242 C 35/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec a číslo proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 37 493 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 23.490 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 6.307 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 29.797 Kč ve výši 8,25 % ročně od 25.2.2021 do zaplacení, částky 7.696,40 Kč, úroku ve výši 59,89 % ročně z částky 24.738,60 Kč od 25.2.2021 do 20.3.2021 ve výši 951,36 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 24.738,60 Kč od 21.3.2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento celkový úrok za dobu od 25.2.2021 dosáhne částky 65.188 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal vydání rozhodnutí, dle kterého by žalovaná byla zavázána k zaplacení částky ve výši 37.493 Kč z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalované na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum]. Na žádost žalované žalobce poskytl žadatelce peněžní prostředky ve výši 25.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná byla dle smlouvy povinna vždy k 20. dni kalendářního měsíce uhradit žalobci splátku ve výši 1.509 Kč. Částka kromě dlužné jistiny zahrnuje rovněž nárok žalobce na smluvní pokutu ve výši 998 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované v částce 400 Kč, vedle toho žalobce nárokuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru (včetně smluvní pokuty a nákladů za prodlení žalované) počínaje dnem [datum] ve výši 7.696,40 Kč. Součástí nároku žalobce je rovněž příslušenství ve formě zákonných a smluvních úroků z prodlení v sazbě 59,89 % ročně z dlužné částky.

2. Žalovaná se k žalobě písemně nevyjádřila, byť jí byla jak žaloba, tak výzva k vyjádření se přípustným způsobem podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), zaslány.

3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se žalovaná po řádném a včasném předvolání bez omluvy nedostavila. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. soud jednal v nepřítomnosti žalované a rozhodl po provedeném dokazování na základě listinných důkazů založených ve spise.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k těmto dílčím skutkovým závěrům:

5. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobce má povolení k činnosti poskytovat spotřebitelské úvěry dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Z kopie občanského a řidičského průkazu žalované je zjevné, že totožnost žalované byla žalobcem ověřena.

7. Z návrhu na uzavření úvěrové smlouvy ze dne ze dne [datum] vyplývá, že ta byla podepsaná žalovanou a zprostředkovatelem žalobce. Žalobce sám smlouvu akceptoval dne [datum]. Z obsahu smlouvy soud zjistil, že se žalobce zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 25.000 Kč na účet označený jménem žalované č. [bankovní účet] s tím, že žalovaná se zavázala vrátit žalobci úvěr formou 36 měsíčních splátek po 1.509 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce. Celkem se žalovaná zavázala žalobci uhradit částku ve výši 54.324 Kč. Ve smlouvě byly definovány úroky ve výši 59,88 % p. a. a roční procentní sazba nákladů úvěru ve výši 79,38 % /část A) smlouvy/, dále údaje o zesplatnění úvěru pro případ prodlení klienta /bod 6.3 smlouvy/. Součástí smlouvy o úvěru byl splátková kalendář, který evidoval počet jednotlivých splátek úvěru ve sjednané výši. Žalovaná uvedenou smlouvu podepsala dne [datum] formou tzv. jedinečného podpisového kódu, který byl žalované zaslán ve formě variabilního symbolu po připsání identifikační platby ve výši 1 Kč na účet žalobce.

8. Z dodatku k návrhu na uzavření smlouvy ze dne [datum] vyplývá, že smlouva byla uzavřena formou prostředků komunikace na dálku, nikoliv způsobem popsaným ve smlouvě.

9. Z informací k podpisu na dálku vyplývá, že se žalobce snažil popsat systémové řešení včetně jednotlivých hlavních kroků činěných při podpisu klienta u smluv uzavíraných na dálku.

