisy z účtu žalované a z nich se nic takového zjistit nedalo, leda nabrání dalších úvěrů a opět záporný zůstatek na těchto účtech. Žalovaný tedy zcela jistě nebyl schopen svoje povinnosti ze smlouvy plnit.

9. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o úvěru je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo. Je tak na místě uplatnit spíše ustanovení § 588 občanského zákoníku.

10. V situaci, kdy věřitel, zde žalobce, rezignuje na odpovědné plnění svých povinností (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je pak jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně.

11. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny„ úvěru“, kterou je povinen vrátit. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou. Současně je třeba zbylou částku přiznat bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. V projednávané věci došlo k prokazatelnému doručení výzvy žalobce k úhradě dluhu až v podobě doručení předžalobní výzvy k 8. 4. 2022, byť se tak stalo dle údajů track and trace pouze oznámením a ponecháním zásilky na poště. Je nicméně věcí žalovaného, aby si poštu vyzvedával, pročež již okamžikem neúspěšného pokusu o doručení se zásilka do sféry jeho dispozice. I toto tak lze považovat za účinné doručení. Žalovaný byl povinen plnit bez zbytečného odkladu, tedy den následující, a prodlení mohlo nastat v souladu s § 1958 odst. 2 OZ dne 10. 4. 2022. Úrok z prodlení pak byl žalobci přiznán pouze v rozsahu uvedeném shora podle § 1968 a 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. V rozsahu, v jakém nebyl žalovaný v prodlení, byla žaloba zamítnuta spolu s částkami požadovanými vedle samotné sjednané jistiny na základě absolutně neplatné smlouvy.

12. O náhradě nákladů řízení mezi účastník soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ.