237 C 31/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Pulkrabem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 62 068 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 219 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 21 137 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 48 356 Kč od 21. 11. 2024 do zaplacení, částky 13 712,32 Kč, úroku ve výši 2 144,16 Kč a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 38 552,56 Kč od 15. 12. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 21. 11. 2024 dosáhne částky 169 632 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 62 068 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, .

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaná v rámci žádosti o poskytnutí úvěru 39 000 Kč uvedla, že je zaměstnaná, její mzda činí 16 478 Kč měsíčně, z potvrzení o provedení transakce je zřejmé, že její mzda ke dni 12. 1. 2024 činila 17 194 Kč, ke dni 13. 2. 2024 16 804 Kč, její měsíční výdaje činí životní minimum ve výši 4 860 Kč, náklady na bydlení 6 008 Kč měsíčně, bydlí ve vlastním, má středoškolské vzdělání s maturitou, jak se podává z hodnocení klienta. Z bankovního výpisu z účtu žalované je zřejmé, že zůstatek na tomto účtu ke dni 1. 7. 2023 činil 0,04 Kč, ke dni 31. 8. 2023 0,16 Kč, jak se z tohoto výpisu podává. Žalovaná neprocházela registrem SOLUS, jak se z výpisu z tohoto registru podává. Z výpisu z registru NRKI soud zjistil, že žalovaná měla dluh po splatnosti ve výši 3 226 Kč. Dle smlouvy o úvěru měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla žalobkyně poskytnout žalované částku 39 000 Kč, jak se z této smlouvy podává, která byla žalované vyplacena dne 25. 4. 2024, jak se podává z dokladu o vyplacení úvěru. Z předsmluvního formuláře i ze splátkového kalendáře je zřejmé, že žalovaná měla úvěr splácet ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 2 945 Kč. Na základě této smlouvy žalovaná v rámci uzavírání smlouvy – ověření její vůle žalobkyni, jak je zřejmé z dodatku č. , hodnota, k úvěrové smlouvě, popisu způsobu podpisu smlouvy na dálku a SMS komunikace, uhradila částku 1 Kč, jak se podává z dokladu o odeslání této částky. Žalobkyně potvrdila uzavření úvěrové smlouvy žalované přípisem ze dne 26. 4. 2024, jak se z něho podává. Protože žalovaná i přes opakovanou výzvu na svůj dluh uhradila pouze 4 splátky po 2 945 Kč, jak se z karty klienta, výzvy ze dne 16. 10. 2024 a ze dne 15. 11. 2024 podává, žalobkyně dluh přípisem ze dne 19. 11. 2024 zesplatnila, jak je z tohoto přípisu a přiložené obálky zřejmé. Žalobkyně tedy zaslala žalované předžalobní výzvu, jak se z ní ve spojení s poštovním podacím archem podává.

4. Z prohlášení klienta, ze základních informací o klientovi ani z kopie dokladů žalované soud neučinil žádná skutková zjištění.

5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

12. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalované vycházela z tvrzení žalované mimo jiné, že její výdaje živobytí činí pouze životní minimum ve výši 4 860 Kč. Konkrétními výdaji žalované (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalované do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalované a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit platit předpokládané splátky, nicméně z výpisu z účtu žalované je zřejmé, že na tyto splátky jí nezbývaly prostředky.

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalované se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalované a nehodnotila všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.

14. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které žalobkyně poskytla žalované (částka ve výši 39 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované. Žalovaná již zaplatila částku 11 781 Kč, a zbývá jí tak uhradit částku 27 219 Kč.

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalované, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v OZ, zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaná k jednání nedostavila, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak, než dle žádání žalobkyně, neboť žalovaná své poměry a tedy své schopnosti nedoložila ani neobjasnila. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím, a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 OSŘ stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ. Žalovaná byla ve sporu úspěšnější jak žalobkyně, a tato by tak byla povinna jí hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.