216 C 27/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Miroslavem Králem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 29.685 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobce se v rozsahu částky 1.496,33 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 1.496,33 Kč od 21.10.2025 do zaplacení, 54,82% úroku ročně z částky 48.533,51 Kč od 25.4.2023 do 18.5.2023 a v částce 3.145,23 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci příslušenství, a to 15% úrok z prodlení ročně z částky 58.418 Kč od 25.4.2023 do 14.7.2023, 15% úrok z prodlení ročně z částky 55.218 Kč od 15.7.2023 do 14.8.2023, 15% úrok z prodlení ročně z částky 52.018 Kč od 15.8.2023 do 14.11.2023, 15% úrok z prodlení ročně z částky 48.818 Kč od 15.3.2023 do 14.12.2023, 15% úrok z prodlení ročně z částky 45.618 Kč od 15.12.2023 do 14.2.2024, 15% úrok z prodlení ročně z částky 42.418 Kč od 15.2.2024 do 15.3.2024, 15% úrok z prodlení ročně z částky 39.218 Kč od 16.3.2024 do 11.6.2024, 15% úrok z prodlení ročně z částky 33.376 Kč od 12.6.2024 do 11.7.2024, 15% úrok z prodlení ročně z částky 27.535 Kč od 12.7.2024 do 12.8.2024, 15% úrok z prodlení ročně z částky 21.694 Kč od 13.8.2024 do 14.10.2024, 15% úrok z prodlení ročně z částky 18.494 Kč od 15.10.2024 do 14.11.2024, 15% úrok z prodlení ročně z částky 15.294 Kč od 15.11.2024 do 14.1.2025, 15% úrok z prodlení ročně z částky 12.094 Kč od 15.1.2025 do 14.3.2025, 15% úrok z prodlení ročně z částky 8.894 Kč od 15.3.2025 do 14.7.2025, 15% úrok z prodlení ročně z částky 5.694 Kč od 15.7.2025 do 21.8.2025, 15% úrok z prodlení ročně z částky 2.494 Kč od 22.8.2025 do 14.9.2025 a 15% úrok z prodlení ročně z částky 1.496,33 Kč od 15.9.2025 do 20.10.2025 a částku 20.837,53 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 48.533,51 Kč od 19.5.2023 do 14.8.2023 ve výši 1.635,92 Kč, s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 48.521,67 Kč od 15.8.2023 do 14.11.2023 ve výši 1.709,36 Kč, s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 45.321,67 Kč od 15.11.2023 do 14.12.2023 ve výši 520,80 Kč, s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 42.121,67 Kč od 15.12.2023 do 14.2.2024 ve výši 1.000,06 Kč, s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 38.921,67 Kč od 15.2.2024 do 15.3.2024 ve výši 447,30 Kč a s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 35.721,67 Kč od 16.3.2024 do 30.5.2024 ve výši 1.014,77 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 29.685 Kč s příslušenstvím, neboť dne 16. 6. 2021 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru číslo , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 59.000 Kč, a to převodem na účet, jež byl uveden ve smlouvě. K vyplacení úvěru došlo dne 17. 6. 2021 a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru zaplatit prostřednictvím 48 měsíčních splátek po 3.155 Kč (v těchto splátkách byla zahrnuta i úhrada za pojištění), při splatnosti vždy do 17. dne každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem červencem 2021. Úvěrová smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím emailové komunikace, kdy žalovaný smlouvu podepsal svým jménem, příjmením a doplněním jedinečného kódu, který mu byl za tímto účelem ze strany žalobce předem poskytnut. Své povinnosti však žalovaný řádně a včas neplnil, s platbou úvěru se dostal do prodlení a do data zesplatnění celého úvěru zaplatil toliko 111.082 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Následně žalobce omezil žalobu o částku 6.400 Kč, jež byla zaplacena dílem dne 22.8.2025 a dne 15.9.2025. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6.11.2025 soud řízení v částce 4.197,67 Kč, včetně přináležejícího úroku z prodlení zastavil pro zpětvzetí žaloby žalobcem.

