237 C 2/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Stanislavem Pulkrabem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A , narozená dne Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně B zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 128 597,25 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 128 597,25 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 31 950 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se žalobou soudu doručenou dne 19. 1. 2023 po žalovaném domáhala zaplacení bolestného ve výši 86 336,25 Kč a ušlého výdělku ve výši 42 261 Kč s příslušenstvím, když dne 19. 1. 2020 uklouzla a spadla na chodníku žalovaného na , adresa, u zastávky , adresa, v Brně, čímž si způsobila tříštivou itraartikulární , Anonymizováno, frakturu s dislokací dolního konce pažní kosti vlevo, kterou bylo třeba operovat a provést osteosyntézu zlomeniny. Zlomenina se žalobkyni zahojila až dne 24. 6. 2021, léčba byla ukončena dne 25. 11. 2021. V době úrazu měla žalobkyně teplé zimní oblečení, zimní boty s hlubokým vzorkem, měla za to, že předmětný chodník bude po předcházející sněhové kalamitě lépe upraven, a chůzi věnovala dostatečnou pozornost, chodník ale nebyl nikterak ošetřen. Nelze po žalobkyni požadovat, aby pouze z důvodu nedostatečných kapacit žalovaného pro zimní údržbu zůstávala doma.

2. Žalovaný nárok žalobkyně ani z části neuznal, neboť změnu ve schůdnosti chodníku mohla žalobně předvídat, a žalovaný tak nenese odpovědnost za úraz žalobkyně. Žalovaný navíc řádně prováděl zimní údržbu předmětného chodníku podle plánu zimní údržby prostřednictvím společnosti , právnická osoba, , která chodník posypala téhož dne kolem 4. hodiny ranní.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil, že předmětný pozemek patří žalovanému, jak se podává z katastru nemovitostí (č. l. 6). Dne 19. 1. 2020 kolem 7 hodiny žalobkyně uklouzla na chodníku za zastávkovým přístřeškem na zastávce MHD , adresa, , na chodníku byl lehký sněhový poprašek a chodník byl zledovatělý, žalobkyně v tu chvíli měla na sobě zimní obuv na nízké gumové vzorované podrážce, jak se podává ze zápisu o úrazu ze dne 5. 8. 2020 (č. l. 43), což žalobkyně potvrdila i ve své výpovědi a potvrdila to též svědkyně , jméno FO, při svém výslechu. Úraz se žalobkyni stal na štěrkové části chodníku, která navazuje na část asfaltovou, jak uvedla žalobkyně v své výpovědi, nicméně o změně povrchu věděla, chodí tam denně, jak sama vypověděla. Žalobkyně šla opatrně, pomalu, po pádu se nemohla postavit, až jí pomohla svědkyně , adresa, , jak žalobkyně vypověděla. Svědkyně , adresa, potvrdila, že žalobkyni po pádu pomáhala a doplnila, že sama šla nikoliv po chodníku, ale po přilehlém trávníku, neboť komunikaci nevěřila.

4. Z vyjádření společnosti , právnická osoba, (č. l. 42) se podává, že zastávka MHD , adresa, byla ošetřena posypem dne 19. 1. 2020 asi ve 4 hodiny ráno. Z deníku zimní údržby z toho dne (č. l. 42 p. v.) je zřejmé, že dne 19. 1. 2020 byla teplota 0˚C a sněhová vrstva 2 cm, schůdnost komunikací byla omezená a zimní údržba spočívala v posypu a odstranění námrazy a náledí mimo jiné na chodnících a zastávkách dle plánu zimní údržby (č. l. 59, zejm. č. l. 78) a v kontrole stavu. Svědkyně , adresa, uvedla, že ráno bylo nevlídné počasí, foukal vítr, mrzlo, možná padal sníh, jak se podává z její výpovědi. Ošetření chodníku potvrdila svědkyně , adresa, , která uvedla, že byl posypán štěrkodrtí, jak se podává ze zápisu ze dne 5. 8. 2020 (č. l. 43 p. v.) a jak tato svědkyně potvrdila ve své výpovědi před soudem, přestože její výpověď byla zřetelně ovlivněna snahou pomoci žalobkyni. Pokud žalobkyně vypověděla, že chodník ošetřený nebyl, soud této části její výpovědi jako účelové neuvěřil, když tato je této části vnitřně rozporná, neboť v rámci téže výpovědi žalobkyně zpočátku tvrdila, že chodník pouze nebyl uklizený tak jak by měl být. Uvedená část její výpovědi je navíc v rozporu se zprávou společnosti , právnická osoba, a vyjádřením svědkyně , adresa, ze dne 5. 8. 2020.

