238 C 11/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Ivem Kadrmasem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 98 535 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 55.988 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 55.988 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 42.547 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 72.509 Kč od 3. 4. 2024 do 22. 9. 2024, ve výši 2% ročně z částky 72.509 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení a ve výši 12,75% ročně z částky 16.521 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 76,04% ročně z částky 59.789,80 Kč od 3. 4. 2024 do 24. 4. 2024 ve výši 2.659,58 Kč, s úrokem ve výši 14,75% ročně z částky 59.789,80 Kč od 25. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou dne 4. 4. 2025 Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit částku 98.535 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 30. 8. 2023 uzavřel žalovaný se žalobcem smlouvu o úvěru č. , hodnota, a žalovaný se zavázal vrátit žalobci částku 60.000 Kč spolu s příslušenstvím, a to v pravidelných 48 měsíčních splátkách ve výši 4.012 Kč, počínaje měsícem září 2023. Žalovaný danou částku nehradil řádně a včas, když zaplatil žalobci pouze dne 22. 9. 2023 částku 4.012 Kč. Žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 998 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 26.026,26 Kč. Žalobce marně vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

4. Dle smlouvy o úvěru ze dne 30. 8. 2023 požádal žalovaný o spotřebitelský úvěr ve výši 60.000 Kč, když v nákladech spotřebitelského úvěru je uvedena RPSN 109,01%. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 31. 8. 2023 vyplývá, že smlouva o úvěru – návrh žalovaného byl žalobcem schválen, když celková výše, kterou měl žalovaný zaplatit, byla částka 192.576 Kč.

5. Žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného, jak vyplývá z hodnocení klienta ze dne 30. 8. 2023, z předsmluvního formuláře ze dne 30. 8. 2023, dalšími listinnými důkazy (souhlas s kopírováním a uchováním OP ze dne 31. 8. 2023, prohlášení klienta ze dne 30. 8. 2023, výpis NRKI, výpis BRKI, výpis z registru SOLUS, výpis z ČNB, transakce na účtu žalovaného, občanský průkaz žalovaného).

6. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 30. 8. 2023 a z bankovního výpisu ze dne 30. 8. 2023 vyplývá, že žalovaný obdržel od žalobce částku 60.000 Kč.

7. Žalobce výzvou k zaplacení ze dne 26. 2. 2024, ze dne 27. 3. 2024 a předžalobní výzvou ze dne 6. 9. 2024 vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky. Z poštovního podacího archu ze dne 6. 9. 2024 vyplývá, že téhož dne žalobce vyzýval žalovaného k zaplacení dluhu.

8. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.

9. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle ust. § 419 OZ spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „ZoSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

19. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s věřitelem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

20. Žalobce ani v doplnění žaloby ze dne 14. 8. 2025, ani na jednání soudu dne 27. 11. 2025 soudu nesdělil a neprokázal, z jakých konkrétních příjmů a výdajů žalobce vycházel před uzavřením smlouvy se žalovaným ke schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet.

21. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní byl žalobce soudem vyzván na jednání dne 27. 11. 2025, žalobce rozhodné skutečnosti nedoplnil, ani soudu žádné další důkazy nenavrhnul. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce se prověřováním příjmů a výdajů žalovaného zabýval pouze vágně, dostatečně neprověřil příjmy a výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu. Smlouva mezi účastníky tak nebyla platně sjednána.

22. Pokud by byla mezi žalobcem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Tato smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť ve smlouvě byla původně sjednána roční procentní sazba nákladů, a to ve výši 109,01% bez bližšího určení. Soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 10 až 20 % ročně, když lombardní sazba České národní banky dosahovala 8% ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

23. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobce odpadl (smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná), je třeba na plnění, které žalobce poskytl žalovanému (úvěr ve výši 60.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ). Žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 60.000 Kč, žalovaný zaplatil žalobci částku 4.012 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku 55.988 Kč.

24. S ohledem na to, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, ani smluvní pokutu, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok, ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil ani poté, co byl žalobcem vyzván k jejímu uhrazení předžalobní výzvou ze dne 6. 9. 2024, dostal se vzhledem ke lhůtě 15 dnů dnem 23. 9. 2024 do prodlení s peněžitým plněním a žalobci tak tímto dnem vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

25. Soud tak zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit částku 55.988 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně za dobu od 23. 9. 2024 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů (výrok I.)

26. Výrokem II. byly zamítnuty nároky, které soud shledal nedůvodnými.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 150 o.s.ř., když důvody hodné zvláštního zřetele soud shledal v postupu původního věřitele, který dle zkušeností soudu zjevně poskytuje opakovaně úvěry s úrokem, který se zjevně příčí dobrým mravům. Původní věřitel tak dle názoru soudu zapříčinil vznik celého soudního řízení poskytnutím úvěru, který vůbec být poskytnut neměl. Obdobně pro chování účastníků řízení postupoval i Nejvyšší soud ČR v rámci svého moderačního práva dle § 150 o.s.ř. (srovnej rozhodnutí ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1805/2001). Soud při úvaze o aplikaci moderačního práva zohlednil i skutečnost, že právní předchůdce žalobce vložil do smlouvy úplatu ve výši, která se zjevně příčí dobrým mravům, kdy sazba RPSN činila 109,01%. Takové chování právního předchůdce žalobce jako profesionálního poskytovatele úvěrů je pro společnost vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadluženosti občanů, kteří se pak stávají subjekty různých řízení a zatěžují i sociální systém celé společnosti.