241 C 10/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Jakubíčkem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; anonymizováno celé jméno žalobkyně , narozené dne datum , bytem adresa žalobkyně zastoupené obecnou údaje o zástupci proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , IČO: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalovaného o zaplacení částky 6.291 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6.291 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 6.291 Kč od [datum] do zaplacení, vše do deseti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1.900 Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala vydání rozhodnutí, podle kterého by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.291 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. rozsudku. V odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o zájezdu do Bosny a Hercegoviny pod [číslo] v ceně 12.582 Kč [obec] se měl uskutečnit v termínu od [datum] do [datum] Cenu zájezdu žalobkyně zaplatila žalovanému převodem z jejího účtu dne [datum]. Dne [datum] obdržela žalobkyně od žalovaného (od pracovníka cestovní kanceláře) email s tím, že se zájezdy od [datum] do [datum] neuskuteční. Následně na to dne [datum] žalobkyně od smlouvy odstoupila, přičemž očekávala, že jí žalovaný finanční prostředky ve lhůtě 14ti dnů od odstoupení od smlouvy vrátí. Žalovaný však až dne [datum] poslal žalobkyni emailem svůj voucher, který podle žalobkyně nesplňuje zákonné náležitosti Lex voucher, a který již dne [datum] odmítla, když nepřistoupila na to, že by se zájezd mohl konat v jiném období, resp. v nějakém pozdějším termínu. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že patří do skupiny osob se zvýšenou ochranou podle zákona č. 185/2020 Sb. (dále i„ Lex voucher“). Proto jí dne [datum] žalovaný vrátil částku 6.291 Kč. Tedy polovinu ceny zájezdu s tím, že podle vnitropodnikových pravidel se výjimka, spočívající ve vrácení finančních prostředků pro jejího partnera nevztahuje, neboť není osobou se zvýšenou ochranou. I přes snahu o vyjasnění si vzájemných názorových rozdílů na věc, se strany mimosoudně nedohodly. Proto nezbylo než podat žalobu k soudu, neboť žalovaný žalobkyni dobrovolně finanční prostředky zaplacené za jejího partnera nevrátil.

2. Žalovaný (vystupující na trhu pod označením [příjmení] [jméno]) k věci uvedl, že s žalobou nesouhlasí, když navrhl, aby byla jako nedůvodná zamítnutá. Žalovaný měl za to, že ve vztahu k žalobkyni nic neporušil. Zároveň odkázal na skutečnost, že v souvislosti s mimořádnými opatřeními a epidemiologickým stavem, nezbylo, než zájezd, který si žalobkyně objednala a zaplatila v termínu od 9. 4. do [datum], zrušit. Pro současnou epidemiologickou situaci je zjevné, že nejde o standardní stav, když počínaje dnem [datum] byl na území České republiky vyhlášený nouzový stav. Obdobné opatření přijaly i další státy. To fakticky vyloučilo možnost jakéhokoliv cestování. [obec] se tak objektivně uskutečnit nemohl. Z logiky věci tak žalovaný ve vztahu k žalobkyni (při využití ustanovení Lex voucher) využil možnosti tzv. ochranné doby, po kterou se odkládá povinnost pořadatele zájezdu vrátit zákazníkovi zaplacené finanční prostředky za zájezd. Vláda musela reagovat na mimořádnou situaci, která znemožnila podnikání cestovním kancelářím a nastavila měřítka tak, aby vznikla pomyslná rovnováha mezi právy a povinnostmi jednotlivých subjektů pohybujících se na cestovním trhu. Prostřednictvím zákona tak vznikla možnost dočasně odložit platby, které by byl žalovaný jinak povinen provést. Toho žalovaný využil, když i ve vztahu k žalobkyni vystavil voucher. Voucher, který vystavil a žalobkyni zaslal, byl platný, když odpovídal obsahu citovaného zákona. Pokud žalobkyně zpětně prokázala, že patří mezi osoby v evidenci úřadu práce, tak žalobkyni v souladu s ustanovením § 3 odst. 3 citovaného zákona finanční prostředky, týkající se její osoby, vrátil. Důvod pro vrácení finančních prostředků ve vztahu k jejímu spolucestujícímu (jejímu příteli) žalovaný neshledal, neboť je třeba přistupovat k oběma účastníkům zájezdu jako k samostatným zákazníkům. Protože přítel žalobkyně podmínku chráněné osoby, na kterou Lex voucher pamatuje, nesplňoval, nebyl dán jediný důvod mu či žalobkyni finanční prostředky vracet. Naopak žalovaný vystavil na jeho část ceny zájezdu nový voucher, což zákonné úpravě odpovídá. Postup žalovaného byl správný a bylo mu dáno za pravdu i Českou obchodní inspekcí, která žádné pochybení neshledala.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na základě kterého zjistil následující skutkový stav věci.