4. Při jednání dne 15. 1. 2026 žalobce omezil žalobu o částku 6.400 Kč, která byla v mezidobí zaplacena, a to dne 20. 10. 2025 ve výši 3.200 Kč a dne 14. 11. 2025 v téže výši, kdy soud následně řízení v požadovaném rozsahu zastavil ve smyslu § 96 odst. 1,2 o. s. ř.

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. V návrhu na uzavření smlouvy o úvěru čísla , hodnota, ze dne 16. 6. 2021 soud zjistil, že mezi žalobcem jako poskytovatelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému na účet číslo , č. účtu, poskytnut úvěr ve výši 59.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal zaplatit poskytovateli úvěr bez úhrady za pojištění 146.544 Kč, a to prostřednictvím 48 měsíčních splátek po 3.155 Kč, splatných vždy do každého 17. dne v měsíci, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. V celkové měsíční splátce pak byla zahrnuta i část splátky na úhradu [za pojištění, (bez pojištění 3.053 Kč)]. Podáním ze dne 18. 6. 2021 bylo žalovanému oznámeno schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo , hodnota, . Dne 16. 6. 2021 byla žalovanému zaslána SMS zpráva představující informace o vyplacení a téhož dne byla uhrazena částka 1 Kč. Přílohou číslo , hodnota, k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru bylo účastníky sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr. Z vybraného pohybu na účtu za období od 1. 1. 2021. do 31. 12. 2021, jež byl veden u , Anonymizováno, bylo soudem zjištěno, že dne 11. 1., 11. 2., 11. 3., 9. 4., 11. 5. a 10. 6., vždy roku 2021 byla na účet žalovaného připsána částka 18.022 Kč při zůstatku vyjma měsíce března 2021 mezi 18.000 – 19.000 Kč. Z hodnocení klienta ze dne 16. 6. 2021 bylo soudem zjištěno, že jeho celkové příjmy činí invalidní důchod 18.022 Kč. Mezi výdaje byly zařazeny životní minimum ve výši 3.860 Kč, splátky , právnická osoba, . 5.841 Kč a náklady na bydlení 3.384 Kč, což představuje celkové měsíční výdaje 13.085 Kč, jako rezerva je počítána částka 4.437 Kč. Podáním ze dne 17. 8. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení spolu s upozorním na možnost zesplatnění celého úvěru, neboť tento se ocitl v prodlení s úhradou prvé a druhé splátky splatné dne 17. 7., respektive 17. 8. 2021. Současně byl upozorněn, že pokud nedojde k úhradě jakékoliv jiné splátky do 65 dnů od splatnosti, dochází tímto dnem v souladu se smlouvou k automatickému zesplatnění celého úvěru. Dne 23. 4. 2023. bylo oznámeno žalovanému okamžité zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy, neboť tento se ocitl v prodlení s úhradou splátky úvěru v délce 65 a více dnů. Současně byl vyzván k okamžité úhradě dlužné částky. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 7. 2025 soud zjisti, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky 8.894 Kč s příslušenstvím, a to nejpozději do 15 dnů od data odeslání tohoto oznámení. Z podacího archu ze dne 9. 7. 2025 soud zjistil, že předžalobní výzva byla podána k doručujícímu orgánu dne 9. 7. 2025. Z karty klienta bylo soudem zjištěno, že k 28. 7. 2025 žalovaný splatil celkem , hodnota, . 082 Kč a zbývá doplatit celkem 54.248,25 Kč. Z částečného zpětvzetí žaloby dále vyplývá, že k 22. 8. 2025 zaplatil žalovaný 3.200 Kč, k 15. 9. - 3.200 Kč, k 20. 10. 2025 - 3.200 Kč a k 14. 11. 2025 rovněž 3 200 Kč.

6. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatel nebo s ním jinak jedná.

