221 C 11/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 128 862 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 80.183,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 10.12.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá</b> <b>1. do částky 48.679,00 Kč,</b> <b>2. do úroku ve výši</b> <b>a) 64,71 % ročně z částky 95.929,86 Kč za dobu od 26.11.2021 do 19.12.2021 ve výši 3.978,96 Kč,</b> <b>b) 8,5 % ročně z částky 95.929,86 Kč za dobu od 20.12.2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26.11.2021 dosáhne částky 299.325,00 Kč,</b> <b>3. do úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení uvedený ve výroku I.</b> <b>III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 7.394,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobou z 20.4.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako jistiny s příslušenstvím (111.323,43 Kč) a smluvní pokuty (998,00 a 16.141,40 Kč) za prodlení s úhradou dluhu, vše s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným 13.5.2021 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované úvěrovou jistinu 98.000,00 Kč, z níž žalovaná uhradila pouze tři splátky po 5.939,00 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila a bylo proto jednáno v její nepřítomnosti. Žalobkyně navrhovala vydání rozsudku pro zmeškání, přičemž tomuto návrhu soud nevyhověl, neboť pro vydání rozsudku nebyly splněny zákonné podmínky v podobě upozornění žalované na možnost vydání rozsudku pro zmeškání v případě, že se k jednání nedostaví.

2. Z listinných důkazů předložených žalobkyní a vyžádaných soudem vzal soud za prokázáno následující:

3. Na webových stránkách žalobkyně vygenerovala žalovaná dne 13.5.2021 nejprve předsmluvní formulář a následně (o minutu později) návrh na uzavření smlouvy o úvěru, kdy se jednalo o formulářový, tj. předem připravený text, kam byly vepsány pouze údaje o žalované a výši úvěru a splátek. Na základě uvedené smlouvy měla žalobkyně poskytnout žalované úvěr ve výši 98.000,00 Kč, úročený 64,71 % ročně, který se žalovaná zavázala splatit v 42 měsíčních splátkách po 5.939,00 Kč, splatných ke každému 20. dni v měsíci. V bodě 6 smlouvy byly sjednány sankce pro případ prodlení s úhradou splátek a rovněž automatické zesplatnění úvěru v případě prodlení delším než 65 dní a smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky při zesplatnění úvěru. K uzavření smlouvy došlo dle bodu 1.3. smlouvy doručením oznámení o schválení úvěru; toto oznámení bylo vyhotoveno 17.5.2021 a bylo uloženo u doručující pošty od 18.5 do 28.5.2021 bez vyzvednutí ze strany žalované. Úvěrová jistina byla žalované dle výpisu z účtu v souladu s článkem 1.5. smlouvy poukázána ještě před schválením úvěru, a to 14.5.2021.

4. Ještě před podpisem úvěrové smlouvy ze strany žalobkyně uzavřeli účastníci dodatek ke smlouvě, v němž žalovaná stvrzovala, že žalobkyně prověřila náležitě její úvěruschopnost.

5. Dle karty klienta žalovaná uhradila pouze první tři splátky po 5.939,00 Kč. Žalovaná byla o úhradu dlužných splátek upomínána přípisy z 21.10 a 22.11.2021, naposled pak předžalobní výzvou. Přípisem z 24.11.2021 bylo žalované oznámeno automatické zesplatnění úvěru a byla vyzvána k úhradě svých závazků do 10 dnů od odeslání oznámení.

6. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalované, žalobkyně vyhotovila hodnocení klienta, v němž uvedla pravidelný čistý měsíční příjem žalované 21.166,00 Kč, počet dětí nula, celkové měsíční výdaje 7.244,00 Kč. Příjem žalované ověřila ze dvou úhrad výplaty v lednu 15.355,00 Kč a v dubnu 19.902,00 Kč. Dále pořídila kopii občanského průkazu žalované a negativní výpis z rejstříku SOLUS.

7. Pokud jde o skutečné majetkové poměry žalované, soud z výpisů z účtu, na který byla poukázána úvěrová jistina, vzal za prokázáno následující:

8. Žalovaná vykazovala na svém účtu trvale nízké zůstatky, které nedávaly předpoklad úhrady jejích závazků, kdy počáteční zůstatek v únoru 2021 činil 134,11 Kč, v březnu 4.787,29 Kč, v dubnu 2.408,26 Kč a v květnu 1.903,22 Kč, tj. ani v jednom měsíci neměla na účtu na počátku měsíce finanční prostředky, postačující pro úhradu splátky úvěru, která byla sjednána ve výši 5.939,00 Kč.

9. Z výpisů z účtu dále vyplývá, že žalovaná opakovaně a v podstatě systematicky čerpala drobné úvěry od nebankovních subjektů. V únoru 2021 takto čerpala 3.000,00 Kč (OPR- [právnická osoba]), 2.000,00 Kč (OPR- [právnická osoba]), 5.000,00 Kč (OPR- [právnická osoba]) a 5.000,00 Kč (ThePay.cz s.r.o.), tj. celkem 15.000,00 Kč. V březnu čerpala 10.000,00 Kč ([právnická osoba]), 40.000,00 Kč ([právnická osoba]) a 5.000,00 Kč (OPR- [právnická osoba]), tj. celkem 55.000,00 Kč. V dubnu čerpala 5.000,00 Kč (OPR- [právnická osoba]) a 5.000,00 Kč (ThePay.cz, s.r.o.), tedy celkem 10.000,00 Kč. V květnu čerpala 20.000,00 Kč ([právnická osoba]), 98.000,00 Kč od žalobkyně a 15.000,00 Kč ([právnická osoba]), tedy celkem 133.000,00 Kč. Mimo předmětný úvěr, projednávaný v tomto řízení, tedy žalobkyně na základě úvěrů od nebankovních subjektů získala za čtyři měsíce celkovou částku 115.000,00 Kč.

