242 C 15/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 56.045 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 25.348 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 25.348 Kč od 28.3.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 21.438 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 46.786 Kč od 24.9.2019 do 27.3.2020 se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 21.438 Kč od 28.3.2020 do zaplacení částky 9.259,56 Kč úroku ve výši 90,81 % ročně z částky 37.152,04 Kč od 24.9.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 105.494 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal vydání rozhodnutí, dle kterého by žalovaný byl zavázán k zaplacení částky ve výši 56.045 Kč z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum]. Na žádost žalovaného žalobce poskytl tomuto peněžní prostředky ve výši 40.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě, které byl žalovaný povinen vrátit formou 24 měsíčních splátek po 3.663 Kč splatných vždy k 18. dni kalendářního měsíce. Částka kromě dlužné jistiny s přirostlými úroky zahrnuje rovněž nárok žalobce na smluvní pokutu ve výši 998 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného v částce 400 Kč, vedle toho žalobce nárokuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru počínaje dnem [datum] ve výši 9.259,56 Kč. Součástí nároku žalobce je rovněž příslušenství ve formě zákonných a smluvních úroků z prodlení v sazbě 90,81 % ročně z dlužné částky.

2. Žalovaný se k žalobě písemně nevyjádřil, byť mu byla jak žaloba, tak výzva k vyjádření se přípustným způsobem podle zákona č. 99/1963 Sb., dále jen o. s. ř., zaslány.

3. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum], ke kterému se žalovaný po řádném a včasném předvolání bez omluvy nedostavil. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. soud jednal v nepřítomnosti žalovaného a rozhodl po provedeném dokazování na základě listinných důkazů založených ve spise.

4. Dne [datum] žalovaný prostřednictvím emailové komunikace soudu sdělil, že se„ dneska nemohl dostavit na soud“. Své tvrzení zdůvodnil zdravotními důvody, k čemuž doplnil, že potvrzení od lékaře může donést na soud.

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k těmto dílčím skutkovým závěrům:

6. Žalobce coby nebankovní poskytovatel spotřebitelských úvěrů má platné oprávnění k této činnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru, jak vyplývá z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru ze dne [datum]. Z návrhu na uzavření úvěrové smlouvy ze dne [datum] vyplývá, že ta byla podepsaná žalovaným a zprostředkovatelem žalobce. Žalobce sám smlouvu akceptoval dne [datum]. Z prohlášení klientů ve vztahu k informacím pro klienty poskytnutých zprostředkovatelem úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že se žalovaný měl seznámit s právy a povinnostmi pohledem ustanovení § 92 zákona o spotřebitelském úvěru. V předsmluvním formuláři ze dne [datum] jsou rovněž jako ve smlouvě zachyceny parametry úvěrové smlouvy odpovídající obsahu zákona o spotřebitelském úvěru. Dle obsahu smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 40.000 Kč na účet označený jménem žalovaného č. [bankovní účet] s tím, že žalovaný se zavázal vrátit žalobci úvěr formou 24 měsíčních splátek po 3.663 Kč splatných vždy k 18. dni kalendářního měsíce. Celkem se žalovaný zavázal žalobci uhradit částku ve výši 87.912 Kč. Ve smlouvě byly definovány úroky ve výši 139,97 % p. a. a roční procentní sazba nákladů úvěru ve výši rovněž 139,97 % /část A) smlouvy/, údaje o zesplatnění úvěru pro případ prodlení klienta /bod 6.3 smlouvy/ a účtované náklady spojené s prodlením klienta /odstavec 6 smlouvy/. Z oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] je zjevné, že žalobce dopisem z téhož dne žalovanému potvrdil, že došlo ke schválení úvěrové smlouvy. Přílohou tohoto oznámení byl rovněž splátkový kalendář vztahující se k uzavřené smlouvě. Z dokladu o vyplacení vyplývá, že částka 40.000 Kč byla dne [datum] poukázána z účtu žalobce na účet žalovaného, uvedený v úvěrové smlouvě jako č.: [bankovní účet].

7. Z přehledu karty klienta/žalovaného, je patrné, že na dluh byly uhrazené čtyři splátky po 3.663 Kč s tím, že u první, druhé a čtvrté splátky se dostal do prodlení a učinil tak úhradu ve dnech po splatnosti úvěru. Poté již žalovaný na úvěr ničeho neuhradil.

