234 C 31/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Matoušem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 111 654 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 12 610 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit -) částku ve výši 65 042 Kč -) úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 77 652 Kč od 25.9.2018 do zaplacení -) smluvní pokutu ve výši 34 002 Kč -) úrok ve výši 62,47 % ročně z částky 66 008,03 Kč od 25.9.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 275 472 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného.

IV. Soud přiznává ustanovenému právnímu zástupci žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátu, se sídlem [adresa], odměnu za zastupování ve výši 11 760 Kč.

V. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně náhradu odměny ustanoveného právního zástupce žalovaného ve výši 11 760 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou na soud dne 28. 12. 2021, doplněnou podáním ze dne 9. 3. 2022 a 26. 1. 2023, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 111 652 Kč. Uvedl, že mezi účastníky byla dne 27. 3. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s ujednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 83,85 % ročně vrátit formou 60 pravidelných měsíčních splátek po 3 826 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Ze strany žalovaného nebylo plněno řádně, žalobce proto dne 23. 9. 2018 úvěr zesplatnil. Do zesplatnění úvěru uhradil žalovaný 15 splátek po 3 826 Kč, po zesplatnění žalovaný neuhradil ničeho. Žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení aktuální dlužné jistiny úvěru ve výši 76 254,20 Kč (dlužná jistina 66 008,03 Kč a úrok přirostlý k jistině ve výši 10 246,17 Kč) s příslušenstvím, smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy o úvěru ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy o úvěru ve výši 400 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % ročně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradu ode dne 25. 9. 2018 do data vyhotovení žaloby (tj. do dne 28. 12. 2021) v kapitalizované výši 34 002 Kč a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 62,47 % p.a. z částky odpovídající zbývající dlužné jistině úvěru od 25. 9. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 9. 2018 dosáhne částky 275 472 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním doručeným soudu 6. 7. 2022. Uvedl, že nárok žalobce neuznává ani z části. Za nespornou označil skutečnost, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, s odstupem času ale nedokáže potvrdit nebo vyvrátit vyplacení jistiny úvěru. Žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, z tvrzení žalobce není zřejmé zda a případně jaké doklady za účelem posouzení úvěruschopnosti žalobce na žalovaném žádal. Žalovaný rovněž vznesl námitku promlčení celého žalobního nároku, když k zesplatnění úvěru mělo dojít dne 23. 9. 2018, žaloba však byla podána dne 28. 12. 2021. U Krajského soud v Brně bylo pod sp.zn. [anonymizována tři slova] [číslo] vedeno insolvenční řízení žalovaného, toto však nemohlo mít vliv na stavění promlčecí doby podle § 173 odst. 4 insolvenčního zákona, protože žalobce svou pohledávku za žalovaným do insolvenčního řízení nepřihlásil.

3. Žalobce dále doplnil, že před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zjišťoval úvěruschopnost žalovaného, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. K námitce promlčení žalobního nároku uvedl, že obecná promlčecí lhůta trvá tři roky a v daném případě je nutné ji počítat ode dne 23. 9. 2018, tj. od zesplatnění úvěru. Promlčecí lhůta běžela do 17. 12. 2018, kdy byla zveřejněna vyhláška oznamující zahájení insolvenčního řízení žalovaného; tímto dnem došlo k stavění běhu promlčecí lhůty. Dne16. 11. 2020 byl zjištěn úpadek žalovaného. Podle § 109 odst. 3 insolvenčního zákona pak účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení zanikají uplynutím lhůty stanovené k podání přihlášky, tj. ve lhůtě dvou měsíců od rozhodnutí o úpadku, tedy do 16. 1. 2021, kdy došlo k pokračování běhu promlčecí lhůty. Jelikož žaloba byla podána dne 28. 12. 2021, k uplynutí 3 leté promlčecí doby nedošlo.