4. Z přílohy dopisu ze dne [datum] je zjevné, že žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení finančních prostředků do [datum]. Z potvrzení úřadu práce ze dne [datum] vyplývá, že počínaje od [datum] do současné doby je žalobkyně v evidenci úřadu práce.

5. Ze vzájemné emailové korespondence účastníků řízení založené na č. l. 6 až 17 spisu (emaily z období od 13. 3. do [datum]) je patrné, že žalobkyně nepřistupuje (v rámci výměny informací) na změnu termínu zájezdu. Žádá o vrácení finančních prostředků, na což cestovní kancelář sděluje, že neexistuje legislativa řešící současnou nečekanou situaci související s koronavirem a vyhlášeným nouzovým stavem. Legislativa musí být dopracována. Z toho důvodu, nemůže žalobkyni v současné době finanční prostředky vrátit. Zároveň je sdělováno, že zaměstnanci [příjmení] [jméno] postupně klienty obvolávají.

6. Odstoupení od smlouvy o zájezdu je obsahem emailu ze dne [datum] (č. l. 11 spisu) i písemného podání (č. l. 10 spisu) a bylo zaslané žalovanému. Z jejich obsahu je patrné, že žalobkyně odkazuje na znění ustanovení § 2535 občanského zákoníku a na obsah smlouvy o zájezdu pod [číslo] uzavřené dne [datum] s tím, že pro uzavření hranic České republiky a celého Schengenského prostoru kvůli onemocnění Covid-19 od smlouvy odstupuje, a to i z toho důvodu, že sama cestovní kancelář dne [datum] zájezd zrušila. Žádá o vrácení finančních prostředků, když svoji situaci dokládá potvrzením z evidence úřadu práce.

7. Z další emailové korespondence do spisu založené se podává, že žalobkyně setrvává na svém argumentaci ohledně zrušení zájezdu a vrácení finančních prostředků a odmítnutá voucher, který jí byl zaslaný ze strany cestovní kanceláře. Žalobkyně rovněž doložila, že se se stížností obrátila na Ministerstvo pro místní rozvoj, kterému popsala svoji situaci, když do spisu založila náhledy na příslušné www stránky Ministerstva pro místní rozvoj, Československé obchodní inspekce, jakož i části různých facebookových profilů, ze kterých žalobkyně dovozuje (i ze sdělení Ministerstva pro místní rozvoj ve spolupráci a ombudsmana), že je možné vrátit finanční prostředky, neboť je chráněnou osobou v zákonem č. 185/2020 Sb. zmiňované kategorii.

8. Ze smlouvy o zájezdu (č. l. 81 spisu) soud zjistil, že byla uzavřená dne [datum] mezi žalobkyní a žalovaným pod s číslem [číslo] pro termín od [datum] do [datum] na destinaci Bosnu a Hercegovinu, a to pro žalobkyni a jejího přítele [jméno] [příjmení], když jako ob jednatel je ve smlouvě uvedená žalobkyně. Celková cena zájezdu činila 12.582 Kč, tzn. 6.291 Kč pro jednoho cestujícího.