8. Dále se soud zabýval okolnostmi platného uzavření úvěrové smlouvy. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek vyplývá, že se žalobce pokusil prostřednictvím [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení] vysvětlit způsob výpočtu efektivní úrokové sazby s porovnáním s nominální úrokovou sazbou, kterou vždy (jak je patrné z přílohy k vyjádření se znalce) převyšuje. Z výpisu ze systému [příjmení] ze dne [datum] je zjevné, že žalovaný nebyl veden jako dlužník. Z listiny týkající se interního screeningu žalobce se podává, že žalovaný nebyl pohledem CBS skóre hodnocen žádným číslem udávajícím skóre, které pohledem katalogu žalobce (hodnocení bonity klienta) odpovídá vyhodnocenému riziku ve vztahu k poskytnutí a splacení úvěru. Důvodem zde uvedeným je tzv. kód příznaku tohoto nevyhodnocení [číslo] které odpovídá formulaci, že klient je v registru příliš nový či má rozpracované žádosti.

9. Z potvrzení zaměstnavatele [právnická osoba] o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne [datum] se podává, že žalovaný je zaměstnán jako pomocný dělník na základě smlouvy uzavřené na dobu neurčitou s průměrným čistým příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 20.625 Kč. Z doložených výplatních pásek stejného zaměstnavatele za období [číslo] a [číslo] vyplývá, že žalovanému byla vyplacena mzda v částce 20.625 Kč. Ze mzdového výměru ze dne [datum] se podává, že žalovanému v pozici zaměstnance náleží za vykonanou práci pro zaměstnavatele [právnická osoba] dle pracovní smlouvy ze dne [datum] hrubá mzda ve výši 26.950 Kč měsíčně. Podle pracovní smlouvy uzavřené dne [datum] žalovaný ode dne pracovního nástupu [datum] vykonává práci na pozici pomocný dělník s výší hrubé mzdy 26.950 Kč měsíčně, dle dodatku k pracovní smlouvě ze dne [datum] mzda je vyplácena žalovanému v hotovosti vždy k 16. dni kalendářního měsíce. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou se zkušební dobou 3 měsíce. Z doložené pracovní smlouvy týchž účastníků ze dne [datum] pak vyplývá, že tato smlouva je uzavřena na dobu neurčitou se dnem nástupu do práce [datum] a fixní výší měsíční mzdy 20.625 Kč.

10. Z hodnocení klienta ze dne [datum] bylo soudem zjištěné, že žalobce zaznamenal příjmy žalovaného ve výši cca 20.000 Kč měsíčně, které pocházejí ze zaměstnání. Výdaje vnímal jako součet částek, které je nutné rezervovat na životní minimum ve výši 3.410 Kč, na bydlení ve výši 2.700 Kč a na ostatní výdaje v částce 300 Kč. Celkově takto vypočtené tvrzené výdaje žalovaného činily částku 6.410 Kč. Tudíž volné zdroje po započtení rezervy ve výši 1.000 Kč byly žalobcem stanoveny na částku 12.590 Kč měsíčně. Jako formu bydlení zaškrtl žalovaný položku„ jiné“ s tím, že uvedl, že nežije s partnerem ve společné domácnosti. V části C) formuláře stojí poznámka zprostředkovatele úvěru„ inkaso nedoloženo“.

11. Výzvou ze dne [datum] a [datum] byl žalovaný vyzván k uhrazení dluhu s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě částky po zesplatnění. Předžalobní výzvou ze dne [datum], odeslané žalovanému dne [datum], byl žalovaný vyzván k uhrazení dluhu před podáním žaloby ve lhůtě 15 dnů, jak plyne z předmětné výzvy a podacího archu.

12. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 SB., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

13. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

15. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

19. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že smluvní ujednání mezi účastníky směřovalo svým charakterem k vůli uzavřít spotřebitelskou smlouvu, neboť právní předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Žalovaný skutečně obdržel od žalobce částku 40.000 Kč na jím uvedený účet, avšak na čerpanou částku zaplatil žalobci jen 14.652 Kč (představující čtyři plné splátky). Pohledem smluvních ujednání žalobci svědčilo právo úvěr zesplatnit a požadovat po žalovaném úhradu celého dluhu, což i učinil.

