233 C 4/2026

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Martinem Cahlíkem ve věci žalobce:Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 133 809 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v nároku na zaplacení částky 16 953 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 16 953 Kč za období od 23. 9. 2025 do zaplacení, částky 2 018,23 Kč a úroku ve výši 69,45 % ročně z částky 98 110,32 Kč od 23. 9. 2024 do 15. 10. 2025 zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 65 810 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci: a. částku 37 103 Kč, b. částku 11 925 Kč, c. úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 102 913 Kč za dobu od 23. 9. 2025 do zaplacení, d. úrok ve výši 8,63 % ročně z částky 98 110,32 Kč za období od 23. 9. 2025 do 15. 10. 2025, e. úrok ve výši 8,63 % ročně z částky 98 110,32 Kč za dobu od 16. 10. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 9. 2025 dosáhne částky 393 868 Kč.

IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobou podanou na soud dne 20. 1. 2026 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 133 809 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s žalobcem prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. hodnota. Žalobce na základě této smlouvy žalovanému poskytl finanční prostředky ve výši 100 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu s poplatky, úrokem a smluvními pokutami. Svoje povinnosti však řádně a včas neplnil, splátky ve sjednané výši neplatil a žalobce přistoupil k vyčíslení dluhu. Žalovaný ani přes výzvu žalobce dlužnou částku dosud neuhradil.

2. Žalovaný se k nároku žalobce nevyjádřil.

3. Podáním ze dne 27. 4. 2026 vzal žalobce žalobu částečně zpět do částky 16 953 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl v kapitalizovaných úrocích z úvěru po přepočtu jinou úrokovou sazbou a přepočtenou smluvní pokutu, a úrok z úvěru výši 69,45 % ročně z částky 98 110,32 Kč od 23. 9. 2025 do 15. 10. 2025. V souladu s § 96 odst. 1 o.s.ř. soud rozhodl o částečném zpětvzetí tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

4. Z předložených listinných důkazů, a to výpisu ze seznamu registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru, dokumentu – podpis na dálku, základních informací o klientovi, důkazu o odeslání 1 Kč, zaslané SMS, důkazu o přijaté SMS, předsmluvního formuláře ze dne 27. 1. 2025, hodnocení klienta ze dne 27. 1. 2025, potvrzení o příchozí úhradě ze dne 24. 1. 2025 v počtu 3 ks, fotokopie občanského průkazu, výpisu ze záznamu z registru SOLUS, výpisu ze záznamu z registru NRKI, dokladu o vyplacení úvěru, prohlášení klienta ze dne 27. 1. 2025, návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 27. 1. 2025, dodatku č. hodnota k návrhu smlouvy o úvěru ze dne 27. 1. 2025, oznámení o schválení úvěru ze dne 28. 1. 2025, včetně doručenky, dodatku č. hodnota k návrhu smlouvy o úvěru ze dne 27. 1. 2025, splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru, karty klienta, výzvy k zaplacení 17. 4. 2025, ze dne 18. 8. 2025 a ze dne 17. 9. 2025, oznámení ze dne 21. 9. 2025 a předžalobní výzvy ze dne 29. 12. 2025, včetně poštovního podacího archu, soud zjistil následující skutkový stav:

5. Dle výše uvedeného návrhu na uzavření smlouvy, předsmluvního formuláře, prohlášení klienta, a dodatku č. hodnota k návrhu smlouvy měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měl žalobce poskytnout žalovanému částku 100 000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 68,07 % ročně. Ve smlouvě byly dále upraveny smluvní pokuty a automatické zesplatnění úvěru. Smlouva byla uzavřena prostředky na dálku – zasláním sms s jedinečným kódem. Na všech výše uvedených dokumentech je uvedený stejný jedinečný kód. Rozdíl v časech podpisu je v sekundách. V dokumentu – podpis na dálku žalobce popisuje systém, který používá k podepisování smluv prostřednictvím elektronických komunikací. Dále žalobce předložil výpis sms, které žalovanému dne 27. 1. 2025 zaslal, a sms souhlas žalovaného s kódem, který je uveden na výše uvedených smlouvách. Žalobce zaslal dne 25. 1. 2025 ze svého účtu platbu 1 Kč s kódem následně uvedeným v sms žalovaného. Žalobce dále disponuje kopií občanského průkazu žalovaného. Žalovanému bylo poštovní přepravou doručeno oznámení o schválení úvěru dne 28. 1. 2025. Toto oznámení obsahuje rekapitulaci výše uvedené smlouvy.

6. Žalovanému byla dne 27. 1. 2025 vyplacená na účet částka 100 000 Kč dle výše uvedeného dokladu o vyplacení úvěru. Dle karty klienta žalovaný na úvěr celkově zaplatil 34 190 Kč.