9. Z voucheru na č. l. 82 spisu vyplývá, že zní na jméno [jméno] [příjmení] a týká se zájezdu pro období od [datum] do [datum] a zní na částku 6.291 Kč. Ve svém obsahu odkazuje na aktuální legislativu. Z voucheru založeném na č. l. 62 spisu vyplývá, že byl vystavený na jméno [příjmení] [jméno] pro období od [datum] do [datum] pro původní číslo zájezdu [číslo], když zní na částku 12.582 Kč.

10. Z protokolu o kontrole [obec] obchodní inspekce (č. l. 63 a 64 spisu) se podává, že u žalovaného byla zahájená kontrola k podnětu žalobkyně ohledně prošetření situace nakládání s vouchery a jí se týkající. Vysvětleno bylo, jak žalobkyní, tak i žalovaným, že žalobkyni byly vráceny peníze za její osobu a panu [jméno] [příjmení] byl vystavený voucher. Obchodní inspekce dospěla k závěru, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem č. 185/2020 Sb.

11. Z diskuzí z facebookových náhledů a profilů různých přispěvatelů vyplývá, jakým způsobem by mělo být přistupováno žalovaným k různým jeho zákazníkům (č. l. 27, 28 a č. l. 85, 86 spisu). Z příspěvků je zjevné, že zákazníci mají s žalovaným různou zkušenost, když někdy respektuje a někdy nerespektuje obsah zákona Lex voucher apod.

12. Podle ustanovení § 1 zákona č. 185/2020 Sb. platí, že upravuje některá opatření v oblasti cestovního ruchu v souvislosti s epidemií koronaviru označovaného jako SARS CoV-2.

13. Podle ustanovení § 2 téhož předpisu se zákon použije na zájezdy s termínem zahájení od [datum] do [datum].

14. Podle § 3 odst. 1 až 3 téhož předpisu platí, že (1) Ochranná doba je doba, o kterou se odkládá vrácení plateb uhrazených zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd, jestliže tento peněžitý dluh vznikl pořadateli zájezdu (dále jen "pořadatel") v důsledku odstoupení od smlouvy o zájezdu podle § [číslo] nebo § 2536 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (2) Ochranná doba počíná běžet dnem doručení poukazu na zájezd zákazníkovi a končí dnem [datum], neskončí-li podle tohoto zákona dříve. (3) Je-li zákazníkem osoba, která je ke dni doručení oznámení pořadatele o využití ochranné doby držitelem průkazu osoby se zdravotním postižením, osoba vedená v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, osoba těhotná, osoba čerpající mateřskou nebo rodičovskou dovolenou, osoba starší 65 let nebo osamělý rodič pečující o nezaopatřené dítě, ochranná doba končí oznámením zákazníka o odmítnutí poukazu na zájezd. Ochranná doba končí oznámením zákazníka o odmítnutí poukazu na zájezd dále v případě zaměstnance, který ke dni doručení oznámení pořadatele o využití ochranné doby nemohl po dobu nejméně 30 dnů konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele podle § 208 a 209 zákoníku práce. Ochranná doba končí oznámením zákazníka o odmítnutí poukazu na zájezd také v případě škol a školských zařízení, které jsou zapsány do rejstříku škol a školských zařízení.

15. Podle ustanovení § 4 odst. 1 a 2 téhož předpisu platí, že (1) Rozhodne-li se pořadatel využít ochrannou dobu, oznámí to písemně zákazníkovi a vystaví mu poukaz na zájezd nejméně v hodnotě veškerých plateb uhrazených zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd. (2) Poukaz na zájezd je platný po dobu trvání ochranné doby.

16. Podle ustanovení § 5 téhož předpisu zákazník, u něhož jsou splněny podmínky podle § 3 odst. 3, může odmítnout poukaz na zájezd oznámením pořadateli. Zákazník je současně povinen pořadateli vrátit vydaný poukaz na zájezd.

17. Podle ustanovení § 2521 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) platí, že smlouvou o zájezdu se pořadatel zavazuje obstarat pro zákazníka zájezd a zákazník se zavazuje zaplatit celkovou cenu.