4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav:

5. Z předsmluvního formuláře ze dne 27. 3. 2017, prohlášení klientů a návrhu na uzavření smlouvy ze dne 27. 3. 2017 soud zjistil, že žalovaný požádal žalobce o poskytnutí úvěru ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 83,85 % ročně v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 3 826 Kč splatných vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce dle splátkového kalendáře. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši 229 560 Kč. V bodu 6.1 smlouvy o úvěru byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části ve výši 499 Kč, se kterou byl žalovaný v prodlení o délce 30 dní (max. činil souhrn smluvních pokut 2 999 Kč za kalendářní rok). V bodu 6.2 smlouvy o úvěru byla sjednána náhrada nákladů účelně vynaložených nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného delším než 15 dní u jednotlivé splátky ve výši 200 Kč. Dle bodu 6.3 písm. b) smlouvy o úvěru mělo dojít k zesplatnění celého úvěru vč. příslušenství úvěru v případě prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dní. Dle bodu 6.4 smlouvy o úvěru ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky z poskytnutého úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru. V bodu 6.5 smlouvy o úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění až do úplného zaplacení.

6. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný dne 27. 3. 2017 uvedl příjem ve výši 20 684 Kč a výdaje na bydlení ve výši 1 900 Kč. Životní minimum bylo stanoveno částkou 3 410 Kč. Celkové příjmy žalovaného činily 20 684 Kč, celkové výdaje činily 5 510 Kč s připočtením rezervy ve výši 1 000 Kč; volné zdroje tedy činily 14 174 Kč. Z výdajů pak výdaj na bydlení měl činit 1900 Kč s tím, že na samotném formuláři je dopsána poznámka„ inkaso nedoloženo“. Z hodnocení se dále podává, že žalovaný byl v době žádosti ženatý, nebyl zaměstnaný, příjem byl vyplácen Českou správou sociálního zabezpečení, měl vysokoškolské vzdělání a vlastnil nemovitost, ve které bydlel.

7. Z kopie občanského průkazu se podává, že žalobce před uzavření smlouvy o úvěru ověřil totožnost žalovaného.

8. Z výpisu ze záznamů z registru SOLUS nebyly zjištěny žádné relevantní údaje.

9. Z výpisu z registru NRKI bylo zjištěno, že žalovaný byl zařazen do nejvyššího segmentu klientů, u kterých je dáno nízké riziko nesplácení.

10. Z oznámení [obec] správy sociální zabezpečení ze dne 28. 12. 2016 soud zjistil, že žalovaný od ledna 2017 pobíral starobní důchod ve výši 20 684 Kč.

11. Z dokladu o vyplacení úvěru se podává, že dne 29. 3. 2017 žalobce převedl na účet žalovaného č. [bankovní účet] částku 70 000 Kč pod variabilním symbolem [číslo].

12. Z oznámení o schválení úvěru soud zjistil, že žalobce dne 30. 3. 2017 akceptoval návrh žalovaného na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 27. 3. 2017, čímž došlo k uzavření smlouvy o úvěru. Přílohou oznámení byl splátkový kalendář.

13. Z kopie doručenky (dodejky) bylo zjištěno, že oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému doručeno proti jeho podpisu dne 31. 3. 2017.

14. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný na dluh uhradil 15 splátek po 3 826 Kč, tj. částku v celkové výši 57 390 Kč; poslední splátka ve výši 3 826 Kč byla žalovaným uhrazena dne 19. 6. 2018.

15. Z výzvy k zaplacení soud zjistil, že žalobce dne 20. 8. 2018 upozornil žalovaného na možnost zesplatnění úvěru pro případ, že žalovaný neuhradí dlužné splátky za červenec a srpen 2018.

16. Z výzvy k zaplacení soud zjistil, že žalobce dne 20. 9. 2018 upozornil žalovaného na možnost zesplatnění úvěru pro případ, že žalovaný neuhradí dlužné splátky za červenec, srpen a září 2018.

