216 C 21/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Králem jako samosoudcem ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 41.323 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobce, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 41.323 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 41.323 Kč s příslušenstvím představující poskytnutý nevrácený úvěr v duchu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] dne 26.11.2019, na základě které poskytl žalobce žalované úvěr ve výši 30.000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr žalobci vrátit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru prostřednictvím 60 měsíčních splátek po 1.640 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem prosincem 2019. Žalovaná však své povinnosti ze smlouvy řádně a včas neplnila a s úhradou splátek poskytnutého úvěru se dostala do prodlení. Následně došlo k zesplatnění celého úvěru spolu s výzvou k uhrazení celé zbylé dlužné částky, když do zesplatnění úvěru žalovaná zaplatila celkem 26.240 Kč a po zesplatnění 4.000 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Z hodnocení klienta ze dne 26.11.2019 soud zjistil, že celkové příjmy klienta měsíčně činí 19.373 Kč a celkové měsíční výdaje 11.703 Kč, rezerva na straně klienta byla vyčíslena částkou 1.000 Kč. Ze sdělení [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno]. člen skupiny [anonymizováno] ze dne 13.9.2023 soud zjistil, že dne 26.11.2019 byla na účet žalované připsána částka 30.000 Kč od [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Z výpisu z běžného účtu za období říjen 2019 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu byl mínus 3.527,88 Kč s připsáním částky 49.185,93 Kč. Konečný zůstatek na účtu činil 3.450,60 Kč po odpočtu částky 42.214,45 Kč. Z pracovní smlouvy žalované ze dne 1.1.2013 ve spojení s dodatkem pracovní smlouvy [číslo] ze dne 13.6.2019 soudem bylo zjištěno, že základní tarifní mzda žalované byla stanovena částkou 22.550 Kč měsíčně, při pracovní době 38,75 hodin týdně. Z návrhu na uzavření smlouvy včetně oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 27.11.2019 soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 30.000 Kč a tato se zavázala zaplatit poskytovateli úvěru celkem 98.400 Kč prostřednictvím 60 měsíčních splátek po 1.640 Kč, splatných vždy do každého 18. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen (prosincem roku 2019). Oznámením ze dne 24.10.2021 bylo žalované oznámeno, že tato se ocitla v prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů, a proto byla vyzvána k okamžité úhradě dosud nesplacené částky úvěru v celkové výši 36.191 Kč. Dne 19.10.2021 byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky 4.920 Kč, při současném upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru. Dne 30.10.2020 byla žalovaná vyzvána k zaplacení částky 1.640 Kč, rovněž spolu s výzvou s možností zesplatnění celého úvěru. Z dokladu o vyplacení úvěru, jež byl vydán [právnická osoba] je soudem zjištěno, že dne 26.11.2019 byla na účet [číslo] [bankovní účet] připsána částka 30.000 Kč.

4. S ohledem na datum vzniku právního poměru mezi účastníky posuzoval soud závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), neboť se jedná o právní poměr vzniklý až po 1.1.2014.

5. Ve smyslu ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ust. § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

7. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Ve smyslu ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úrok jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto usnesení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není důvodná, když v průběhu řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě byl dne 26.11.2019 vyplacen žalované úvěr ve výši 30.000 Kč, která na poskytnutý úvěr zaplatila celkem 30.240 Kč.

13. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C -679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládaný v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v Článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které s porušením této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu". Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobce z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickymi jevy (k tomu dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Ohledně splnění povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobce nebyl soudu schopen předložit důkazy vážící se k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Jelikož žalobce nebyl schopen soudu ani tvrdit ani předložit žádné doklady či skutečnosti, které by řádné posuzování úvěruschopnosti žalovaného prokazovaly, lze uzavřít, že žalobce jako věřitel nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/2018, kdy dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje a schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žalovaným, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Jinými slovy tak lze uzavřít, že žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného úvěr splácet, když nezjistil majetkové poměry žalovaného, jeho výdaje, počet vyživovacích povinností apod. Schopnost splácet úvěr není přitom určena toliko výší příjmů ze zaměstnání či jiné činnosti, takže jen na okraj soud doplňuje, že nepostačuje ověření případného příjmu ze zaměstnání, ale je potřeba zkoumat celou řadu dalších faktorů mimo jiné též, zda dlužník nesplácí současně jiné splátky, jaký má životní styl, jaké jsou jeho reálné výdaje apod. Žalobce si teda počínal zcela lehkomyslně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Případnou rezignací na ověření úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobce porušil svoji povinnost uloženou mu ust. § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. S ohledem na nesplnění povinnosti shora uvedené, má tato v důsledku i význam pro širší společnost, neboť neschopnost dlužníka dluh splácet se nedotýká pouze dlužníka samotného, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/18 soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ust § 588 o.z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet ve shodě se závěry Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/18 či Ústavního soudu, jak shora uvedeno). S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalované byla poskytnuta částka 30.000 Kč, a tato dosud na poskytnutou částku zaplatila 30.240 Kč, tedy zaplatila více, než jí bylo poskytnuto. Žalovaná tak není povinna vrátit žalobci případné bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o.z., neboť se na úkor žalobce nikterak neobohatila, když uhradila žalobci více než od tohoto bez právního důvodu obdržela. Soud tak žalobu vzal jako nedůvodnou, a to jak co do dlužné jistiny, tak koneckonců i příslušenství pohledávky ve smyslu § 1970 o.z., neboť dané zákonné ustanovení se vztahuje na prodlení dlužníka s úhradou poskytnutých prostředků, přičemž prodlení na straně žalované v tomto případě soudem shledáno nebylo. S ohledem na shora uvedené a vzhledem k právnímu posouzení věci tak soud nárok uplatněný v této žalobě jako nedůvodný zamítl, když smlouvu shledal neplatnou a nároky žalobce uplatněné v tomto sporu za zcela neoprávněné.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy plně úspěšná žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, jelikož této dosud žádné náklady nevznikly, soud jí tak ničeho nepřiznal.

16. Protože byly splněny všechny zákonné předpoklady pro postup dle § 115a o.s.ř., soud ve věci vyhlásil rozhodnutí, aniž by nařídil jednání.