18. Podle ustanovení § 2535 občanského zákoníku má zákazník právo odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu bez zaplacení odstupného, jestliže v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu. V takovém případě má zákazník právo na vrácení veškerých uhrazených plateb za zájezd, nemá však právo na náhradu škody.

19. Podle ustanovení § 2536a občanského zákoníku při odstoupení od smlouvy pořadatel vrátí bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů po ukončení závazku ze smlouvy, veškeré platby uhrazené zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd, v případech stanovených tímto zákonem pak snížené o odstupné za předčasné ukončení závazku ze smlouvy.

20. Po provedeném dokazování soud uvádí, že žalobu shledal důvodnou, a to z důvodů níže uvedených.

21. Předně je nutné uvést, že mezi účastníky řízení nebylo sporné, že by mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k objednání zájezdu, k uzavření smlouvy o zájezdu, ani to, že smlouvu o zájezdu uzavřela s žalovaným žalobkyně, a to i ve prospěch spolucestujícího pana [příjmení]. Dále nebylo sporné, že žalobkyně od smlouvy odstoupila, že odmítla žalovaným vystavený voucher, a že žádala žalovaného o vrácení všech jí žalovanému zaplacených finančních prostředků.

22. V řízení bylo naopak sporné, jak lze vyložit Lex voucher v kontextu současné epidemiologické situace a zda tedy částka žalobou uplatněná žalobkyni po právu náleží, anebo naopak nenáleží.

23. Zjevné je, že rozhodnutí v této právní věci záleželo ryze na právním posouzení věci a výkladu obsahu jednotlivých ustanovení zákona č. 185/2020 Sb. v kontextu dalších právních předpisů. Soud předesílá, že postup žalovaného mohl být sice pohledem facebookových profilů a náhledů (do spisu žalobkyní založených) rozdílně hodnocený, ovšem na rozhodnutí v této věci neměl jejich obsah, případné domněnky a přípisy jednotlivých diskutujících, anebo obecná stanoviska ministerstva či jiných orgánů státní správy, žádný vliv, neboť se věci samé relevantním způsobem netýkaly a pro soud nejsou jakkoliv závazná. Jejich důkazní hodnota ve vztahu k právnímu hodnocení této věci ze strany soudu se významně blíží nule. Dále je vhodné uvést, že nesporná tvrzení účastníků byla v řízení i řádně doložená jak četnou a chronologickou emailovou korespondencí účastníků řízení, tak i smlouvou o zájezdu, vystavenými vouchery i odstoupením od smlouvy o zájezdu. Z nich soud mohl vycházet jako z pevného základu pro učinění právních závěrů ve vztahu k projednávané věci.

24. Co se týká důvodů, které soud vedly k závěru, že v řízení rozhodl tak, jak je to uvedené ve výrokové části rozsudku, tak k tomu soud sděluje, že pandemie koronaviru SARS-CoV-2 významně zasáhla i oblast cestovního ruchu, tedy jak cestovních kanceláří, tak i jejich klientů, a to v rozsahu, v jakém ji dosavadní platná právní úprava plně nepředjímala. V tomto ohledu má žalovaný beze sporu pravdu, neboť žádný právní předpis před zákonem č. 185/2020 Sb. neupravoval, jak by mělo být postupováno, když je paralyzován celý cestovní trh v souvislosti s uzavřením hranic, omezením pohybu osob a objektivní nemožností realizovat zájezdy, apod. Právní úprava explicitně nepředvídala takový masivní rozsah omezení, který„ dá se říct“ bude absolutním, vedoucím až k možnému úpadku cestovních kanceláří, které by nebyly schopné dostát svým základním zákonným povinnostem, a které se samy (nikoliv vlastní vinou) dostaly do nevýhodné situace spočívajíc v tom, že v mnoha případech zaplatily koncovým subjektům (ubytovatelům apod.), kteří jim také ve valné většině případů finanční prostředky (pro epidemiologickou situaci) nevrátily. Tedy že cestovní kanceláře nemůžou, pro nedostatek finančních prostředků, vrátit všem klientům hned a okamžitě plnou cenu zaplacených a neuskutečněných (zrušených) zájezdů.

