233 C 14/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Chlupovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 21 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 21 000 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení od 31. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 10 842 Kč a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá rozhodnutí, dle kterého by žalovaný byl zavázán k zaplacení částky 21 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které odůvodnila tím, že žalovanému uhradila v období 17. 7. 2012 do 16. 12. 2015 žalovanou částku v souvislosti s péčí poskytnutou ze strany žalovaného dceři žalobkyně nezletilé [jméno] [příjmení], narozené [datum]. S tím, že platby byly provedeny bezhotovostně v měsíčních splátkách po 500 Kč. Mezi účastníky proběhlo soudní řízení, kdy po žalobkyni v pozici žalované se žalovaný domáhal zaplacení částky 538 528,37 Kč s příslušenstvím z důvodu poskytnutí zdravotní péče dítěti – dceři žalované. Řízení probíhalo u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 68/2016, u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 70 Co 146/2017, který rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl a u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 33 Cdo 436/2019, který dovolání zamítl. Žalobkyně se z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dozvěděla, že jí nelze uložit povinnost k plnění, kterou nezakládá zákon a že není-li zákonem stanovena povinnost, nelze pacienta zavazovat ani pomocí analogie ve smyslu ust. § 853 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Žalobkyně tak uhradila částku 21 000 Kč ve prospěch žalovaného, aniž pro to existovala právní povinnost, přičemž vědomost žalobkyně, že k bezdůvodnému obohacení došlo, lze spravedlivě shledávat od doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 33 Cdo 436/2019 ze dne 23. 12. 2021.

2. Žalovaný se svým odporem proti platebnímu rozkazu Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2022 č.j. 233 C 14/2022-47 vyjádřil dne 4. 8. 2022 a to tak, že poukázal na skutečnost, kdy žalobkyně hradila žalovanému dobrovolně měsíční splátku ve výši 500 Kč a to počínaje dnem 17. 7. 2012. Ke dni 1. 1. 2014 uhradila celkem 18 dílčích splátek v souhrnné výši 9 000 Kč. Žalovaný dále poukázal na ust. § 3028 zák. č. 89/2019 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ NOZ“), z něhož vyplývá, že závazek z bezdůvodného obohacení se řídí NOZ, došlo-li k bezdůvodnému obohacení po účinnosti NOZ, a to například plněním bez právního důvodu. Žalovaný tedy pro prvních 18 splátek zastává názor, kdy je nutno žalobkyní uplatněný nárok posuzovat podle občanského zákoníku. Dále uvedl, že dle ust. § 107 odst. 2 občanského zákoníku se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí v objektivní lhůtě 3 roky, resp. v subjektivní lhůtě 2 let, a vznesl tak námitku promlčení v části žalobkyní uplatněného nároku ve výši 9 000 Kč. Co do zbytku 12 000 Kč žalovaný poukázal na ust. § 621 NOZ, kdy se vyžaduje vědomost ochuzeného o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Žalovaný se neztotožnil s rozhodnou skutečností pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, kterou žalobkyně považuje den vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 33 C Cdo 436/2019 ze dne 23. 12. 2021, žalovaný je toho názoru, že tento počátek nastal podstatně dříve, a to 12. 9. 2018, tj. dnem vyhlášení pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, č.j. 70 Co 146/2017-149, kterým bylo postaveno na jisto, že žalobkyně plnila bez právního důvodu. Žalobkyně se dle žalovaného podle ust. § 619 odst. 2 NOZ měla a mohla dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty nejpozději ke dni 12. 9. 2018, a jelikož od uvedeného data ke dni podání žaloby uplynuly již více než 3 roky, vznesl žalovaný námitku promlčení i do zbytku uplatněného nároku v žalobě, tj. do částky 12 000 Kč. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 33 Cdo 436/2019, a uvedl, že žalobkyně jako matka nezletilé [jméno] není pasivně legitimována k úhradě nákladů léčebné péče poskytnuté od 12. 3. 2012 do 31. 3. 2012, a pro období 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 výslovně soud neuvedl, že pro plnění neexistuje právní důvod. Dále uvedl, že v pojetí zákona č. 20/1966 Sb., zákona o péči o zdraví lidu, vzniká právní vztah mezi zdravotnickým zařízením a nemocným, tj. dcerou žalobkyně. Jestliže tedy žalobkyně dobrovolně plnila po nabytí účinnosti NOZ jako rodič, nemohl se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit. Žalovaný tak navrhl, aby žalobní návrh žalobkyně byl zamítnut a aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení.

