221 C 35/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Šťastnou ve věci žalobce: ; titul celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce zastoupený advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalované o zaplacení 17.000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán uhradit žalobci částku 17.000,00 Kč, se zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému na nákladech řízení částku 600,00 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> Žalobou z 30.9.2020 domáhal se žalobce úhrady žalované částky jako bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo hrazením nájmu za pozemek, který žalovaný nabyl vydržením. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s odůvodněním, že nárok je promlčen s ohledem na datum úhrady plateb ze strany žalobce. Ze spisu [spisová značka] vzal soud za prokázáno, že žalobou z 21.12.2016 se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce] s odůvodněním, že pozemek užíval na základě kupní smlouvy z 31.10.1968 v dobé víře, že tento tvořil součást nemovitostí, nabytých uvedenou smlouvou, byl ohraničen plotem a tvořil s nemovitostmi jeden celek. Ve spisu je založen přípis žalobce žalovanému z 1.9.2015, v němž konstatuje, že žalobce uvedený pozemek nabyl vydržením do svého vlastnictví a rozvádí zde podrobné argumenty pro toto tvrzení. Řízení bylo ukončeno usnesením o schválení smíru, dle kterého byl jako vlastník pozemku určen žalobce; usnesení z 28.3.2019 nabylo právní moci 10.4.2019. Z korespondence účastníků a dokladů o úhradě vzal soud za prokázáno, že žalovaný přípisem z 28.3.2014 reagoval na žádost žalobce z 21.3.2014 o uznání vydržení vlastnického práva žalobce k části pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce] tak, že toto odmítnul, neboť žalovanému nebyla prokázána oprávněna držba a nebyl doložen žádný platný právní důvod k držbě, způsobilé k vydržení vlastnického práva; žalovaný současně vyzval žalobce k úhradě částky 8.000,00 Kč za bezesmluvní užívání části pozemku parc. [číslo] za dobu dvou let zpětně. Následně žalovaný přípisem z 26.5.2014 reagoval na dopis žalobce z 10.4.2014 tak, že [jméno] [územní celek] trvá na úhradě uvedené částky za užívání pozemku za dobu od 16.5.2012 do 15.5.2014, a to nejpozději do 30.6.2014. Úhradu částky 8.000,00 Kč žalobce provedl dne 30.6.2014. Přípisem z 19.5.2016 žalovaný vyzval žalobce k úhradě částky 9.000,00 Kč za užívání části pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce] za dobu od 1.7.2014 do 30.6.2016, a to ve lhůtě do 30.6.2016. Žalobce úhradu provedl 27.6.2016. Přípisem z 5.6.2019 vyzval žalobce žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení, které mu vzniklo úhradou shora uvedených částek, a to v návaznosti na uzavřený smír ve věci [spisová značka]. Přípisem z 12.7.2019 žalovaný toto odmítnul z důvodu promlčení. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že k výzvě žalovaného žalobce uhradil dne 30.6.2014 částku 8.000,00 Kč a dne 27.6.2016 částku 9.000,00 Kč za užívání části pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce], ohledně kterého účastníci uzavřeli v r. 2019 smír, určující vlastnické právo žalobce k pozemku, přičemž usnesení o schválení smíru nabylo právní moci 10.4.2019. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce uvedené částky uhradil a na základě čeho je uhradil. Soud se proto zabýval jednak žalovaným vznesenou námitkou promlčení, proti které žalobce brojí argumentem, že vlastnické právo žalobce k uvedenému pozemku bylo do katastru nemovitostí zapsáno až na základě smíru, a běh promlčecí lhůty začal až od právní moci usnesení o schválení smíru. S tímto názorem se soud neztotožňuje. Ve smyslu ust. § 619 odst. 1, 2 zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.) počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u orgánu veřejné moci, přičemž tento okamžik je definován jako