25. Lex voucher se tak snažil nalézt v rámci českého zákonodárství i v kontextu evropského právního prostoru vyvážený a férový přístup k účastníkům zájezdu i k cestovním kancelářím tak, aby mohl poskytnout dílčí ochranu, jak cestovním kancelářím, a to alespoň dílem a po uvedenou ochrannou dobou, tak i cestujícím jako spotřebitelům, zvláště pak tedy kategoriím chráněných osob uvedených v ustanovení § 3 odst. 3. zákona č. 185/2020 Sb.

26. Je vhodné uvést, že v posledních letech oblast cestovního ruchu doznala určitých změn v souvislosti s implementací obsahu směrnic Evropské unie. V minulosti (dne 13. 6. 1990) byla v této části právního řádu přijata směrnice č. 90/314/EHS, která byla následně (počínaje od 1. července 2018) nahrazená směrnicí Evropského parlamentu (EU) 2015 /2302. Jasné je, že v jejich preambulích je uvedené, že smyslem uvedených směrnic je zvýšená ochrana spotřebitele. Zároveň pohledem obsahu obou směrnic a jejich různého pojmosloví, je zjevné, že se starší směrnice zabývá ochranou spotřebitele, definováním pojmů, souvisejících s cestováním, soubory služeb, dopravou, ubytováním, organizátory, prodejci, když podle čl. 2 je spotřebitel osoba, která koupí, nebo se zaváže, že si koupí soubor služeb nebo jakákoliv osoba, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb. Z novější směrnice vyplývá, že již opouští termín spotřebitel a uvádí termín cestující, kterým je každá osoba, která má v úmyslu uzavřít smlouvu v oblasti působení této směrnice, nebo má právo cestovat na základě takové smlouvy. Dále je součástí českého právního řádu i zákon č. 159/1999 Sb., který ve svém ustanovení § 4 odst. 1 uvádí, že zákazníkem je osoba, která má v úmyslu uzavřít nebo uzavře s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu nebo spojených cestovních službách, nebo osoba, v jejíž prospěch byla některá z těchto smluv uzavřená apod. I pohledem směrnice (EU) 2015 /2302 je jasné, že cestující má právo ukončit smlouvu o svobodných službách, tedy zájezd bez placení stornopoplatku, jestliže v destinaci, nebo jejím bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné, mimořádné okolnosti, mající výrazný dopad na poskytování souborných služeb, nebo přepravy osob do destinace. V takovém případě má nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb (čl. 12 odst. 2). Ty by se podle čl. 12 odst. 5 měly vrátit do 14ti dnů. To konec konců odpovídá i znění ustanovení českého právního řádu (§ 2536a občanského zákoníku), který přejal obsah a smysl směrnicového zákonodárství a převedl do národního právního řádu a je s ní v souladu (§ 2521 a násl. občanského zákoníku).

27. Z výše uvedeného lze vyvodit, že hlavním principem právní regulace v oblasti cestovního ruchu posledních let bylo poskytnout ochranu v případně zrušení zájezdu, a to i z důvodu mimořádných situací, spotřebiteli, jemuž by se finanční prostředky měly vrátit. Pohledem aplikace Lex voucher, který sice může, ale také nemusí být v rozporu s evropským zákonodárstvím (uvedenou směrnicí), neboť reagoval na situaci, která dosud nebyla v takovémto rozsahu nikdy v posledních desítkách let zaznamenána, a který bilancuje mezi kategoriemi osob, které má„ více chránit“, a které má„ méně chránit“, tak jeho ustanovení § 3 odst. 1 jasně uvádí„ Ochranná doba je doba, o kterou se odkládá vrácení plateb uhrazených zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd.“ Žalobkyně jako spotřebitelka a zákaznice beze sporu mezi chráněné osoby náležela a patřila (§ 3 odst. 3 uvedeného zákona), když byla a je v evidenci úřadu práce. Jelikož smlouvu uzavřela svým jménem i ve prospěch dalšího účastníka (smlouva ve prospěch třetí osoby), měla jí být celá jí zaplacená cena zájezdu vrácena žalovaným zpět.