21. Soud se rovněž zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud ve vztahu k této věci uvádí, že pohledem právní úpravy tak předně posuzoval, zda je nárok žalobce po právu, anebo není. Případně v jaké výši je po právu a v jaké již není. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.

22. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 ZSÚ je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

23. Uvedeným úhlem pohledu je i přes obsah ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ soudem nahlíženo na zákonnou úpravu tak, že postup odborně vybaveného poskytovatele úvěru jdoucí příkře proti zájmů spotřebitele, např. v tom smyslu, že neprověřil řádným způsobem jeho poměry (§ 75, § 86 citovaného zákona), nemůže požívat právní ochrany a vede k absolutní neplatnosti. Spotřebitel obecně není tak odborně vybavený jako poskytovatel úvěru, když jeho snahou je na úvěr dosáhnout. I proto spotřebitelské právo stanoví povinnosti zatěžující předně poskytovatele úvěru, který by měl s náležitou odbornou péčí jako profesionál posoudit a prověřit rizika spojená s poskytnutím úvěru tomu kterému spotřebiteli, zde žalovanému. Jeho postup by měl být řádný a odborný a nikoliv formální či laxní, anebo takový, který se zaměří jen na prověření příjmové stránky spotřebitele (žadatele o úvěr) a za využití úvěrové matematiky a efektivní úrokové sazby (převyšující výrazně i nominální úrokovou sazbu) spotřebiteli/žalovanému v rámci tzv. adhézní (formulářové) smlouvy zcela nepřiměřeně tvrdě (v porovnáními se zjištěnými možnostmi úvěrovaného) nastaví podmínky, za kterých má úvěr čerpat a splácet. Pohledem obsahu smluvního vztahu jde jen o maximalizaci nepřiměřeně vysokého zisku, jdoucímu přímo proti obsahu spotřebitelského práva a ochrany spotřebitele, která obecně modifikuje smluvní autonomii obligačních stran (sp. zn. I. US 523/07).

24. Po provedeném dokazování soud zjistil, že povinnost poskytovatele úvěru (žalobce) spočívající v odborném posouzení schopnosti spotřebitele, v daném případě žalovaného, splácet spotřebitelský úvěr, byla jednoznačně ze strany žalobce zanedbána.

25. Ačkoli registr Solus negativní informace ohledně žalovaného nepřinesl, tak dle soudního systému ISAS je zřejmé, že žalovaný figuruje v jiném řízení, kde [datum] sjednal svým jménem jiný úvěr. Dále z listiny týkající se interního screeningu žalobce se podává, že žalovaný nebyl tímto způsobem vůbec vyhodnocen se zdůvodněním, že klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti. V rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel žalobce z údajů tvrzených dlužníkem v rámci žádosti o úvěr, podpořených předloženými dokumenty v podobě potvrzení zaměstnavatele o příjmu z pracovního poměru k zaměstnavateli [právnická osoba], pracovní smlouvou, mzdovým výměrem a výplatní páskou za měsíce [číslo] a [číslo], dle čehož žalovaný pobírá čistou mzdu ve výši 20.625 Kč měsíčně. K tomu soud dodává, že potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu a doložený mzdový výměr o částce měsíční mzdy ve výši 20.625 Kč měsíčně byl vystaven dne [datum], přičemž smlouva o úvěru byla mezi účastníky uzavřena již dne [datum], a proto je nelze považovat za dokumenty prokazují výši příjmu žalovaného k datu uzavření smlouvy o úvěru. Sám žalovaný pak uvedl v kartě hodnocení klienta výši svého pravidelného měsíčního příjmu v částce 20.000 Kč. Výdaje žalobce posoudil jako součet částek uvedených žalovaným v podobě životního minima ve výši 3.410 Kč, nákladů na bydlení ve výši 2.700 Kč a nákladů na ostatní výdaje v částce 300 Kč. Celkově takto vypočtené tvrzené výdaje žalovaného činily částku 6.410 Kč. Je však zřejmé, že žalobce žádným způsobem neprověřil měsíční náklady žalovaného, když nebyla nikterak doložena výdajová stránka bydlení posuzované osoby, a to např. formou nájemní smlouvy k bytu, čestného prohlášení o jiné formě bydlení, výpisem z katastru nemovitostí či doložením plateb inkasa na hrazené služby. Přesto však žalobce ve svém výpočtu zohledňuje žalovaným toliko uváděnou částku nákladů na bydlení ve výši 2.700 Kč a spokojil se s pouhým tvrzením žalovaného o formě bydlení, kde žalovaný zaškrtl kolonku„ jiné“. Rovněž je nutno uvést, že žalobce ve svém výpočtu měsíčních výdajů žalovaného počítal s částkou ve výši 300 Kč představující žalovaným uváděné náklady na ostatní výdaje, ačkoli je vzhledem k běžným poměrům každodenního života a aktuální cenové hladině produktů a služeb zřejmé, že jde o částku velice nízkou, která nepokryje ani základní měsíční náklady jedné osoby vynaložené na dopravu či stravu. Žalobce rovněž nezkoumal otázku osobních poměrů žadatele, např. zda má povinnost hradit výživné. Mimo to nelze v konkrétním případě toho kterého spotřebitele vycházet ze standardizovaných tabulkových údajů pohledem zákona o životním a existenčním minimu. Přes vše shora uvedené však žalobce dospěl k závěru, že žalovaný je osobou splňující podmínky pro poskytnutí a řádné splácení úvěru v nastavených splátkách po 3.663 Kč měsíčně, ačkoli je zřejmé, že žalobce neměl k datu uzavření úvěrové smlouvy téměř žádné listinné podklady, z kterých mohl relevantně vycházet.

