221 C 33/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 16.130 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 8.868,00 Kč spolu s úrokem prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 22.10.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 7.262,50 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 12.002,00 Kč za dobu od 1.11.2020 do 21.10.2021 a z částky 3.134,00 Kč za dobu od 22.10.2021 do zaplacení, a do úroku z úvěru ve výši 62,52 % ročně z částky 9.946,71 Kč za dobu od 23.7.2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 39.384,00 Kč.</b> <b>III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 495,00 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobou z 27.10.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného zůstatku úvěru, poskytnutého žalované na základě smlouvy z 17.2.2020 ve výši 10.000,00 Kč, kdy žalovaná na tento úvěr uhradila pouze dvě splátky po 566,00 Kč, v důsledku čeho vzniklo žalobkyni i právo na úhradu sjednaných smluvních pokut a dalších plateb. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila a bylo proto jednáno v její nepřítomnosti.

2. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, předsmluvního formuláře, přílohy k návrhu smlouvy, přihlášky do pojištění a informace o pojištění vzal soud za prokázáno, že žalovaná elektronickou formou podepsala návrh smlouvy, který byl formulářovou smlouvou, vygenerovanou na stránkách žalobkyně. Dle smlouvy měla žalovaná obdržet úvěrovou jistinu 10.000,00 Kč, přičemž se zavázala uhradit v 60 měsíčních splátkách po 566,00 Kč celkovou částku 33.960,00 Kč včetně pojištění. Úroková sazba činila 62,52 % ročně. Dle bodu 1.3. (část B smlouvy) měla být smlouva uzavřena v okamžiku doručení oznámení o schválení úvěru klientovi, přičemž se má za to, že oznámení o schválení úvěru odeslané doporučenou poštou došlo třetí pracovní den po odeslání. Dle bodu 6.1 smlouvy byla žalovaná v případě prodlení s úhradou kterékoli splátky po dobu delší než 30 dnů povinna uhradit smluvní pokutu 249,00 Kč za každou splátku, s jejíž úhradou je v prodlení, maxímálně 2.999,00 Kč za každý kalendářní rok, a náhradu nákladů za každou splátku 200,00 Kč. Při prodlení v délce 65 dnů pak bylo dle bodu 6.3 sjednáno automatické zesplatnění úvěru a v bodě 6.5 pro případ neuhrazení zesplatněného úvěru smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. Oznámení o schválení úvěru je datováno 18.2.2020 a bylo uloženo u doručující posty 20.2.2020. Spolu s oznámením o schválení úvěru byl žalované zaslán splátkový kalendář, rovněž datovaný 18.2.2020, který obsahoval rozpis jednotlivých splátek na jistinu a úrok, přičemž výše započtení každé splátky na jistinu se lišila; do každé splátky byla zahrnuta platba 19,00 Kč za pojištění. Dle výpisu z účtu žalobkyně byla úvěrová jistina poukázána žalované na účet 17.2.2020.

3. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, žalovaná doložila doklady z Úřadu práce, že od 1.1.2020 pobírá rodičovský příspěvek 10.000,00 Kč na syna, narozeného 16.5.2019. V listině, nazvané Hodnocení klienta, je uveden příjem žalované 10.000,00 Kč jako rodičovská, počet dětí v domácnosti 2, nulový příjem dalších osob v domácnosti. Celkové výdaje žalované jsou propočteny na částku 8.210,00 Kč, a volné zdroje na 790,00 Kč.

4. Dle přehledu plateb žalovaná uhradila dvě splátky po 566,00 Kč. Přípisy z 17.4.2020, 17.6.2020 a 20.7.2020 byla žalovaná urgována o úhradu splátek. Oznámením z 21.7.2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k okamžité úhradě závazků, plynoucích z úvěrové smlouvy. Předžalobní výzvou z 6.10.2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu do 15 dnů od odeslání oznámení, přičemž z podacího archu vyplývá, že přípis byl odeslán 6.10.2021.

5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, která byla uzavřena doručením oznámení žalobkyně o akceptaci návrhu smlouvy, resp. fikcí ke dni 21.2.2020, avšak před jejímž uzavřením, dokonce před vyhotovením oznámení o schválení úvěru dne 17.2.2020 žalobkyně žalované částku, odpovídající úvěrové jistině 10.000,00 Kč.

6. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování, z nichž vyplývá, že žalobkyně, ač věděla, že žalovaná je matkou dvou nezaopatřených dětí na rodičovské dovolené, jejím jediným příjmem je rodičovský příspěvek 10.000,00 Kč, a volné finanční zdroje ohodnotila částkou 790,00 Kč, přičemž splátka úvěru měla činit 566,00 Kč, za prokázané, že žalobkyně poskytla úvěr osobě, u které nemohla z logiky výše uvedených údajů předpokládat, že bude schopna svým závazkům dostát. Úvěr byl navíc sjednán na dobu splácení pěti let, přičemž žalobkyně vůbec nezkoumala, jaké byly majetkové poměry žalované před nástupem na mateřskou dovolenou, zda má nějaké zaměstnání, a z jakých zdrojů bude (či nebude) případně schopna splátky úvěru hradit. Z posouzení majetkových poměrů žalované přitom vyplývá, že se jedná o osobu nízkopříjmovou, která v době uzavření úvěrové smlouvy byla zcela závislá na sociální dávce, a u níž nebylo vůbec zkoumáno, co je zdrojem jejích příjmů mimo mateřskou dovolenou. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to neplatnosti absolutní, k níž je povinen přihlížet z úřední povinnosti.

7. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěryschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

8. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

9. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

10. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

11. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

12. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly rovněž zmiňovány v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu (i s přihlédnutím ke skutečnosti, že plnění úvěrové jistiny bylo žalované poukázáno ještě před uzavřením smlouvy – viz výše) dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá rozdílu mezi vyplacenou úvěrovou jistinou 10.000,00 Kč a žalovanou uhrazenými platbami v celkové výši 1.132,00 Kč.

16. Pokud jde o splatnost nároku, při absenci platné dohody o splatnosti je nutné analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. Pojem„ spor“ uvedený v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je pak třeba podle názoru odvolacího soudu v tomto případě vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita naproti tomu„ spor“ o přiměřenou dobu plnění nezakládá. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění lze vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není„ spor.“ Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. (ať již v rámci„ zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu také„ není spor“ o určení přiměřené doby plnění a platí doba plnění uvedená ve výzvě věřitele (viz též § 1959 o.z.).

17. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („ jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění požadovaná věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a tím„ spor“ vyvolat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět mezi nimi„ není spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění určená výzvou věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. uplynula, je dlužník v prodlení. To samozřejmě nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil argumenty k lhůtě plnění až v rámci soudního řízení, půjde však již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř.. Na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nemůže mít vliv.

18. V daném případě byla žalovaná prokazatelně (s doložením dokladu o odeslání) vyzvána ke splnění celého dluhu výzvou z 6.10.2021, odeslanou téhož dne, v níž byla vyzvána k húradě do 15 dnů od data odeslání, tj. do 21.10.2021. Žalovaná na tuto výzvu nereagovala, námitku nepřiměřenosti navrhované lhůty k plnění neuplatnila. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že spor o přiměřenost uvedené doby nevyvolala. Žaloba o určení doby plnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru proto nebyla potřebná, dluh se stal splatným nejpozději uplynutím uvedené doby 21.10.2021 a žalobkyni lze přiznat z dlužné jistiny úvěru též zákonný úrok z prodlení za dobu od 22.10.2021 do zaplacení (§ 1970 o.z., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení). Žalobě bylo tedy vyhověno do částky, odpovídající žalobkyní poskytnuté jistině 10.000,00 Kč, ponížené o žalovanou uhrazené plnění 1.132,00 Kč (8.868,00 Kč), a úroku z prodlení z této částky za dobu od 3 22.10.2021 do zaplacení, ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta. Lhůta k plnění vychází z ust. § 160 o.s.ř.

19. Podle § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád byla žalovaná s ohledem na poměr úspěchu žalobkyně ve věci (54,98 % žalované částky) a neúspěchu (45,02 %) zavázána k úhradě poměrné části, a to 9,96 % nákladů řízení. Ty jsou pak tvořeny uhrazeným soudním poplatkem 1.000,00 Kč a náklady právního zastoupení dle vyhl. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů za tři úkony (převzetí zastoupení, předžalobní výzva a sepis žaloby) po 300,00 Kč (při aplikaci § 14b vyhlášky), včetně tří režijních paušálů po 100,00 Kč, jeden úkon (účast ujednání) po 1.780,00 Kč, včetně režijního paušálu 300,00 Kč, včetně 21% DPH 4.968,80 Kč, z čehož 9,96 % představuje částku 495,40 Kč, k jejíž úhradě byla žalovaná zavázána.