28. Přestože obecně nelze na právní předpis nahlížet izolovaně, ale vždy i v kontextu dalších předpisů, když i zákon č. 159/1999 Sb. ve svém § 4 definuje zákazníka dílem jiným způsobem než by mohlo vyplývat z Lex voucher, tak i při zohlednění důvodové zprávy k zákonu Lex voucher i pohledem obecného výkladů právních úkonů, při akcentu na ochranu spotřebitele (v duchu evropského zákonodárství i české právní reality) žalobkyni nárok náleží. To, že její přítel nebyl osobou - zvláště zranitelným zákazníkem, nemůže na výsledku řízení nic změnit, když jednoznačně i v jeho prospěch žalobkyně s žalovaným smlouvu o zájezdu uzavřela a sama je chráněnou osob podle výčtu ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 185/2020 Sb.

29. Pro úplnost soud uvádí, že právo spotřebitelské nelze vykládat extenzivním způsobem a takovým postupem erodovat význam spotřebitelské ochrany. Tzn., že v případě jakýchkoliv nejasností, je třeba respektovat zvýšenou ochranu spotřebitele a vykládat právní úpravu a význam právních jednání restriktivněji, tedy ve prospěch ochrany zákazníka, cestujícího či spotřebitele, jak různé právní předpisy (soudem výše uvedené) klienta cestovních kanceláří označují. Jinak řečeno, soud nemá za to, že by v této věci nad rámec zákonné úpravy znevýhodnil žalovaného jako cestovní kancelář a podnikatele a naopak nebývalou měrou a extenzivním výkladem zvýhodnil žalobkyni jako spotřebitele. Výklad právních jednání (§ 555 a násl. občanského zákoníku) i autonomní výklad právních úkonů v evropském kontextu se provádí nejen podle jazykového vyjádření, ale i v kontextu výkladu systematického, historického teleologického, které beze sporu mohou i jazykový výklad, který nemusí být vždy zcela jednoznačný, pozměnit (srov. např. Ústavní nález Pl. ÚS 92/06). I posledně uvedené výklady příslušných ustanovení zákona Lex voucher a soudem přiblížených částí právního řádu vyznívají ve prospěch žalobkyně. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně i její přítel byli zákazníky žalovaného a jako spotřebitelé a cestující měli možnost (pro mimořádnost událostí) smluvní vztah platně ukončit. Pokud smluvní stranou smlouvy o zájezdu byla žalobkyně, mohla důvodně očekávat vrácení všech finančních prostředků ve lhůtě 14ti dnů. Uvedená povinnost platila jak před platností zákona č. 185/2020 Sb., tak i po jeho vydání. Uvedeným závěrům nalézacího soudu neodporuje ani doporučení, které ve vztahu k přijatému zákonu publikovalo Ministerstvo pro místní rozvoj (mající uvedenou oblast v gesci), ani obsah důvodové zprávy.

30. Pro vše výše uvedené bylo možné žalobě vyhovět (výrok I. rozsudku). Protože se žalovaný do prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku dostal, uložil mu soud přísudečným výrokem také povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení, a to ve výši odpovídající obsahu nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud za využití ustanovení § 160 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) stanovil jako desetidenní, tedy takovou, která je bez obtíží splnitelná.

31. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že byly přiznány ve věci úspěšné žalobkyni. Té náleží náhrada za uhrazený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, jakož i 3 paušály po 300 Kč za převzetí věci, podání žaloby, účasti u jednání podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkem tedy 1.900 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni ve stejné lhůtě jako částku v řízení nárokovanou.