231 C 30/2019

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec o zaplacení 25.927 Kč s příslušenstvím + 10 184,55 Kč - smlouva o úvěru + smluvní pokuta

I. Návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit 25 927 Kč spolu s 9% úroky z prodlení od 3. 6. 2019 do zaplacení, smluvní pokutu 10 184,55 Kč, 49,91% úroky z úvěru z částky 47 896,31 Kč od [datum] do [datum] ve výši 11 937,48 Kč a 49,91% úroky z úvěru z částky 24 329,30 Kč od 28. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 11. 2018 dosáhne částky 163 944,00 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 8 857,20 Kč k rukám jeho právního zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 25 927 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že s žalovaným uzavřel dne 16. 11. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úroky z úvěru sjednané ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 63,07 % splácet v 60 měsíčních splátkách po 2 277 Kč. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, do zesplatnění úvěru zaplatil 9 splátek po 2 277 Kč. V důsledku prodlení žalovaného žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut ve výši dvakrát 499 Kč za prodlení delší než 30 dnů s 10. a 11. splátkou. Žalobci dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný dostal do prodlení déle než 15 dnů, celkem tedy za prodlení s 9., 10. a 11. splátkou žalobce požaduje 600 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění úvěru, a to dle bodu 6.3 smlouvy. K zesplatnění úvěru došlo ke dni 21. 11. 2018 a k tomuto dni se nezaplacená jistina a dosud nezaplacené úroky staly součástí nové jistiny úvěru, která činila celkem 53 836,30 Kč (původní jistina 47 896,31 Kč a přirostlé úroky 5 939,99Kč). Po zesplatnění úvěru žalovaný zaplatil dne 27. 5. 2019 splátku 29 507 Kč. Žalobce žalobou požaduje aktuální dlužnou jistinu úvěru ve výši 24 329,30 Kč, dále výše uvedené smluvní pokuty v celkové výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru od 23. 11. 2018 do data vyhotovení žaloby ve výši celkem 10 184,55 Kč, úroky z úvěru v nominální roční úrokové sazbě 49,91 % z částky 47 896,31 Kč od 23. 11. 2018 do 27. 5. 2019 ve výši 11 937,48 Kč a z částky 24 329,30 Kč od 28. 5. 2019 do zaplacení (maximálně však 163 944 Kč).

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal, že smlouva o úvěru [číslo] byla uzavřena v rozporu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a je od počátku neplatná. Žalobce nedostatečně posoudil úvěruschopnost žalovaného, protože po výdajové stránce žalovaného prověřil pouze v Nebankovním registru klientských informací (dále jen„ NRKI“). Žalobce nepoužil Bankovní registr klientských informací (dále jen„ BRKI“), ani si nevyžádal výpisy z účtu žalovaného za posledních několik měsíců, což učinit měl, aby si po výdajové stránce ověřil, jestli nedochází ke splácení úvěrů či k jiným významným platbám. Žalobce se nemůže spokojit jen s prohlášením žadatele o úvěr ohledně jeho úvěrové angažovanosti a výdajích. Poukázal dále na to, že veškeré zapůjčené peníze ze smlouvy o úvěru již žalobci vrátil na účet, proto navrhl zamítnutí žaloby.

3. Žalobce v replice ze dne 17. 12. 2019 uvedl, že řádně prověřil schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení žalovaného. Z dokladů vyplynulo, že žalovaný měl celkové příjmy 32 000 Kč, jeho náklady činily celkem 8 193 Kč a měsíční splátky na souběžné úvěrové smlouvy činily 883 Kč. Volné zdroje ke splácení činily 22 807 Kč (rezerva 1.000 Kč). Před poskytnutím úvěru, který je předmětem této žaloby poskytl žalovanému jiný úvěr, který žalovaný řádně a včas splácel, a to v měsíčním předstihu. Úvěrová historie žalovaného byla ověřena v databázích SOLUS a NRKI. Doplnil, že ve formuláři hodnocení klienta jsou výdaje pečlivě zkoumány, žalobce přičítá rezervu 1 000 Kč a zadává zákonné životní minimum. Pokud žalovaný zatajil výdaje, nebo je uvedl v nižší výši, porušil § 6 zákona č. 89/2012 Sb., kde je uvedeno, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Dále provedl výpis z NRKI a registru SOLUS, měl k dispozici pracovní smlouvu ze dne 19. 9. 2011 a dodatek k pracovní smlouvě ze dne 17. 9. 2012, výplatní lístky žalovaného za 9/2017 a 10/2017, částečný výpis z bankovního účtu (z něhož bylo ověřeno, že žalovaný je majitelem účtu na který měl být úvěr vyplacen) a část výpisu z transakční historie bankovního účtu žalovaného za období 1. 4. 2018 až 13. 6. 2018 (z něhož byla potvrzena příchozí mzda od zaměstnavatele). K posouzení výdajů uvedl, že vychází z údajů uvedených žalovaným, nemá objektivní možnost si ověřit údaje sdělené žalovaným. Žalovaný byl povinen mu sdělit pravdivé a úplné údaje. Po zhodnocení uvedených dokumentů bylo na základě interního skóringu možno poskytnout požadovaný úvěr.