5. Úrazem žalobkyně utrpěla zlomeninu dolního konce pažní kosti vlevo, jak se podává ze zpráv o její léčbě (č. l. 7 až 20), ze kterých je rovněž zřejmý průběh léčby, a to zejména ze závěrečných zpráv ze dne 20. 1. 2020 (č. l. 7) a 7. 10. 2021 (č. l. 17), i z výpovědi žalobkyně. , tituly před jménem, , právnická osoba, ohodnotil bolestné žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 253 body, jak se podává ze zprávy o ambulantním vyšetření ze dne 15. 12. 2022 (č. l. 26). Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (č. l. 22) je zřejmé, že v důsledku předmětného úrazu byla žalobkyně práce neschopna od 19. 1. 2020 do 2. 6. 2020. Z potvrzení o ztrátě na výdělku (č. l. 21) je zřejmé, že tato ztráta žalobkyně činila za období 19. 1. 2020 až 31. 5. 2020 částku 42 306 Kč. Ani přes předžalobní výzvu žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, jak se z této výzvy (č. l. 23) ve spojení s doručenkou (č. l. 25) podává.

6. Dle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon”) vlastník místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

7. Dle ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Silniční zákon zakládá přísnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmy, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je spojena s existencí závady ve schůdnosti, tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro chodce nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1621/2020). Závadami ve schůdnosti pozemní komunikace se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1713/2008). Nejvyšší soud dále vyložil pojem závada ve schůdnosti ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1304/2006 tak, že při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za škody způsobené závadami ve sjízdnosti a schůdnosti zohledňuje zákon č. 13/1997 Sb. pouze tzv. nepředpokládatelné závady. Při jejich posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování stavu komunikace. Z dikce ustanovení § 26 zák. č. 13/1997 Sb. je zřejmé, že pro posuzování závad ve schůdnosti pozemní komunikace platí obdobné závěry jako pro závady ve sjízdnosti. Rozumí se jimi tedy i natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti v místě nekvalitního stavebního stavu komunikace, které jsou sice odstranitelné běžnou údržbou, avšak svým charakterem se natolik vymykají stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či případné důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1535/2011 uzavřel, že jestliže se v daném případě podle skutkových zjištění nevyskytovaly v době úrazu na komunikaci změny mající charakter závady ve schůdnosti, které by žalobkyně nemohla zjistit a přizpůsobit svoji chůzi jejímu stavu, nebyla příčinou pádu žalobkyně závada ve schůdnosti, jak je vymezena v zákoně, a proto se nejedná o objektivní odpovědnost vlastníka místní komunikace. Za této situace námitky dovolatelky, že předmětná komunikace nebyla řádně ošetřena proti námraze, přestože žalovaný měl dostatek času k jejímu ošetření, a že tedy se žalovaný nemohl zprostit odpovědnosti, nemohou být právně relevantní. S ohledem na vše výše uvedené je třeba konstatovat, že žalobkyně sice měla v době úrazu vhodnou obuv, počínala si dostatečně opatrně, dle svého tvrzení i zvolila vhodnější trasu cesty, nicméně žalovaný za její úraz odpovědnost nenese, neboť tento úraz neměl příčinu v závadě ve schůdnosti chodníku tak, jak ji definuje silniční zákon a jak ji vykládá Nejvyšší soud (srov. zejména naposledy citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1535/2011), tedy ve stavu komunikace, který by trpěl nepředpokládatelnou závadou. Kvůli počasí byly komunikace kluzké, s čímž žalobkyně počítala, a kluzký tedy byl i chodník, po kterém šla, jak žalobkyně sama tvrdila, svědkyně , adresa, šla z toho důvodu po trávníku, přestože chodník byl posypán. Nelze tedy uzavřít, že by se konkrétní místo úrazu žalobkyně na tomto chodníku svým charakterem v tomto ohledu vymykalo zbytku chodníku. Pokud žalobkyně uváděla, že se jí úraz stal na části chodníku, který je štěrkový, zatímco zbytek chodníku je pokrytý asfaltem, ani tato změna pro ni nebyla nepředpokládatelná, když o ní věděla, jak sama uvedla.

8. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 úpravou silničního zákona není vyloučena obecná odpovědnost vlastníka komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Porušením zákona je v tomto smyslu především porušení povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 silničního zákona, tj. neplnění povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace. Ani z tohoto pohledu žalovaný za úraz žalobkyně neodpovídá, neboť svoji zákonnou povinnost udržovat předmětný chodník nezanedbal, když bylo prokázáno, že chodník byl ošetřen posypem dle tehdy aktuálního plánu zimní údržby asi tři hodiny před vznikem úrazu žalobkyně, přičemž dle plánu zimní údržby časová lhůta úklidu do tří hodin od výjezdu posypových mechanismů (mimo kalamitní situace) odpovídá úpravě silnic zařazených do I. pořadí, tedy silnic I. třídy a dopravně důležitých silnic II. třídy /srov. ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 104/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů/, jak se podává z plánu údržby (str. 13). S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. Procesně plně úspěšnému žalovanému soud přiznal dle § 142 odst. 1 OSŘ právo na náhradu nákladů řízení, která je tvořena odměnou ve výši 25 040 Kč za čtyři úkony právní služby po 6 260 Kč (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a 2x účast při jednání soudu, když toto jednání trvalo déle než dvě hodiny) stanovenou podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhradou nákladů za čtyři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 1 200 Kč, náhradou nákladů mediace ve výši 200 Kč, a částkou odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny advokáta a režijních paušálů, jejímž je zástupce žalovaného plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 5 510 Kč. Celkem tak náhrada nákladů řízení, kterou je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit činí 31 950 Kč. Je tak povinna učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ, dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalovaného. Soud žalovanému nepřiznal náhradu za odměnu za úkon v podobě účasti při prvním setkání s mediátorem, neboť se nejedná o účelný náklad řízení, když setkání se zapsaným mediátorem bylo nařízeno samotným účastníkům a je jejich povinností se jí osobně účastnit; zastoupení při mediaci proto nepředstavuje (na rozdíl od odměny mediátora) účelně vynaložené náklady soudního řízení. Ke stejnému závěru došel Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 3658/17 ze dne 3. 4. 2018. Pokud žalobkyně navrhovala nepřiznat žalovanému právo na náhradu nákladů řízení jeho zastoupení s tím, že ze své povahy má mít dostatečný právní aparát, aby se v řízení mohl hájit sám, soud uvádí, že tyto náklady v projednávané věci nepovažuje za neúčelné, neboť je základním právem každého právo na právní pomoc. Z tohoto pravidla určitě existují výjimky, jak je definoval Ústavní soud, nicméně tyto výjimky, jako každá výjimka, musí být vykládány restriktivně. Soud nemá zato, že by charakter předmětného sporu mohl odůvodnit závěr, že právní pomoc poskytnutá žalovanému v projednávané věci v podobě jeho zastoupení v řízení před soudem, jen proto, že se jedná o statutární město, byla neúčelná. Je pravdou, že statutární města by měla být vybavena takovým právním aparátem, který zajistí jeho zastoupení ve věcech jeho běžné činnosti, nicméně těžko lze projednávanou věc za takovou činnost považovat, neboť každý takový případ je ze své povahy unikátní, podmínky vzniku každého úrazu jsou jiné, následky každého takového úrazu jsou specifické a s ohledem na zdravotní charakter vzniklé újmy vyžadují hlubší orientaci nejen v právních předpisech, ale hlavně v soudní judikatuře, kterou lze požadovat po profesionálních právních zástupcích. S ohledem na uvedené soud žalovanému přiznal též právo na náhradu nákladů řízení právního zastoupení.