7. Podle ust. § 421 odst. 1 o.z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku stanoví jiný zákon.

8. Podle ust. § 1721 o.z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění, jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

9. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

10. Podle ust. § 1970 o.z. poddlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

11. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle ust. § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které si sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. K otázce platnosti předmětné úvěrové smlouvy uvádí soud následující. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytl spotřebitelský úvěr. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr. V opačném případě je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud přihlíží k neplatnosti právního ujednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, a to i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci žalobce na svoji zákonnou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované rezignoval, když nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019 pod sp.zn. 22 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/2018). V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vůbec, natož řádně posuzoval schopnost žalované úvěr splácet, čímž rezignoval na své zákonné povinnosti, kdy toliko pravděpodobně spoléhal na údaje výlučně získané od žalované vážící se k jejím tvrzeným příjmům, které nebyly v průběhu tohoto sporu tvrzeny, natož řádně ověřeny. Jinak řečeno v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vůbec schopnost žalovaného úvěr vrátit zkoumal, když na uvedeném závěru by ničeho nezměnilo ani případné zjištění, že žalovaný svým podpisem, případně akceptací obsahu smlouvy či prohlášení klienta, by tento stvrdil, že před uzavřením smlouvy s odbornou péči byla řádně posouzena schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr. Pokud se týká běžných měsíčních výdajů, tak i na tuto skutečnost žalobce rezignoval, když ani otázku běžných či nadstandardních měsíčních výdajů žadatele nikterak zkoumal, natož neověřil. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani listina označená jako hodnocení klienta ze dnem 16. 6. 2021, neboť žalobce zcela rezignoval minimálně v otázce výdajové na řádné zkoumání schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Částka 3.860 Kč představující životní minimum klienta, jakož i částka 3.384 Kč představující celkové náklady na bydlení, je naprosto nedostatečná a neodráží reálné náklady fyzické osoby ani v roce 2021 a pokud byla částka odvozena toliko od životního minima, tak tato částka jen prokazuje, že zkoumání pravidelných měsíčních výdajů žalovaného nebylo vůbec, natož řádně realizováno. Rovněž, pokud se týká otázky bydlení, tak částka 3.384 Kč dle názoru soudu je naprosto nedostatečná a nereálná, když v České republice obecně, natož ve městě Brně i v roce 2023 představuje částka 3.384 Kč jako výdaje na bydlení jen zlomek skutečných výdajů v souvislosti s bydlením (nájemné, inkaso apod.). Soud tak považuje zaznamenané výdaje žalovaného ve výši 13.085 Kč (včetně částky 5.841 Kč představující splátky, žalobci pravděpodobně z jiného smluvního ujednání) za ryze účelové, ke kterým soud pro jejich naprostou nevěrohodnost nemohl přihlédnout. Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník bude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/2018), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje ověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č.j. 1 As 30/2015-39).

19. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitele včetně pádů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušující rodinný a sociální vztahy, jeho přechodu do šedé kroniky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikací právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.5.2009 sp.zn. I. ÚS 523/2007). Mezi tyto náleží zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů, jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn. 27 Co 221/2019).

20. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015 pod č.j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu (např. na výpisu z běžného účtu) za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, popřípadě zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalovaného.

21. Pokud tak byla následně mezi účastníky (žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem) uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitelů (§ 580 odst. 1 o.z. ve spojení s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/18) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z., nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní to znamená, že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný případně neplatnost namítal (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku, to je zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo výše soudem uvedeno (§ 588 o.z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv, shledává judikatura Ústavního soudu ČR, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2011 sp.zn. Pl. ÚS 1/10 bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

22. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění ve výši 59.000 Kč nahlížet nikoliv jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného. Jelikož v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný zaplatil na poskytnutý úvěr více jak 100. 000 Kč (123.882 Kč), soud žalobu žalobce jako nedůvodnou zcela zamítl, neboť žalovaný zaplatil více, než kolik mu bylo poskytnuto stranou žalobce (59.000 Kč, oproti 123.882 Kč).

23. S ohledem na shora uvedené tak soud žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl, neboť žalovaný veškeré finanční prostředky, jež byly žalovanému žalobcem poskytnuty tomuto již vrátil.

24. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ust. § 87 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy, současně stanovení povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou část jistiny v době přiměřeným možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, a to v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách, případně dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele. Určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny, proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí svým rozhodnutím soud. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2022 pod č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu proto nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnosti nevrácené jistiny a určit způsob jejího splacení, a proto soud nestanovil počátek prodlení žalovaného.

25. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaný byl shledán osobou, jež je v tomto sporu plně úspěšná. Vzhledem k tomu, že žalovanému jako plně úspěšnému účastníku dosud žádné náklady tohoto řízení nevznikly, soud mu tak ničeho nepřiznal.