17. Z oznámení o zesplatnění dluhu ze dne 23. 9. 2018 se podává, že žalobce ke dni 23. 9. 2018 celý úvěr zesplatnil, neboť žalovaný ani přes opakované výzvy nehradil předepsané splátky. Současně byl žalovaný vyzván k úhradě celého zbylého dluhu do 10 dnů od odeslání oznámení.

18. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalobce dne 6. 12. 2021 upozornil žalovaného na výši dluhu 77 652 Kč a vyzval jej k jeho úhradě do 15 dnů od data odeslání výzvy.

19. Z kopie podacího archu soud zjistil, že předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 6. 12. 2021.

20. Z historie transakcí se podává, že žalovaný je majitelem běžného účtu vedeného u [právnická osoba], pod č. [bankovní účet].

21. Z exekučního příkazu ze dne 25. 7. 2019, č.j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení] rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného (žalovaný) k vymožení pohledávky oprávněného z titulu rozhodčího nálezu JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 11. 11. 2018, č.j. [spisová značka].

22. Z oznámení [obec] správy sociální zabezpečení ze dne 27. 12. 2021 soud zjistil, že žalovaný od ledna 2022 pobíral starobní důchod ve výši 20 615 Kč.

23. Z kopie poštovních poukázek za měsíc leden, únor a březen 2022 bylo zjištěno, že žalovaný hradil nájem ve výši 12 500 Kč měsíčně a splátky ve výši 500 Kč a 2 000 Kč měsíčně.

24. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek soud nezjistil žádné pro věc rozhodující skutečnosti. Znalec se vyjádřil toliko k obecné problematice úročení pohledávek, problematika konkrétní projednávané věci zde však není zohledněna.

25. Soud zhodnotil provedené listinné důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost těchto listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.

26. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“)

27. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

28. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

29. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

30. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 31. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

32. Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

33. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

34. Podle § 639 občanského zákoníku uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

35. Podle § 2054 odst. 1 občanského zákoníku plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

36. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.

37. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou.

38. V rámci posouzení úvěruschopnosti zjišťoval žalobce pouze informace týkající se příjmu žalovaného. Z těchto bylo zjištěno, že jediným jeho příjmem je starobní důchod ve výši 20 824 Kč (prokázáno oznámením [obec] správy sociálního zabezpečení o výměře důchodu žalovaného). Byl-li zdrojem příjmu žalovaného pouze starobní důchod, lze uzavřít, že v tomto směru žalobce dostatečně ověřil příjmy žalovaného v době žádosti o poskytnutí úvěru. Schopnost splácet úvěr (tzv. úvěruschopnost) však není určena pouze výši příjmů, ale také výší reálných výdajů. Žalobce na ověření výdajů žalovaného zcela rezignoval a spokojil se se strohým sdělením stran výdajů žalovaného, aniž by je jakýmkoliv způsobem ověřoval. Již samotná struktura výdajové stránky žalovaného pak budí nemalé pochybnosti. Žalovaný stran svých výdajů uvedl náklady na bydlení ve výši 1 900 Kč, sám žalobce či jeho obchodní zástupce na listinu s názvem„ hodnocení klienta“ připojil poznámku„ inkaso nedoloženo“, je tedy zřejmé, že tato významná výdajová položka nebyla reálně zkoumána. Při obecné známosti nákladů spojených s užíváním bytu či domu (voda, elektřina, úklid, případně pak nájem a další služby) lze deklarovanou částku nákladů na bydlení považovat obecně za až neuvěřitelně nízkou. Žalovaný dále uvedl výdaje 200 Kč. Lze jen těžko uvěřit, že žalovaný nemá téměř žádné výdaje na stravu, osobní potřeby, léky, pojištění, splátky, apod. Uvedená částka životního minima je zcela irelevantní, neboť neodráží žádné konkrétní výdaje žalovaného.

