217 C 28/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Filovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 29.240 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19.000 Kč od 17.9.2024 do zaplacení, to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6.068 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25.068 Kč od 27.3.2024 do 16.9.2024, dále s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6.068 Kč od 17.9.2024 do zaplacení dále částky 4.172,05 Kč a úroku ve výši 85,81 % ročně z částky 19.000 Kč od 27.3.2024 do 19.4.2024 ve výši 1.036,56 Kč s dále úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 19.000 Kč od 20.4.2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 27.3.2024 dosáhne částky 64.022 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 24.9.2024 domáhala vydání rozhodnutím, kterým by soud rozhodl o zaplacení částky ve výši 29.240 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení z titulu dlužných splátek úvěru dle smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne 7.12.2023 úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému poskytnuta částka úvěru ve výši 19.000 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z níže uvedených listinných důkazů, jimiž byly smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 7.12.2023 vč. přílohy č. , hodnota, a splátkového kalendáře, přihláška žalovaného do skupinového pojištění schopnost splácet úvěry ze dne 7.12.2023 vč. informace o pojištění, předsmluvní formulář ze dne 7.12.2023, prohlášení klienta ze dne 7.12.2023, hodnocení klienta ze dne 7.12.2023, ověření v registru SOLUS, ověření v registru NKRI, občanský průkaz žalovaného, výpis z účtu žalovaného ze dne 7.12.2023, informace o klientovi vč. důkazu o odeslání 1 Kč, dodatek č. , hodnota, ke smlouvě a technický popis uzavření smlouvy a jejího podpisu, oznámení žalobkyně o schválení úvěru ze dne 8.12.2023 vč. nedoručené obálky, doklad o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účet žalobce s datem 7.12.2023 vč. důkazu o přijaté SMS, karta klienta, výzvy k zaplacení dlužné částky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru ze dne 20.2.2024, ze dne 22.3.2024, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 25.3.2024, předžalobní výzva ze dne 20.8.2024 vč. poštovního podacího archu učinil následující závěry ohledně skutkového stavu.

4. Dne 7.12.2023 byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, vč. dodatku č. , hodnota, z téhož dne, kdy její nedílnou součástí byla přílohy, a to příloha č. , hodnota, pojištění schopnosti splácet úvěru, předsmluvní formulář, hodnocení klienta prohlášení klienta – informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru a splátkový kalendář. Na základě uvedené smlouvy byla dne 7.12.2023 vyplacena na účet žalovaného označený ve smlouvy , č. účtu, byla vyplacena částka ve výši 19.000 Kč, což bylo zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 7.12.2023. Úvěr ve výši 19.000 Kč vč. pojištění tj. celkem částku ve výši 53.352 Kč se žalovaný zavázal splatit v 36 splátkách po 1.689 Kč vždy nejpozději 20. dne každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíce, ve kterém byl úvěr vyplacen. Úrok byl sjednán ve výši 85,81 % ročně. Uvedené bylo zjištěno ze smlouvy o úvěru vč. příloh. Úvěr byl žalovanému schválen, což bylo zjištěno z oznámení o schválení úvěru ze dne 8.12.2023, které bylo žalovanému doručováno prostřednictvím České pošty s.p, s tím, že oznámeno uložení bylo dne 11.12.2023, kdy žalovaný si tuto písemnost v úložní době do 22.12.2023 nevyzvedl, a proto byla vrácena zpět odesílateli. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. V rámci ověřování úvěruschopnosti žalobkyně zjistila, že průměrný příjem žalovaného byl cca 21.314 Kč, kdy výpisem k datu 7.12.2023 vyplývalo, že výplata za 8/2023 činila 12.377 Kč, za 09/2023 činila 16.035 Kč (vč. zaslané zálohy), výplata za 10/2023 činila vč. zálohy 27.698 Kč, a výplata za 11/2023 vč. zálohy činila 20.209 Kč. Žalovaný neměl žádný dluh po splatnosti, což bylo zjištěno z registru SOLUS. Žalobkyně žalovaného hodnotila jako dlužníka se skórem ve výši 5 (finanční instituce u kterých si žalovaný žádal o úvěr), s tím, že skóre v rozmezí 3-5 (kategorie III. – 54 bodů do interního score card). Čím méně bodů do interní score card, tím vyšší riziko, že klient nebude splácet úvěr, a proto je žádost o úvěr výrazněji limitována výší vyplacené částky příp. je zamítána. U žalovaného se jednalo tedy o nízké body v kategorii III. Žalobkyně přesto žalovanému úvěr, a to před jeho schválením, poskytla, kdy k tvrzeným výdajům za bydlení ve výši 5.090 Kč, ostatním výdajům (dopravy, kurzy, záliby), při zbývající rezervě toliko 1.000 Kč, neověřila ničeho. K zaplacení dosud neuhrazené částky žalobkyně žalovaného opakovaně upomínala, což bylo zjištěno z výzev k zaplacení ze dne 20.2.2024 a ze dne 22.3.2024 . Kdy následně z oznámení ze dne 25.3.2024 byl úvěr zesplatněn a dlužná částka činila celkem 25.068 Kč. Ani přes předžalobní výzvu žalovaný na svůj dluh ničeho dalšího neuhradil, což bylo zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 20.8.2024 vč. poštovního podacího archu, kdy byla žalovanému odeslána dne 20.8.2024 prostřednictvím České pošty s.p. a žalovaný upozorněn na možnost soudního vymáhání pohledávky a vznik dalších nákladů.

5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

12. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházela pouze údajů předložených žalovaným, kdy z příjmu ve výši cca 21.314 Kč, kdy výpisem k datu 7.12.2023 vyplývalo, že výplata za 8/2023 činila 12.377 Kč, za 09/2023 činila 16.035 Kč (vč. zaslané zálohy), výplata za 10/2023 činila vč. zálohy 27.698 Kč, a výplata za 11/2023 vč. zálohy činila 20.209 Kč. Konkrétními výdaji žalovaného (náklady na bydlení, na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala. Navíc je třeba poukázat na to, že úvěr byl žalovanému poskytnut ještě předtím, než byl žalobkyní vůbec schválen.

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila úvěruschopnost žalovaného.

14. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění ve výši 19.000 Kč, které žalobkyně poskytla žalovanému hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalovaný nezaplatil ničeho, a proto je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 19.000 Kč. Soud vyhověl nároku na úhradu úroků z prodlení ve smyslu ust. § 1970 OZ s tím, že tyto žalobkyni náleží ode dne 17.9.2024 do zaplacení z dlužné částky ve výši 19.000 Kč. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 20.8.2024, dle ust. § 573 OZ byla žalovanému doručena dne 30.8.2024, stanovená 15-tidenní lhůta uplynula dne 16.9.2024. Výše úroku z prodlení je odůvodněna ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

16. S ohledem na shora uvedené soud následně výrokem II. další nároky zamítl.

17. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, jak žalobkyně, a tato by tak byla povinna mu hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly.

18. Lhůta k plnění je odůvodněna ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.