3. Žalobkyně se vyjádřila svým podáním ze dne 14. 12. 2022 k podanému odporu žalovaného, kdy zastává názor, že právo vymezené žalobou vzniklo za účinnosti NOZ a podléhá tedy jeho právní úpravě ve smyslu ust. § 3028 odst. 1 NOZ, dále pro úplnost uvedla, že bylo u obdobné věci sp. zn. 44 Co 165/2018 u Krajského soudu v Brně podáno žalobkyní odvolání a k vyřešení věci došlo až v březnu 2022 a to na základě zpětvzetí žaloby ze strany žalovaného, a to zjevně v reakci na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 12. 2021 sp. zn. 33 Cdo 436/2019. Žalobkyně stran náhrady nákladů řízení žalovaného uvedla, že tento je velkou organizací s oddělením právních věcí a v daném sporu se nejedná o žádnou specializovanou právní službu.

4. Žalovaný na repliku žalobkyně reagoval svou duplikou ze dne 14. 12. 2022, kde uvedl, že trvá na tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení nikdy nevznikl a opětovně vznesl námitku promlčení a k důkazu předložil výpis úhrad žalobkyně za období od 17. 7. 2012 do 16. 2. 2015.

5. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím dílčím skutkovým závěrům. Z dokumentace – výpisu plateb žalobkyně za období od 17. 7. 2012 do 18. 11. 2014 bylo zjištěno, že tato je vedena na jméno dcery žalobkyně, tedy na [příjmení] [jméno], kdy bylo provedeno v daném období celkem 29 plateb po 500 Kč, celkem tedy 14 500 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně za období měsíce 12/2014 až 12/2015 byly provedeny platby v částkách 500 Kč na bankovní účet [bankovní účet] s poznámkou [anonymizováno]: [jméno] a to dne 16. 12. 2014, dne 16. 1. 2015, dne 16. 2. 2015, dne 16. 3. 2015, dne 16. 4. 2015, dne 18. 5. 2015, dne 16. 6. 2015, dne 16. 7. 2015, dne 17. 8. 2015, dne 16. 9. 2015, dne 16. 11. 2015, dne 16. 12. 2015.

6. Z rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 112 C 68/2016-82 ze dne 20. 3. 2017 soud zjistil z jeho odůvodnění, že se žalovaný po žalobkyni domáhal zaplacení částky 538 528,37 Kč s příslušenstvím za poskytnutou zdravotní péči žalované [jméno] [příjmení], narozené 12. 3. 2012, kdy soud dospěl ke skutkovým zjištěním, kdy dne 12. 3. 2012 se žalobkyni narodila dcera [jméno] [příjmení] již v 28. týdnu těhotenství a že dceři žalobkyně byla poskytnuta zdravotní péče od 12. 3. 2012 do 14. 5. 2012 a za poskytnutou zdravotní péči žalovaný vyúčtoval dceři žalobkyně částku 554 528,37 Kč.

7. Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně č.j. 70 Co 146/2017-149 ze dne 12. září 2018 soud zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně č.j. 112 C 68/2016-82 byl změněn tak, že se zamítá žaloba na stanovení povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému částku 538 528,37 Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75% za dobu od 25. 4. 2015 do zaplacení. V odůvodnění předmětného rozhodnutí soud zjistil, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný poskytl nezletilé dceři žalobkyně [jméno] [příjmení], narozené 12. 3. 2012, zdravotní péči v období od 12. 3. 2012 až 14. 5. 2012. Rovněž bylo nesporné, že žalovaná i její dcera byly cizími státními příslušnicemi, s tím, že v době poskytnutí zdravotní péče nebyla nezletilá [jméno] účastnicí veřejného zdravotního pojištění.

8. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 436/2019-184 ze dne 23. 12. 2021 soud zjistil, že dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018 č.j. 70 Co 146/2017-149 bylo pro nedůvodnost zamítnuto.

9. Z přípisu zástupce žalobkyně ze dne 29. 3. 2022 a k tomu doručenka s datem doručení 30. 3. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného vyzvala před podáním žaloby k úhradě dluhu – bezdůvodného obohacení.

10. Zástupce žalobkyně při jednání k dotazu soudu uvedl, že platby žalobkyně prováděla v měsíčních splátkách po 500 Kč v období od 17. 7. 2012 do 16. 12. 2015. Dále k dotazu soudu právní zástupce žalobkyně uvedl, že vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 70 Co 146/2017 byl přítomen. Účastníci učinili nesporným skutečnost, že dceři žalobkyně [jméno] [příjmení], narozené 12. 3. 2012, byla ze strany žalovaného poskytnuta zdravotní péče, přičemž se jednalo o poporodní péči. Dále účastníci učinili nesporným, že žalobkyně uhradila v období od 17. 7. 2012 do 16. 12. 2015 částku 21 000 Kč a to v měsíčních splátkách po 500 Kč, kterou uhradila za zdravotní péči poskytnutou její dceři, kdy se jednalo o plnění rodiče za dítě.

11. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Dceři žalobkyně [jméno] [příjmení], narozené 12. 3. 2012 byla ze strany žalovaného poskytnuta zdravotní péče, konkrétně poporodní. Žalobkyně uhradila v období od 17. 7. 2012 do 16. 12. 2015 částku 21 000 Kč a to v měsíčních splátkách po 500 Kč, kterou hradila za zdravotní péči poskytnutou její dceři, když tato nebyla účastnicí veřejného zdravotního pojištění. Žalobkyně a její nezletilá dcera byly cizími státními příslušnicemi, konkrétně státními občankami [anonymizováno]. Přičemž částka 9 000 Kč byla uhrazena do 31. 12. 2013, tedy do nabytí účinnosti NOZ a částka 12 000 Kč byla žalobkyní uhrazena po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti NOZ. Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 146/2017-49, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítla žaloba na stanovení povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému částku 538 528,37 Kč s příslušenstvím poněvadž nebyl dán žádný právní důvod vzniku nároku uplatněného v žalobě, kdy u nezl. [jméno] nebyla dána její pasivní legitimace v případě úhrady za péči poskytnutou od 12. 3. 2012 do 31. 3. 2012 (tedy za dobu účinnosti zák. č. 20/1996 Sb., o péči o zdraví lidu) a za péči od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 (za dobu účinnosti zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování) nebyl dán žádný právní důvod plnění, neboť nárok žalovaného neměl oporu v hmotném právu. V řízení bylo prokázáno, že právní zástupce byl dne 12. 9. 2018 přítomen vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 70 Co 146/2017.

12. Dle ust. § 621 NOZ okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

13. Dle ust. § 3028 NOZ odst. 1 tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti; odst. 3 není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

14. Dle ust. § 107 odst. 2 občanského zákoníku nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

15. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení žalobu zamítl. Mezi účastníky bylo nesporné, že dceři žalobkyně [jméno] [příjmení], narozené 12. 3. 2012 byla poskytnuta poporodní zdravotní péče, za kterou žalobkyně uhradila v období od 17. 7. 2012 do 16. 12. 2015 částku 21 000 Kč a to v měsíčních splátkách po 500 Kč, kterou uhradila za zdravotní péči poskytnutou její dceři, přičemž se jednalo o plnění rodiče za dítě. Soud se zabýval námitkou promlčení s poukazem na její vznesení. Dle ust. § 3028 NOZ vyplývá, že závazek z bezdůvodného obohacení se řídí NOZ, došlo-li k bezdůvodnému obohacení po účinnosti NOZ. V judikatuře viz III. ÚS 611/01:„ Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z principu, podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být za porušení zákazu volán k odpovědnosti. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem, které svým adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí jen do budoucna“; dále viz například I. ÚS 185/05. Tedy konkrétně v tomto řízení se posuzuje část žalobkyní uplatněného nároku, konkrétně částka 9 000 Kč (18 úhrad do 31. 12. 2013, kdy poslední z nich byla učiněna 16. 12. 2013), podle občanského zákoníku. Dle ust. § 107 odst. 2 občanského zákoníku se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději v objektivní lhůtě 3 roky. Poslední splátka v době účinnosti občanského zákoníku byla provedena 16. 12. 2013. Žaloba byla podána 17. 5. 2022, tedy od poslední platby uplynulo více než 8 let. Co do zbytku žalované částky, tj. částky 12 000 Kč uhrazené žalobkyní ve prospěch žalované po 1. 1. 2014, tedy po účinnosti NOZ se tento v souladu s ust. § 3028 NOZ posoudí podle ust. § 621 NOZ. Pro účely § 621 je rozhodující vědomost ochuzeného o skutkových okolnostech zakládajících bezdůvodné obohacení; jeho schopnost tato fakta právně kvalifikovat naopak důležitá není (NS 28 Cdo 3332/2010, NS 28 Cdo 2692/2015, NS 28 Cdo 1283/2019, shodně Ellenberger In: Palandt 2016 s. 227, Deppenkemper In: Prütting, Wegen, Weinreich 2016 s. 316). Není proto určující, kdy byl ochuzený seznámen s právním hodnocením relevantních okolností, ať již ze strany soudu (NS 28 Cdo 2373/2016, NS 28 Cdo 1870/2019), advokáta, s nímž věc konzultoval (NS 28 Cdo 3796/2019), či jiného zdroje (NS 28 Cdo 3415/2017) In: BRIM, Luboš. § 621 (Počátek promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2030, marg. č. 8). Tedy vyhlášení rozhodnutí Krajského soudu v Brně, č.j. 70 Co 146/2017-149, dne 12. 9. 2018, kterému byl osobně přítomen právní zástupce žalobkyně, je dnem počátku běhu promlčecí lhůty. Tedy ke dni podání žaloby uplynulo více než 3 roky. Soud námitky promlčení uznal jako důvodné.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu a v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3570/2013, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 13646, tak, že soud přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 960 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 21 000 Kč sestávající z částky 1 940 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1 940 Kč za sepis odporu proti platebnímu rozkazu dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 1 940 Kč za písemné vyjádření dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. a za účast na jednání dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a.t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 960 Kč.