39. Žalobce tedy postupoval zcela formálně a do formuláře hodnocení klienta uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, že by se alespoň pokusil ověřit zejména výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly velké pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, proto nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru nepostupoval s odbornou péčí, když žádným způsobem neověřoval údaje uvedené žalovaným. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. [anonymizováno], a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. [číslo]).

40. Žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přilíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí [anonymizováno] č. [anonymizováno] - [číslo] a též ÚS ČR, sp. zn. [ústavní nález]).

41. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).

42. Námitku žalovaného, že mu nebyla vyplacena jistina úvěru, soud hodnotil jako zcela nedůvodnou. V řízení bylo prokázáno, že žalobce dne 29. 3. 2017 převedl na účet žalovaného č. [bankovní účet] částku 70 000 Kč pod variabilním symbolem [číslo] tj. pod variabilním symbolem označujícím číslo smlouvy o úvěru.

43. Námitku žalovaného stran promlčení žalobního nároku hodnotil soud rovněž jako nedůvodnou. Podle § 2054 odst. 2 občanského zákoníku, plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že jeho smyslem a účelem je zakotvit zásadu, podle níž plní-li osoba bez dalšího částečně svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, pokud výslovně neuvede, že částečným plněním duh plně neuznává. Naopak druhá strana závazkového vztahu (věřitel), na jejíž dluh je plněno, je oprávněna očekávat, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plněním, dluh vůči ní uznává (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 23 Cdo 405/2013). V dané věci bylo prokázáno, že žalovaný na dluh z absolutně neplatné smlouvy o úvěru uhradil částku 57 390 Kč, když poslední úhrada ve výši 3 826 Kč byla uhrazena dne 19. 6. 2018. Částečným plněním (ať už na dluh z titulu smlouvy o úvěru nebo z titulu bezdůvodného obohacení) uznal žalovaný zbytek dluhu, tedy dlužnou jistinu ve výši 12 610 Kč, zvlášť za situace, kdy netvrdil a ani neprokázal, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku žalobce zpochybňuje, resp. nevznesl námitku nedůvodnosti ohledně zbylého nároku (dlužné jistiny ve výši 12 610 Kč). Soud má tedy za to, že částečným plněním žalovaný uznal i zbytek dluhu. Byla tak založena vyvratitelná právní domněnka, že dluh ke dni uznání existoval. Podle § 639 věta první občanského zákoníku uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy došlo k uznání dluhu. Poslední úhrada žalovaného na dluh byla provedena dne 19. 6. 2018 ve výši 3 826 Kč. Nárok žalobce byl žalobou u soudu uplatněn dne 28. 12. 2021, z čehož je zřejmé, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení dosud promlčeno nebylo, neboť promlčecí lhůta deseti let, která počala běžet dne 20. 6. 2018, dosud neuplynula.

44. Ve světle uvedeného proto žalobci vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 12 610 Kč (částka 70 000 Kč poskytnutá žalovanému dne 29. 3. 2017 ponížená o celkovou úhradu žalovaného ve výši 57 390 Kč); ve zbylé části žalované jistiny, tj. v částce 65 042 Kč byl návrh žalobce zamítnut. V části nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 34 002 Kč a úroku ve výši 62,47 % ročně z částky 66 008,03 Kč od 25.9.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 275 472 Kč, soud návrh žalobce také zamítl, neboť ujednání o smluvním úroku a smluvní pokutě vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnutých a dosud nevrácených jistin. Ohledně úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 77 652 Kč od 25. 9. 2018 do zaplacení soud nárok žalobce tedy taktéž zamítl, neboť žalovaný se dosud nedostal do prodlení.