10. Z předsmluvního formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který se vztahuje k návrhu úvěrové smlouvy, vyplývá, že jej žalovaná podepsala rovněž dne [datum]. V předsmluvním formuláři smlouvy jsou stejně jako ve smlouvě zachyceny parametry úvěrové smlouvy odpovídající obsahu zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Z prohlášení klientů ve vztahu k informacím pro klienty poskytnuté zprostředkovatelem úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že se žalovaná měla seznámit s právy a povinnostmi pohledem ustanovení § 92 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Z oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] je zřejmé, že žalobce dopisem z téhož dne žalované potvrdil, že došlo ke schválení úvěrové smlouvy. Z dodejky o odeslání vyplývá, že oznámení o schválení úvěru bylo doručováno na adresu žalované.

13. Z dokladu o vyplacení vyplývá, že částka 25.000 Kč byla dne [datum] poukázána z účtu žalobce na účet žalované, uvedený v úvěrové smlouvě jako č.: [bankovní účet].

14. Z přehledu karty klienta žalované a předloženého výpisu z účtu žalobce je patrné, že dne [datum] byla ze strany žalované na dluh uhrazena 1 splátka po 1.510 Kč s tím, že následně již žalovaná ničeho neuhradila.

15. Z výpisu ze systému [příjmení] ze dne [datum] je zjevné, že žalovaná v době lustrace nebyla vedena jako dlužník.

16. Z listiny týkající se interního screeningu žalobce se podává, že žalovaná byla pohledem CBS skóre hodnocena [číslo] kterému odpovídá, pohledem katalogu žalobce (hodnocení bonity klienta), tzv. kategorie I., tzn. vyšší riziko ve vztahu k poskytnutí a splacení úvěru, kdy úvěr je slovy žalobce výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán.

17. Z potvrzení o provedené platbě ze dne [datum] soud zjistil, že žalované byl vyplacen příjem ve výši 15.173 Kč měsíčně, z potvrzení o platbě ze dne [datum] a kopie došlé platby z téhož dne vyplývá, že na účtu žalované byla zúčtována příchozí platba z protiúčtu [anonymizováno] [země] ve výši 12.692 Kč.

18. Z hodnocení klienta ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná označila za svůj čistý měsíční příjem v podobě vyplácené mzdy částku 15.600 Kč, což současně označila za její celková měsíční aktiva. Za výdaje zde označila žalovaná částku 3.400 Kč vynaloženou měsíčně na bydlení (nájemné, inkaso). Žalobce vnímal celkové výdaje žalované jako součet tvrzených nákladů a k tomu částky, kterou je nutné rezervovat na životní minimum jednotlivce ve výši 3.860 Kč. Celkové výdaje žalované tak dosahovaly částky 7.260 Kč. Tudíž volné měsíční zdroje žalované po započtení rezervy ve výši 1.000 Kč byly žalobcem stanoveny na částku 7.340 Kč měsíčně. Žalovaná v hodnocení dále uvedla, že je svobodná, nežije s nikým ve společné domácnosti a má sjednaný pracovní poměr na dobu neurčitou u zaměstnavatele [právnická osoba] Za formu bydlení označila„ pronájem“. Za ostatní výdaje vynaložené na dopravu, záliby apod. označila žalovaná nulovou částku, stejně tak uvedla nulové výdaje vynaložené na splátky dalších úvěrů, děti v domácnosti či spoření.

19. Z výzev ze dne [datum] a [datum] soud zjistil, že žalovaná byla ze strany žalobce vyzývána k uhrazení dluhu s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne [datum] byla žalovaná vyzvána k úhradě částky po okamžitém zesplatnění závazku. Z předžalobní výzvy ze dne [datum], dle podacího archu odeslané žalované téhož dne, bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovanou k uhrazení dluhu před podáním žaloby ve lhůtě 15 dnů od data odeslání tohoto oznámení.

20. Z výše uvedeného soud zjistil následující skutkový závěr. Žalovaná uzavřela s žalobcem dokument označený jako„ smlouva o úvěru“, na jejímž základě poskytl žalobce žalované částku 25.000 Kč na bankovní účet označený jménem žalované, jenž byl předem ověřen verifikační platbou žalované. Žalovaná se tímto ujednáním zavázala uhradit žalobci zpět částku 54.324 Kč formou pravidelných 36 měsíčních splátek, uhradila však žalobci prostřednictvím 1 splátky pouze částku ve výši 1.510 Kč. Následně se soud zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované – dlužníka.

21. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

22. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Soud hodnotil posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobce před samotným uzavřením předmětné smlouvy, neboť smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud ve vztahu k této věci uvádí, že pohledem právní úpravy tak předně posuzoval, zda je nárok žalobce po právu, anebo není. Případně v jaké výši je po právu a v jaké již není.

26. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 ZSÚ je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

27. Uvedeným úhlem pohledu je i přes obsah ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ soudem nahlíženo na zákonnou úpravu tak, že postup odborně vybaveného poskytovatele úvěru jdoucí příkře proti zájmů spotřebitele, např. v tom smyslu, že neprověřil řádným způsobem jeho poměry (§ 75, § 86 citovaného zákona), nemůže požívat právní ochrany a vede k absolutní neplatnosti. Spotřebitel obecně není tak odborně vybavený jako poskytovatel úvěru, když jeho snahou je na úvěr dosáhnout. I proto spotřebitelské právo stanoví povinnosti zatěžující předně poskytovatele úvěru, který by měl s náležitou odbornou péčí jako profesionál posoudit a prověřit rizika spojená s poskytnutím úvěru tomu kterému spotřebiteli, zde žalované. Jeho postup by měl být řádný a odborný, nikoliv formální či laxní, anebo takový, který se zaměří jen na prověření příjmové stránky spotřebitele (žadatele o úvěr) a za využití úvěrové matematiky a efektivní úrokové sazby (převyšující výrazně i nominální úrokovou sazbu) spotřebiteli/žalovanému v rámci tzv. adhézní (formulářové) smlouvy zcela nepřiměřeně tvrdě (v porovnáními se zjištěnými možnostmi úvěrovaného) nastaví podmínky, za kterých má úvěr čerpat a splácet. Pohledem obsahu smluvního vztahu jde jen o maximalizaci nepřiměřeně vysokého zisku, jdoucímu přímo proti obsahu spotřebitelského práva a ochrany spotřebitele, která obecně modifikuje smluvní autonomii obligačních stran (sp. zn. I. US 523/07).

