214 C 15/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Michaelou Silnickou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 31 514 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 13 284 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 228 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 25.05.2021 do zaplacení z částky 22 512,00 Kč, smluvní pokutu ve výši 9 002 Kč, úrok ve výši 109,95 % ročně z částky 16 809,09 Kč od 25.05.2021 do 15.06.2021 ve výši 1 067,44 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 16 809,09 Kč od 16.06.2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 5. 2021 dosáhne částky 36 266,00 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 31 514 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 12. 2020.

2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

3. Soud zjistil a vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 8. 12. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně úvěr žalovanému ve výši 20 000 Kč, který měl být splacen v 9. měsíčních splátkách ve výši 3 358 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem lednem 2021, a to dle splátkového kalendáře. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky do uvedeného data splatnosti nevrátil, když uhradil pouze dvě splátky po 3 358 Kč v celkové výši 6 716 Kč.

4. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal dne 9. 12. 2020. Úvěr byl poskytován žalovanému bezhotovostním převodem na jeho účet.

5. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu formou upomínek, a nakonec i předžalobní upomínkou.

6. Uvedené skutečnosti soud zjistil a vzal za prokázané z předložených listinných důkazů, a to: smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 12. 2020 o poskytnutí úvěru 20 000 Kč na účet žalovaného (měl uhradit úvěr v 9 splátkách po 3 358 Kč, a to nejpozději do 17. dne v měsíci počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen) vč. předsmluvního formuláře ze dne 8. 12. 2020, vč. prohlášení klienta ze dne 8. 12. 2020, vč. splátkového kalendáře, vč. formuláře hodnocení klienta, vč. dodejky ze 15. 12. 2020 – ke smlouvě o úvěru, karta klienta, oznámení žalobkyně o schválení úvěru ze dne 10. 12. 2020 vč. dodejky k oznámení žalobkyně o schválení úvěru, ověření v registru NRKI – bez negativního příznaku ze dne 7. 12. 2020, ověření v registru SOLUS – bez negativního příznaku ze dne 8. 12. 2020, potvrzení o příjmu žalovaného ze dne 8. 12. 2020, smlouva o , Anonymizováno, kontu vč. potvrzení o provedení platby ze dne 30. 11. 2020, ze které vyplývá, že mu jeho zaměstnavatel zaslal 24 000 Kč, doklad o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu žalobkyně prokazující vyplacení úvěru, výzva k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru zaslaná žalovanému ze dne 19. 4. 2021 a ze dne 18. 5. 2021, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 23. 5. 2021, předžalobní výzva vč. podacího archu.

7. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobkyně byla osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí: „(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

10. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

11. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně sice prokázala uzavření smlouvy, avšak původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného pouze z veřejných databází, jeho skutečné příjmy a výdaje nezjišťoval. Vzhledem k tomu se jeví být ověřování úvěruschopnosti jako zcela nedostatečné, což je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Z provedeného dokazování soud zjistil a vzal za prokázáno, že zaměstnavatel žalovaného mu zaslal částku 24 000 Kč, a to dne 30. 11. 2020. Dále žalovanému zaměstnavatel potvrdil dne 8. 12. 2020 jeho mzdu, a to ve výši 17 350 Kč a mělo se jednat o průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce. Žalobkyně přesto dle názoru soudu řádně neověřila úvěruschopnost žalovaného, ačkoli ověřovala v registru NRKI a SOLUS, kde byl žalovaný vyhodnocen tzv. bez negativního příznaku, tak soud má za to, že pokud jde o příjem žalovaného za poslední tři měsíce, tak měla být doložena pracovní smlouva, aby byl potvrzen pracovní poměr žalovaného. Dále dle názoru soudu nestačí, že žalobkyně neověřila náklady žalovaného na bydlení, neboť se nelze spoléhat na to, že uvedl částku 3 384 Kč a jako své životní náklady pouze životní minimum ve výši 3 860 Kč (celkem 7 244 Kč), z toho nelze vycházet. Při zkoumání úvěruschopnosti je totiž nutné zkoumat i výdajovou stránku žalovaného, což věřitel nezkoumal vůbec. Žalobkyně zcela rezignovala na ověření tvrzení o výdajích žalovaného, což také svědčí o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele, navíc to svědčí i o neodbornosti žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Z hlediska soudu tedy postupoval věřitel zcela formálně bez toho, aniž by se pokusil ověřit výdaje žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti.

12. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z.

13. Protože bylo žalovanému poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.) a žalovaný je proto povinen toto plnění vydat tomu, na jehož úkor se obohatil (§ 2991 odst. 1 o.z.). V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 20 000 Kč, žalovaný uhradil jen 2 splátky, zbývá uhradit 13 284 Kč, proto soud žalobě vyhověl ohledně částky ve výši 13 284 Kč Kč (bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat). Pokud jde o zbývající částky a smluvní pokuty a příslušenství (viz výrok II. rozsudku) vyplývající z úvěrové smlouvy, tak soud v této části žalobu zamítl, neboť úvěrová smlouva byla právně kvalifikována jako absolutně neplatná.

14. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejího splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru proto soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaný byl převážně úspěšný (více jak z 50 % a to soud vypočetl jen součet jistin a už ani nebylo třeba dopočítávat příslušenství), proto by mu náležela náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, avšak žalovanému náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.