moment, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Ze shora provedeného dokazování vyplývá, že žalobce nejméně od 21.3.2014 (viz reakce žalovaného z 28.3.2014 jako odpověď na přípis z 21.3.2014) argumentoval vůči žalovanému tím, že vlastnické právo k pozemku nabyl vydržením, přičemž ve své korespondenci po celou dobu uváděl zcela totožné argumenty, jako nakonec vznesl v žalobě z 21.12.2016 ([spisová značka]). Jinak řečeno, žalobce měl nejméně od března 2014 zcela jasnou povědomost o okolnostech nabytí svého vlastnického práva k pozemku, na svých argumentech setrvával, avšak i přesto hradil žalovanému v r. 2014 a 2016 částky za užívání pozemku, a teprve na konci roku 2016 podal žalobu na určení svého vlastnického práva. Za situace, kdy žalobci již v době realizace obou plateb byly známy veškeré okolnosti, svědčící pro existenci jeho vlastnického práva k pozemku nabytého vydržením, nelze přisvědčit argumentu žalobce, že promlčecí lhůta počíná běžet až od právní moci usnesení o schválení smíru, které bylo podkladem pro zápis vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí. Vlastnické právo totiž žalobce nenabyl usnesením o schválení smíru, ale vydržením, přičemž v době realizace obou plateb mu tato skutečnost byla známa. Pouze v důsledku své pasivity pak žalobu na určení vlastnického práva podal až na konci roku 2016, ačkoliv tak mohl učinit již v roce 2014. Soud tak má zato, že promlčení lhůta na vydání bezdůvodného obohacení u částky 8.000,00 Kč začala v návaznosti na § 619 o.z. běžet dnem následujícím po úhradě této částky, tj. 1.7.2014, a u platby 9.000,00 Kč dne 28.6.2016. Soud se však dále zabýval tím, zda žalovanému vůbec bezdůvodné obohacení vzniklo a zda tedy, bez zřetele k námitce promlčení žalovaným vznesené, zde existuje povinnost toto bezdůvodné obohacení vydat. Bezdůvodné obohacení je definováno v § 2991 o.z. jako obohacení bez spravedlivého důvodu, zejména získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za obohaceného bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení jsou však zejména v ust. § 2992 a 2997 stanoveny výjimky, kdy jednou z nich, uvedenou v § 2991 odst. 1 věta druhá o.z. je i situace, kdy osoba obohatila jiného s vědomím, že k tomu není povinna. Jak bylo uvedeno výše, žalobce již předtím, než jej vůbec žalovaný poprvé vyzval k úhradě za užívání předmětného pozemku, nárokoval po žalovaném, aby uznal, že žalobce nabyl vlastnické právo k pozemku vydržením. Argumentace žalobce byla přitom od roku 2014 kontinuální, žalobce včetně řízení 35 C 301/2016 nevznášel jakékoliv jiné argumenty, svědčící pro vydržení jeho vlastnického práva, než jaké uplatňoval vůči žalovanému od roku 2014. Jinak řečeno, žalobce plnil žalovanému, ač si byl vědom, že vlastnické právo nabyl vydržením, toto současně bez změny argumentace tvrdil žalovanému od roku 2014, a i přes tuto skutečnost v r. 2014 a následně 28.6.2016 žalovanému plnil, a určení svého vlastnického práva se počal domáhat až na konci roku 2016. Žalobce tedy žalovanému plnil s plným vědomím existence svého vlastnického práva (které neuplatňoval soudní cestou), a tedy s vědomím, že k takovému plnění není povinen. Nic mu přitom nebránilo vyzvat žalovaného, aby naopak žalované svůj nárok uplatnil soudní cestou, kdy v rámci soudního řízení by otázka nabytí vlastnického práva vydržením byla řešena jako prejudiciální. Dle názoru soudu tak žalobci již z tohoto důvodu nevznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť platby žalovanému poskytoval s vědomím (deklarovaným opakovaně vůči žalovanému v písemné formě), že k nim není povinen. Žaloba byla proto jako nedůvodná zamítnuta a žalobce byl podle § 142 odst. 1 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád zavázán k úhradě nákladů řízení nezastoupeného účastníka podle vyhláška 254/2015 Sb. za dva úkony (vyjádření k žalobě a účast u jednání) po 300,00 Kč, celkem 600,00 Kč.