28. Po provedeném dokazování soud zjistil, že povinnost poskytovatele úvěru (žalobce) spočívající v odborném posouzení schopnosti spotřebitele, v daném případě žalované, splácet spotřebitelský úvěr, byla jednoznačně ze strany žalobce zanedbána. Ačkoli registr Solus negativní informace ohledně žalované nepřinesl, přesto je nutné dostatečně ověřit zejména aktiva a pasiva posuzovaného klienta. V rámci zkoumání solventnosti žalované vycházel žalobce z údajů tvrzených dlužníkem v rámci žádosti o úvěr, podpořených předloženými dokumenty v podobě potvrzení o provedené platbě ze dne [datum] a [datum], dle kterého je žalované vyplácena mzda v rozmezí 12.692 Kč – 15.173 Kč měsíčně. Výdaje žalované posoudil žalobce jako součet částek životního minima ve výši 3.860 Kč a výdajů na bydlení (nájem, inkaso) ve výši 3.400 Kč. Celkové výdaje po započtení rezervy 1.000 Kč tak pro účely posouzení úvěru dosahovaly částky 8.260 Kč. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovaná doložila potvrzení o vyplácené mzdě ze zaměstnání, avšak nedoložila žádné listinné důkazy prokazující její výdaje, kdy vzhledem ke skutečnosti, že se žalovaná zavázala vrátit žalobci za poskytnuté prostředky ve výši 25.000 Kč částku v celkové výši 54.324 Kč při RPSN 79,38 %, má soud za to, že daná skutečnost měla logicky vést žalobce k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalované. Navíc v rámci interního screeningu žalobce byla žalovaná pohledem CBS skóre hodnocena [číslo] kterému odpovídala tzv. kategorie I., tzn. vyšší riziko ve vztahu k poskytnutí a splacení úvěru, kdy úvěr má být výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně i zamítán. Nelze si také nevšimnout, že žalovaná v žádném případě nedoložila, že by její příjem dosahoval částky 15.600 Kč měsíčně, ale tento příjem vždy dosahoval o něco nižší částky. Konkrétně k otázce bydlení žalovaná uvedla, že žije sama v pronajaté domácnosti a hradí částku vynaloženou na bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 3.400 Kč měsíčně, přičemž tato skutečnost nebyla nikterak doložena (např. formou výpisu z účtu, nájemní smlouvou, složenkami či smlouvami ve věci hrazení a sjednání záloh za energie, atd.). Již pouze obecným pohledem, kdy dle smlouvy o úvěru žalovaná uvedla, že žije v [obec] a dále doplnila, že bydlí sama v pronájmu, se jeví částka vynaložená žalovanou za kompletní bydlení (nájemné + úhradu služeb) ve výši 3.400 Kč měsíčně jako výrazně nízká. Rovněž je zjevné, že částka ostatních výdajů žalované v tvrzené výši 0 Kč měsíčně nemůže být uvedená pravdivě, když není zřejmé, z čeho by v takovém případě žalovaná hradila výdaje vynaložené na dopravu, stravu či léky. Dále náhledem do interní soudní evidence soud zjistil, že se žalovaná stará o dvě nezletilé děti, je zatížena řadou exekucí a vystupuje na žalované straně v dalších řízeních o úvěrech. Tedy obecně pouhým nahlédnutím na veškeré uváděné výdaje lze dospět k závěru, že celkově deklarovaná výše výdajů žalované je zjevně nepřiměřeně nízká pohledem aktuální běžné cenové hladiny a vzhledem k osobě a poměrům žalované. Tento rozpor však měl žalobce zkoumat a nespokojit se pouze s údaji tvrzenými klientem, který mnohdy, obzvlášť při půjčování většího objemu peněz, jedná účelově a v časové tísni. Soud se proto nemohl v daném případě spokojit se způsobem, jak žalobce posuzoval výdajovou stránku žalované, mimo to nelze v konkrétním případě toho kterého spotřebitele vycházet ze standardizovaných tabulkových údajů pohledem zákona o životním a existenčním minimu. Postup žalobce tak lze vyhodnotit jako úvěrově benevolentní, vedený pouze snahou o poskytnutí úvěru. Výdajová stránka žalované měla být detailněji prověřena a doložena. Postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované byl zcela neodborný a ryze formální, a je proto jej ze strany soudu posoudit jako postup neprofesionální, který nemůže přivodit pro žalobce jen příznivé důsledky ve smyslu respektování všech jím v řízení uplatněných nároků.

29. K výše uvedenému soud navíc uvádí, že žalobce ani přes poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nenavrhl na jednání soudu další důkazy potřebné k jednoznačnému prokázání, že žalobce dostatečným způsobem prověřil úvěruschopnost žalované. Soud tak v řízení postrádal důkazy o prokázání splnění této zákonné povinnosti ze strany žalobce.

30. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena předmětná úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy, když smluvní podmínky zcela nevýhodné pro spotřebitele umožňují získat neoprávněný a mnohdy až lichvářský profit pro poskytovatele úvěru (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

31. Ze všech shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 o. z. za využití ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud tak od jistiny úvěru (25.000 Kč) odečetl splátky, které žalovaná prokazatelně žalobci uhradila, tedy částku 1.510 Kč. Žalované tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 23.490 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř (výrok I.).

32. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, úroky, smluvní pokuty či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl (výrok II.)

33. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovanou dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaná ještě ani není za dlužníka považována. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy lze konstatovat, že žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a rozdíl absolutních hodnot částek vyjadřujících podíl úspěchu a neúspěchu žalobce představuje míru, kterou by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalované. Jelikož u žalované však žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku III. uvedeno.