4. Z dokazování provedeného při jednání soud zjistil následující skutkový stav:

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 16. 11. 2017 ve spojení s oznámením o schválení úvěru a splátkovým kalendářem ke smlouvě o úvěru [číslo] soud zjistil, že dne 16. 11. 2017 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru [číslo]. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet v 60 měsíčních splátkách po 2 277 Kč splatných nejpozději 17. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba byla ujednána ve výši 63,07 %. Rovněž byla ujednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou o délce nejméně 30 dnů, a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru. Ve smlouvě byla též ujednána náhrada nákladů ve výši 200 Kč za prodlení s každou splátkou o délce nejméně 15 dnů. Dle karty klienta a dokladu o vyplacení úvěru byl úvěr ve výši 50 000 Kč žalovanému vyplacen převodem na účet dne 20. 11. 2017.

6. Z listiny nazvané„ Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaný žalobci sdělil, že má příjmy ze zaměstnání ve výši 18 000 Kč měsíčně a ostatní příjmy ve výši 14 000 Kč. Jako výdaje je uvedeno životní minimum ve výši 3 410 Kč, dále na jedno dítě v domácnosti 2 000 Kč, 750 Kč na spoření, 883 Kč na splátky úvěrů žalobci a 1 900 Kč na nájemné a inkaso. Celkem tedy výdaje uvedeno 8.676 Kč (jedná se o zjevně nesprávný údaj, správně má být 8 943 Kč). Dále je počítáno s rezervou ve výši 1 000 Kč, jako volné zdroje (příjmy – výdaje) je uvedeno 22 807 Kč (opět zjevně nesprávný údaj, správně má být 22 057 Kč). Žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou u zaměstnavatele oncomed manufacturing a.s., s manželkou nebydlí ve společné domácnosti, jako vzdělání má maturitu, bydlení má vlastní. Na druhé straně listiny je uvedena poznámka„ Inkaso nedoloženo“, a dále že úvěr byl schválen. Žalobce si vyžádal od žalovaného jeho výplatní pásky, z nichž plyne, že žalovaný měl za měsíc září 2019 čistou mzdu po srážkách 20 714 Kč a za měsíc říjen 2019 čistou mzdu po srážkách 18 801 Kč. Žalobce měl rovněž k dispozici historii pohybů na běžném účtu žalovaného s příchozí mzdou u Raiffeisenbank, ze které plyne, že dne 14. 9. 2019 žalovaný obdržel od zaměstnavatele mzdu 19 557 Kč a dne 13. 10. 2019 mzdu 20 714 Kč. Žalobce měl k dispozici též pracovní smlouvu žalovaného ze dne 19. 9. 2011 a dodatek č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 17. 9. 2012. Z těchto plyne, že žalovaný je zaměstnán jako skladník na dobu neurčitou. Žalobce si dále vyžádal výpis z NRKI, z něhož plyne, že žalovaný získal 457 bodů, což odpovídá III. kategorii s menším rizikem. Z výpisu z registru SOLUS pak vyplývá, že žalovaný nemá po splatnosti žádné splátky. Z karty klienta k čísle smlouvy [číslo] vyplývá, že osoba, která s žalovaným jednala o uzavření smlouvy o úvěru, byla paní [příjmení] a že žalovaný na úvěr splatil 50 000 Kč.

7. Svědek [příjmení] [příjmení], finanční poradce, poskytl žalovanému pomoc v souvislosti s řešením jeho finanční situace. Procházel bankovní registry a zjistil, že žalovaný má registrovanou celou řadu dalších úvěrových smluv. Žalovaným mu bylo sděleno, že veškeré dokumenty, které žalobci podepisoval, byly předpřipraveny tak, aby byl úvěr schválen. Nikdo od žalobce se neptal na situaci žalovaného, zda je pravda, co je v dokumentech uvedeno.

8. Svědkyně [jméno] [příjmení] si na konkrétní případ žalovaného nepamatovala. Obecně ke způsobu sjednávání smluv o úvěru ze strany zástupce žalobce uvedla, že klienta poté, co projevil zájem o uzavření smlouvy o úvěru, nejprve telefonicky vyzpovídala, údaje zaznamenala a byla-li žádost o úvěr předschválena, sjednala si s klientem schůzku. Na schůzce byl kladen důraz na to, aby klient doložil své příjmy, byl žádán o předložení výplatních pásek. Ohledně údajů uvedených v listině„ Hodnocení klienta“ dodala, že je klient hlásil a nebyla schopna vysvětlit jejich do očí bijící nereálnost (náklady na bydlení 1 900 Kč, náklady na dopravu 0 Kč, apod.), otázka jejich zřejmé nereálnosti nebyla nijak ze strany zástupce žalobce řešena ani ověřována, např. požadavkem na předložení nájemní smlouvy, dokladů o výdajích klienta.