7. Dle výpisu záznamů z registru SOLUS žalovaný neměl v databázi žádný příznak. Dle NRKI měl mít žalovaný 4 žádosti o úvěr u různých institucí, úvěrový rámec 95 000 Kč a žádnou splátku po splatnosti. Celkové hodnocení se v dokumentu nevyskytuje. Dle Hodnocení klienta měl mít žalovaný pravidelný čistý příjem 35 000 Kč. Jako výdaje bylo uvedeno životní minimum 4 860 Kč a bydlení ve výši 6 008 Kč a další výdaje 300 Kč. Dle potvrzení o příchozí úhradě měl žalovaný příjem na účtu cca 38 000 Kč.

8. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení nezaplacených splátek s upozorněním na zesplatnění dluhu dne 17. 4. 2025, dne 18. 8. 2025 a dne 17. 9. 2025. Následně žalovanému oznámil dne 21. 9. 2025 zesplatnění celého dluhu. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou ze dne 29. 12. 2025 do 15 dnů od data odeslání výzvy. Výzva byla odeslána dne 29. 12. 2025, jak vyplynulo z příslušného podacího archu.

9. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti.

10. Soud zhodnotil provedené listinné důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost těchto listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.

11. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle ust. § 561 odst. 1 OZ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

13. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Dle ust. § 1879 OZ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

19. Nejdříve se soud zabýval otázkou, zda byla smlouva mezi účastníky prostředky komunikace na dálku řádně uzavřena. Smlouva byla opatřena prostým elektronickým podpisem.

20. Nutnost blíže zkoumat prosté elektronické podpisy vyplývá již z jejich povahy – jakýchkoliv dat připojených ke smlouvě, které účastník používá k podpisu. Obecně písemnost smlouvy vyžaduje smlouvu sepsanou na fyzickém podkladu, který je pak stvrzen účastníky podpisem. Obsah smlouvy je pak (v teoretické rovině) neoddělitelný od podpisů. Na obdobném principu funguje kvalifikovaný elektronický podpis, který přes státem uznanou certifikační autoritu identifikuje osobu, která podpis na určitý dokument připojila, a zaručuje integritu dat a podpisu (že se podepsaná data od podpisu nezměnila). Nároky na smlouvu uzavřenou prostředky elektronické komunikace by měly pro fikci písemnosti dle ust. § 561 odst. 1 OZ pak dle názoru soudu splňovat alespoň obdobnou propojenost „podpisu“ účastníků a elektronického dokumentu. Jedině pak lze alespoň v rámci rozumných možností zaručit zachycení obsahu jednání a určení jednající osoby zároveň (v informatickém názvosloví authentication a identificiation). Opsání kódu ze sms a jeho uvedení na začátku elektronického dokumentu toto vzájemné propojení nevytváří, neboť tento kód může jakákoliv osoba umístit na jakýkoliv jiný konec elektronického dokumentu bez jakékoliv možnosti ověřit, kdo jej tam připojil (obdoba napsání jména na fyzické smlouvě na psacím stroji) a zda následně tento dokument nebyl změněn (je obecnou známostí, že většina elektronických dokumentů je přes editor změnitelná, pokud není jakkoliv chráněná před změnou např. zakódováním).

21. Na základě předložených důkazů ohledně zaslání a přijetí sms a poštovního doručení oznámení o schválení úvěru žalovanému soud dospěl k závěru, že s největší pravděpodobností to byl právě žalovaný, kdo smlouvu předmětným kódem podepsal. Zejména doručení oznámení ve spojení s alespoň částečným splácením úvěru dává, byť nepřímo, logický základ akceptace smlouvy žalovaným. Kódy v sms a na smlouvách pak vzájemně odpovídaly.

22. Dále se soud z úřední činnosti zabýval platností předmětných smluv o úvěru s ohledem na ověření úvěruschopnosti žalovaného žalobcem. Neplatnost smlouvy jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp.zn. III ÚS 4129/18).

23. Smluvní ujednání mezi účastníky byla svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.

24. V posuzované věci žalovaný sdělil žalobci informace o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ani z žádosti o úvěr a listin předložených žalobcem nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany žalobce dostatečně zjišťovány, ověřovány a následně hodnoceny. Žalovaný měl v době žádosti o úvěr příjem cca 38 000 Kč, což bylo ověřeno potvrzeními o příchozí úhradě z účtu žalovaného. Ohledně výdajů nezjišťoval žalobce ničeho (náklady na bydlení, další výdaje žalovaného na osobní potřeby, volnočasové aktivity, pojistné, ceny za telekomunikační služby apod.). Ostatně o tom svědčí i skutečnost, že výdaje žalovaného byly stanoveny, kromě poměrně nízkých nákladů na bydlení a dalších výdajů, jako životní minimum.