26. Soud se nemohl v daném případě spokojit se způsobem, jakým žalobce posuzoval výdajovou stránku žalovaného, když žalobce reálný stav ohledně aktiv a pasiv žalovaného žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a při svém rozhodnutí poskytnout žalovanému úvěr nevycházel z listinných podkladů prokazující majetkové a finanční poměry posuzované osoby (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Výdaji žalovaného (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se žalobce rovněž vůbec nezabýval a spoléhal na tvrzené údaje. Přitom má soud za to, že obzvlášť v situaci, kdy se žalovaný zavázal vrátit žalobci za poskytnutý úvěr o částce 40.000 Kč částku v celkové výši 87.912 Kč, měl žalobce podrobněji zkoumat solventnost žalovaného. Postup žalobce tak lze vyhodnotit jako úvěrově benevolentní, vedený toliko snahou o poskytnutí úvěru. Výdajová a rovněž příjmová stránka žalovaného měla být detailněji prověřena a doložena. Postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného byl zcela neodborný a ryze formální, a je proto jej ze strany soudu posoudit jako postup neprofesionální, který nemůže přivodit pro žalobce jen příznivé důsledky ve smyslu respektování všech jím v řízení uplatněných nároků.

27. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy, když smluvní podmínky zcela nevýhodné pro spotřebitele umožňují získat neoprávněný a mnohdy až lichvářský profit pro poskytovatele úvěru (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

28. Ke všem shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 o. z., za využití ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud tak od jistiny úvěru (40.000 Kč) odečetl splátky, které žalovaný prokazatelně žalobci uhradil, tedy částku 14.652 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 25.348 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Vedle toho vznikl žalobci rovněž nárok na zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky 25.348 Kč v zákonné výši, která dle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v dané době dosahovala 10,00 % ročně, a to ode dne následujícího po doručení výzvy k plnění ([datum]). Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., tzn. teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (např. rozsudek ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

29. Ve zbylé části nároku žalobce na úhradu částky jistiny ve výši 21.438 Kč (46.786 Kč – 25.348 Kč) spolu s požadovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 46.786 Kč od [datum] do [datum] a úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 21.438 Kč od [datum] do zaplacení, dále do nárokované částky ve výši 9.259,56 Kč a úroku ve výši 90,81 % ročně z částky 37.152,04 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 105.494 Kč, soud vzhledem k uvedenému neshledal žalobu důvodnou a nárok žalobce zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy míra úspěchu žalobce v řízení představuje vzhledem k celkově žalované částce právě 20,40 %, když přiznána byla částka ve výši 25.348 Kč a na úroku částka 4.751,80 Kč kapitalizovaná ke dni vyhlášení rozsudku, naopak míra neúspěchu pak představuje 79,60 %, když žaloba nebyla přiznána co do částky 30.697,56 Kč a úroků v souhrnné kapitalizované výši 86.815,90 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek představuje míru, jíž by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalovaného. Jelikož u žalovaného žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku III. uvedeno.