9. Výzvami ze dne 18. 10. 2018 a ze dne 19. 11. 2018 byl žalovaný vyzýván k úhradě dlužných splátek a byl upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. Oznámením ze dne 21. 11. 2018 bylo žalovanému sděleno, že byl úvěr zesplatněn, a žalovaný byl vyzván k úhradě celkové částky 55 434 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 15. 5. 2019 žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky 55 434 Kč s příslušenstvím.

10. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejprve zabýval k námitce žalovaného otázkou, zda žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

18. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce podrobně ověřovala příjmy žalovaného (doložené výplatní pásky, pracovní smlouva, výpisy z účtu s příchozí mzdou atd.). V tomto směru nelze žalobci nic vytknout. Žalobce však nijak neověřoval výdaje žalovaného. Vycházel pouze z údajů o výdajích, které jí sdělil samotný žalovaný (v listině nazvané„ Hodnocení klienta“), aniž by tyto kriticky vyhodnotil, nadto jakkoliv ověřil. Mimochodem, žalovaný se v řízení bránil tvrzením, že nepravdivé údaje (ať už o formě jeho bydlení a výši nákladů na ně, nákladech na dopravu, počtu osob žijících s ním v rodinné domácnosti) do formuláře sám neuvedl, ale podepsal je. Již tyto žalovaným sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako poměrně (až podezřele) nízké, když byly uváděny výdaje žalovaného na jeho potřeby ve výši 3 410 Kč měsíčně (životní minimum), výdaje na potřeby jednoho dítěte ve výši 2 000 Kč měsíčně a náklady na bydlení ve vlastní nemovitosti ve výši 1 900 Kč měsíčně. Měsíční náklady ve výši 1 900 Kč na bydlení (byť ve vlastní nemovitosti) se soudu jeví jako velmi nízké, u nichž lze bezesporu pochybovat o jejich věrohodnosti (soud v tomto směru poukazuje na to, že sám žalobce si byla vědom toho, že inkaso nebylo doloženo – viz poznámka„ Inkaso nedoloženo“ na str. 2 listiny„ Hodnocení klienta“). Údaje o nákladech na bydlení se u soudu ukázaly být nepravdivé, žalovaný nedisponuje bydlením vlastním za 1 900 Kč měsíčně, ale bydlením nájemním, jehož náklady dosahují měsíční výše cca 7 000 Kč (dle sdělení žalovaného). Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Nic nebránilo žalobci, aby si před uzavřením smlouvy o úvěru vyžádal od žalovaného inkaso, doklady o nákladech na bydlení a položkové výpisy z jeho bankovního účtu za předchozí měsíce, ze kterých by byla zřejmá struktura a výše měsíčních výdajů žalovaného, stejně tak jako disponibilní zůstatek na účtu. Soud proto uzavírá, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí, když nijak neověřoval žalovaným uváděné údaje o jeho výdajích. Žalobce má přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

19. K námitce žalovaného, že žalobce měl povinnost žalovaného prověřit v databázi BRKI (bankovní registr klientských informací), soud uvádí, že žalobce provedl lustraci žalovaného v databázi NRKI (nebankovní registr klientských informací) a v databázi SOLUS. Provedení lustrace žalovaného v těchto databázích soud považuje za zcela dostatečné. Z ničeho neplyne, že by bylo povinností poskytovatele úvěru provést lustraci žadatele o úvěr právě v databázi BRKI.

20. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobce neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně, protože žádným způsobem neověřil jím uváděné výdaje, a nemohl si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru [číslo] ze dne 16. 11. 2017 je tedy neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 50 000 Kč již byla žalobci ze strany žalovaného vrácena. Proto soud výrokem I. tohoto rozsudku podanou žalobu v celém rozsahu zamítl (jelikož je smlouva o úvěru neplatná, nemá žalobkyně nárok na úrok, na smluvní pokuty, ani na ujednanou náhradu nákladů v souvislosti s prodlením).

21. Pro úplnost soud dodává, že ujednaná výše úroků v nominální roční úrokové sazbě 49,94 % je taktéž neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť více než pětinásobně přesahuje obvyklou úrokovou míru uplatňovanou bankami v daném období (8,73 %). Soud k tomuto odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo rozsudek ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005).

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dle názoru soudu jsou tyto představovány: i) odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu 3 úkonů právní služby po 2 140 Kč (tarifní hodnota 25 927 Kč, převzetí věci, účast u jednání dne [datum] a dne [datum]) dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; ii) třemi režijními paušály po 300 Kč k těmto úkonům dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; iii) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1 537,20 Kč; celkem tedy 8 857,20 Kč (II. výrok tohoto rozsudku). Všechny tyto náklady soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva žalobcem, a co do výše i úměrnými předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.