10. Pokud jde o příjem žalované z pracovního poměru u firmy LIDL, za uvedenou dobu od února do května 2021 takto byla na její účet připsána celková částka 79.812,00 Kč, což odpovídá průměrné mzdě 19.953,00 Kč. Mimoto z výpisů z účtu vyplývá, že žalovaná pobírala od úřadu práce přídavky na dvě nezaopatřené děti.

11. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci uzavřeli ve shora uvedeném případě smlouvu o úvěru, která byla uzavřena dnem doručení oznámení o schválení úvěru, v daném případě 20.5.2021 (§ 573 zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník, dále o.z.). Na základě této smlouvy byla na účet žalované poukázána úvěrová jistina v částce 98.000,00 Kč, když účastníci v bodě 1.5. smlouvy výslovně stvrdili, že toto plnění budou považovat za plnění smlouvy, byť bylo poskytnuto před jejím formálním uzavřením. Tvrzení žalované o úhradě tří splátek po 5.939,00 Kč žalovaná nerozporovala.

12. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Z výše provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně tuto povinnost nesplnila.

13. Žalobkyně poskytla žalované úvěr ve značné výši, a to za situace, kdy žalovaná doložila pouze dva dílčí výpisy pohybů na svém účtu, dokládající mzdu za uvedené dva měsíce v průměrné výši 17.628,00 Kč – i přesto zapsala do hodnocení klienta příjem 21.166,00 Kč, který neměla jakkoliv ověřen. Nedílnou součástí posouzení majetkových poměrů žadatele o úvěr, zejména jde-li o úvěr takto významný (ve vztahu k výši příjmu žalované) je však i posouzení výdajové stránky hospodaření (např. výdaje za bydlení, nakládání s finančními prostředky apod.). Soud pouze tím, že posoudil výpisy z účtu žalované (které mohla žalobkyně před schválením úvěru rovněž požadovat) zjistil, že v případě žalované se jedná o vysoce rizikového dlužníka, který čerpá opakovaně od různých nebankovních subjektů úvěry jak drobné, tak i ve vyšších částkách (20.000,00 Kč, 40.000,00 Kč), přičemž na počátku každého měsíce nemá dostatek finančních prostředků ani k pokrytí sjednané splátky úvěru. Z výpisů z účtu je také zřejmé, že žalovaná má dvě děti, na které pobírá přídavky, a že její příjem z pracovního poměru v průměru neodpovídá částce, uvedené v hodnocení klienta. Především však situace, kdy jen v době od února do května 2021 žalovaná kromě úvěru od žalobkyně načerpala z dalších úvěrů celkově 115.000,00 Kč, rozhodně nezavdává ani při největším optimismu předpoklad řádného plnění závazků z předmětné smlouvy. Žalobkyně se však spokojila pouze s formulářovými prohlášeními žalované (i z těch je při porovnání doby podpisu zřejmé, že žalovaná v průběhu dvou minut elektronicky podepsala vše od informace o úvěru přes žádost o jeho poskytnutí, dodatek ke smlouvě, prohlášení i hodnocení klienta), aniž by zkoumala reálné majetkové poměry žalované.

14. Soud s ohledem na výše uvedené závěry dokazování dospěl k závěru, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.

15. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

16. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

17. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

18. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

19. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

20. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

21. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 23. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

24. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině úvěru 98.000,00 Kč, ponížené o uhrazené platby v celkové výši 17.817,00 Kč, tj. 80.183,00 Kč. Soud proto zavázal žalovanou k úhradě částky 80.183,00 Kč spolu s zákonným úrokem z prodlení (§ 1970 o.z., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení) a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítnul. Úrok z prodlení pak byl přiznán v návaznosti na výzvu k plnění z 24.11.2021 jako první výzvu adresovanou žalované a směřující k vrácení plnění, která při odeslání (předpokládaném) v den vyhotovení byla dle § 573 o.z. doručena 29.11.2021, desetidenní lhůta (vzhledem k tomu, že odeslání přípisu nebylo dokládáno, vycházel soud z běhu lhůty od fikce doručení) uplynula 9.12.2021 a žalovaná je tak v prodlení od 10.12.2021.

25. Podle § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád byla žalovaná jako procesně více neúspěšný účastník zavázána k úhradě poměrné části nákladů řízení, a to v návaznosti na poměr úspěchu žalobkyně (62,22 % žalované částky) a neúspěchu (37,78 %) ve výši 24,44 % nákladů. Náklady jsou tvořeny uhrazeným soudním poplatkem 6.444,00 Kč a náklady právního zastoupení dle vyhlášky 177/1996 Sb. o odměnách advokátů za tři úkony (převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast u jednání) po 6.260,00 Kč, včetně tří režijních paušálů po 300,00 Kč, s připočtením 21% DPH v částce 4.132,80 Kč celkem 30.256,80 Kč, z čehož 24,44 % představuje částku 7.394,76 Kč, k jejíž úhradě byla žalovaná zavázána.