25. Žalobce tedy postupoval formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by dostatečně ověřil jeho výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do žádostí k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. spisová značka, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. spisová značka).

26. Žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, dostatečně neověřil výdaje žalovaného a nemohl proto řádně posoudit, jaké jsou skutečné volné měsíční prostředky žalovaného a zda tedy žalovaný bude schopen hradit splátky. Za této situace neměl být úvěr žalovanému vůbec poskytnut, a to i kdyby deklarované výdaje odpovídaly realitě, o čemž lze mít při obecné znalosti cen energií, nákladů spojených s bydlením v Brně a cen potravin při zohlednění běžných životních potřeb průměrného člověka důvodnou pochybnost. Částka životního minima nemůže být použita jako směrodatný či dostatečný podklad pro určení průměrných životních nákladů běžného člověka.

27. Životní minimum je podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, normativní veličinou sloužící výhradně k určení hranice hmotné nouze, tedy stavu, kdy osoba již není schopna zajistit své základní životní potřeby z vlastních prostředků. Jedná se o částku odrážející minimální společensky uznanou míru potřeb, nikoli reálné nebo průměrné výdaje jednotlivce či domácnosti. Samotný zákonodárce výslovně koncipuje životní minimum jako minimální referenční částku, jejímž účelem je ochrana před sociálním vyloučením na nejnižší únosné hranici, nikoli popis běžných životních podmínek populace.

28. Částka životního minima proto nevystihuje skutečné náklady spojené s obvyklým způsobem života, neboť nezahrnuje řadu pravidelných výdajů, které většina osob vynakládá – zejména náklady na bydlení (řešené samostatně prostřednictvím normativních nákladů na bydlení), dopravu, provoz domácnosti, účast na společenském a pracovním životě či další náklady typické pro standardní životní úroveň v české společnosti. Jeho výše je navíc stanovena politickým rozhodnutím, nikoli průběžnou aktualizací na základě statistických šetření životních nákladů obyvatel.

29. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2023, č. j. spisová značka, odkazuje na případy, kdy se žalovaný jako dlužník po splacení značné části úvěru či dokonce celého úvěru účelově domáhá vyslovení neplatnosti úvěrové smlouvy pro nezkoumání úvěruschopnosti věřitelem a nikoliv na případy, kdy soud z úřední povinnosti zkoumá, zda byla zkoumána úvěruschopnost dlužníka, který splatil menší část úvěru a došlo k zesplatnění úvěru pro neplacení úvěru. Závěry tohoto rozsudku se tak na daný případ neaplikují zejména z důvodu, že z dokazování vyplynulo, že žalobce měl již při sjednávání úvěru mít důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného na základě klientem uvedených údajů, které vyvolávaly bez dalšího ověření pochybnosti o jejich reálnosti.

30. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ve světle uvedeného proto žalobci vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 65 810 Kč (poskytnutá jistina ve výši 100 000 Kč ponížená o úhradu žalovaného 34 190 Kč). Ve zbylé části jistiny 37 103 Kč soud návrh žalobce ve výroku III. zamítl.

31. V části nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 11 925 Kč , úroku z úvěru ve výši 8,63 % ročně z částky 98 110,32 Kč za období od 23. 9. 2025 do 15. 10. 2025 a úroku z úvěru ve výši 8,63 % ročně z částky 98 110,32 Kč za dobu od 16. 10. 2025 do zaplacení soud žalobu rovněž zamítl, neboť ujednání o úrocích, poplatcích a smluvní pokutě vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru.

32. Splatnost neoprávněného majetkového prospěchu ze smlouvy neplatné dle § 87 odst. 1 ZoSU je odvozena od možnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu. Žalobci tak nemohlo vzniknout právo na úrok z prodlení. Uvedený závěr odpovídá rovněž judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. spisová značka), podle níž nelze po věřiteli, který porušil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, připustit nárok na zákonný úrok z prodlení, neboť by tím došlo k oslabení zákonné sankce a k faktickému zachování ekonomického prospěchu z poskytnutého úvěru. Žalobci proto náleží pouze právo na vrácení nesplacené jistiny, nikoli právo na úrok z prodlení. Soud tak nárok na úrok z prodlení zamítnul.

33. Z důvodů shora vyložených soud výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku žalobě zčásti vyhověl a ve zbytku žalobu výrokem pod bodem III. zamítl. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

34. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovanému, který byl ve věci úspěšnější, však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevniknuly, a proto soud výrokem IV. náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.