45. Pokud jde o to, že soud uložil žalovanému povinnost uhradit dluh ve splátkách po 500 Kč, postupoval v souladu s § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Soud zde vyšel z žádosti žalovaného a jeho majetkové a sociální situace. V průběhu daného řízení byl žalovanému ustanoven zástupce z řad advokátů, neboť žalovaný prokázal tíživou finanční a sociální situaci. Zástupce žalovaného byl při jednání dne 1. 6. 2023 dotázán na aktuální situaci žalovaného, přičemž tento uvedl, že v mezidobí ke zlepšení (ale ani ke zhoršení) poměrů nedošlo. Soud měl tedy za to, že poměry žalovaného jsou i nadále nepříznivé a určil proto způsob úhrady dluhu formou pravidelných měsíčních splátek. Nutno dodat, že výše splátek musí být přiměřená výši dluhu, neboť není možno připustit, aby se uspokojení oprávněného nároku žalobce prodloužilo (v důsledku hrazení dluhu ve splátkách) natolik, že by byl neúměrně znevýhodněn žalobce – věřitel (jenž při poskytování úvěru vycházel z předpokládaného výnosu za určité období) oproti žalovanému, jenž svůj závazek, ať už z jakéhokoliv důvodu, porušil. Výše splátky 500 Kč se pak soudu jeví vzhledem k celkové výši dluhu 12 610 Kč jako přiměřená.

46. Z důvodu shora vyložených proto soud žalobě z části vyhověl (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.).

47. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Předmětem řízení bylo zaplacení jistiny ve výši 77 652 Kč, smluvní pokuty ve výši 34 002 Kč a ke dni vyhlášení rozsudku taktéž úrok ve výši 65,47 % ročně z částky 66 608,03 Kč od 25. 9. 2018 do 1. 6. 2023 v kapitalizované výši 195 054,17 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 77 652 Kč od 25. 9. 2018 do 1. 6. 2023 v kapitalizované výši 32 760,63 Kč, tj. částka v celkové výši 339 468,80 Kč. Úspěch žalobce je představován výrokem I., tedy částkou v celkové výši 12 610 Kč, úspěch žalovaného je představován výrokem II., tedy částkou v celkové výši 326 858,80 Kč (65 042 Kč + 34 002 Kč + 32 760,63 Kč + 195 054,17 Kč). Žalovaný byl úspěšný v 96,3 % předmětu řízení, v 3,7 % předmětu řízení úspěšný nebyl. Jelikož byl žalovaný neúspěšný pouze v nepatrné části předmětu řízení, rozhodl soud ve smyslu § 142 odst. 3 občanského soudního řádu tak, že mu přiznal plnou náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Žalovaný před tím, než mu byl usnesením ze dne 11. 8. 2022, č.j. 234 C 31/2021-90, ustanoven zástupce z řad advokátů, ve věci učinil 1 úkon, a to to vyjádření k žalobě ze dne 6. 7. 2022 Náklady řízení žalovaným vynaložené činí 300 Kč a představují paušální částku náhrad hotových výdajů za 1 úkon ve výši 300 Kč dle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (za 1 podání ve věci samé).

48. O odměně ustanoveného právního zástupce žalovaného (výrok IV.) rozhodl soud podle § 140 odst. 2 o.s.ř. tak, že právnímu zástupci žalovaného přiznal odměnu v částce 11 760 Kč. Odměna je představována 2 úkony právní služby po 5 580 Kč dle § 7 společně s § 11 odst. 1 (převzetí a příprava zastoupení, účast u jednání dne 1. 6. 2023), včetně paušální náhrady výdajů v celkové výši 600 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. za každý ze 2 úkonů právní služby po 300 Kč.

49. Vyplacením nákladů na opatrovníka žalovaného vznikly státu náklady řízení. Stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení podle dle § 149 odst. 2 o.s.ř., pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V posuzované věci nebyl žalobce téměř vůbec úspěšný (3,7 % předmětu řízení). Soud proto uložil povinnost žalobci uhradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady vynaložené na odměnu ustanoveného opatrovníka žalovaného v plné výši 11 760 Kč (výrok V.).